Dissertatio apologetica z čítanky národních obrozenců
(Její český překlad je k dispozici na těchto stránkách.)
Pokud by Dobrovský a jeho přátelé nějakou čítanku sestavovali, ukázku z knihy, o které bude řeč, by do ní určitě zařadili. Podle Balbínovy Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica, nebo-li Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště českého, se totiž mužové našeho národního obrození naučili bránit svou mateřštinu a používat k tomu pádné argumenty. Proč je právě tato kniha tolik ovlivnila, ačkoliv v době národního obrození uplynulo už sto let od jejího napsání (nikoli vydání – viz první kapitola), snad bude čtenáři jasné po přečtení následujících odstavců shrnujících obsah onoho díla, které Bohuslav Balbín S.J. napsal latinsky před téměř tři sta padesáti lety.
V úvodní kapitole Balbín vysvětluje, proč se pustil do psaní Obrany. Naprosto neměl v úmyslu urážet jiné jazyky, chtěl jen svou starobylou řeč, řeč svých předků, očistit od pomluv. Chtěl potlačit onu nenávist, kterou k češtině někteří chovali.
Druhá kapitola pojednává o tom, jak se do češtiny přimísila cizí slova. Stalo se tak přistěhováním se cizinců (zvláště za posledních Přemyslovců) a také velkou skromností a snášenlivostí lidu českého. Čechové se totiž hbitě naučili jazyku, kterým mluvili přišedší a usadivší se obchodníci – němčině. Při tom si Balbín stěžuje na nenávist, kterou někteří cizinci k češtině chovají, dokonce takovou, že náš jazyk nemohou ani slyšet. Ve třetí kapitole se zase dotýká toho, že cizinci, když se jim dostane všelijakých poct a hodností, vytlačují odevšad Čechy, jako ježek vystrnadil zajíčka z pelechu v Ezopově bajce. Jenže tak jako není chvályhodná ježkova nevděčnost, nelze se obdivovat ani zajíčkově lehkověrnosti.
Ve čtvrté kapitole zase Balbín zabrousil do historie. Vysvětluje, že přirozeností Němců je stěhovat se na nová místa. Dělo se tak za stěhování národů a i dnes se Němci, i když ne celonárodně, stěhují do sousedních zemí v tak velkém počtu, že někde povstávají celá německá města. Mimoto beze všeho ohledu na vlast a na náboženství pomáhají Turkům. K tomu přispívají i cechy, protože je zvykem, že tovaryši chodí na zkušenou do ciziny a někdy se tam usadí. To by ovšem nebylo na škodu, kdyby Němci nebyli v přiučování se cizím jazykům zdlouhaví. Učenliví Češi se naopak díky své vlídnosti národní německy naučí a Němci je pak nutí vyřizovat všechny záležitosti v němčině na úkor češtiny. Pak není divu, že se do češtiny dostává mnoho německých slov. Podobným působením latiny na staré jazyky obyvatel římského impéria vznikl francouzština, italština a španělština.Slované byli ostatně od Němců utlačováni často. Například Sasové přišli v desátém století z kraje kolem Hannoveru do nynějšího Saska a jeho obyvatele, polabské a baltické Slovany krutě vyvraždili, neboť byli nepřátelé Slovanů a nenáviděli je, jak píše Jindřich de Sponde ze dvora Jindřicha IV. Navarrského, což je nezaujatý Francouz.
V páté kapitole jsou vysvětleny příčiny přístupu němčiny do Čech. Balbín nejprve dokazuje, že češtinou se dřív mluvilo všude, do roku 1620 byly česky vedeny i zemské desky. „Jakáž tedy příčina, že v kratičkém čase jazyk vlastenský takovou vzal zkázu?“ První příčina je v tom, že se zanedbávají staré zvyklosti a práva. Za druhé ti, kteří by stará práva měli bránit, si buď myslí, že nesejde na tom, jakým jazykem se mluví, nebo jim popletla hlavu dvorská přízeň nebo sňatek s cizinkou nebo úcta a bázeň před velmoži. Mnozí řeholníci se dokonce vychloubají tím, že své vlastenecké city tolik přitlumili, že jim naprosto nezáleží ani na jazyku ani na smýšlení panovníka a jeho úředníků. Dál Balbín praví, že je správné milovat všechny národy a žádný nezavrhovat, ale není možno jít tak daleko, že nám nebude záležet na vlasti. Že není vhodné, aby se panovník řídil radami lidí cizích národu, ukazuje vláda kardinála Mazzariniho, původem Itala, ve Francii. Balbín se opírá také o Písmo, neboť apoštolové šířili křesťanství všemi jazyky, i když by bylo snadnější, aby Bůh vybral jeden jazyk a ostatní z mysli lidí vyhladil.
V šesté kapitole Balbín žaluje na ty, kteří obklopovali krále Ferdinanda II. a III. a nyní přemluvili Leopolda, že je nutno Čechy vysílit berněmi a zničit jejich starodávný jazyk, aby byl konec rebelování. Těmito odstavci Balbín naráží hlavně na Bernarda Ignáce z Martinic, syna onoho místodržícího, který byl tehdy nejvyšším pražským purkrabím. Balbín ho neměl v lásce mimo jiné proto, že mu tento šlechtic ztěžoval vydání jeho Epitome rerum bohemicarum (Výtah z dějin českých). (Ohavné chování Martinice vůči Čechům Balbín napadl také v Pamětním nápise (Trophaeum), který sepsal latinsky ještě za Martinicova života roku 1672. Ve čtyřech fiktivních satirických epitafech vyčetl tomuto muži jménem čtyř stavů království českého všechno zlo, které jim způsobil.) Za Martinicova spravování byly pobořeny šlechtické hrady (pokud se jejich majitel nevykoupil), i když se Čechové osvědčili jako věrní bojovníci ve válce proti Mansfeldovi, Sasům a Švédům. Tihle lidé, královi ministři, hřeší nejen tím, že vraždí svou vlast, ale také tím, že krále staví nad zákony a našeptávají mu, že lid je tu pro krále nikoliv král pro lid. Navíc bez vědomí krále lid sužují a vysávají, aby králi přinesli peníze a získali tak jeho přízeň.
V sedmé kapitole je dokázáno „jaká chyba a jaký zločin škodlivý, nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a mravův dávných.“ Osmá kapitola je plná příčin příchodu cizinců do Čech, což češtině škodí nejvíce. První příčinou je naše zeměpisná poloha – uprostřed německých zemí. Druhou příčinou je vylidnění země po stavovském povstání způsobené jednak odchodem nekatolíků, jednak řáděním třicetileté války.
V další kapitole Balbín vřele doporučuje učit se cizím jazykům a vysvětluje při té příležitosti, jak se jim Slované přesnadno naučí. Toho nejlepším důkazem je, že v každé české vesnici lze najít člověka, který umí německy i latinsky a každý český šlechtic mluví nejen těmito dvěma jazyky, ale kromě toho také francouzsky, italsky, či španělsky. Tím se Balbín dostal k otázce, zda je panovníkovi prospěšné při správě státu, když umí řeč svých poddaných, a odpověděl si na ni kladně.V jedenácté kapitole se praví, že zatímco jiné národy svůj jazyk „horlivě střeží a nad jiné staví“, Slované mají tu vadu, že „cizím věcem se obdivují“.
Dvanáctá kapitola je věnována původu a rozšíření slovanského jazyka. Jeho starobylost Balbín dokládá jednak tím, že jistý učený muž Bohumil Raynandus S.J. sedmdesáti dvěma jazykům povstalým v Babylóně přisuzoval sedm výchozích jazyků, totiž hebrejštinu, řečtinu latinu, slovanštinu atd. Dalším důkazem starobylosti jazyka je původ Slovanstva, neboť do Evropy přišli z kolébky všech jazyků – z Asie. Následuje několik odstavců, ve kterých Balbín vypočítává, kde všude Slované žili a žijí. Z toho vyplývá, že „kdo slovansky mluví, uváží-li se rozšířenosť jayzka tohoto, neneznámého ve velmi veliké části Evropy a Asie, nemusí se styděti a mrzeti na svůj národ.“
Ve třinácté kapitole Balbín poukazuje na skutečnost, že slovanština je jedním z papežem uznaných bohoslužebných jazyků. Při té příležitosti jako správný katolík odsuzuje znevážení svátosti, kterého se dopouští „ochlasta a břicháč Luther a jemu podobní, když svaté přijímání provádějí ve svém sasském jazyce. V další kapitole zase jmenuje četné české vojevůdce a připomíná, že statečnost je vrozena všem Slovanům. Urozenost a žádoucnost české šlechty v cizině je dokázána více než dostatečně uvedením bezpočtu sňatků, ke kterým došlo mezi českými a cizími aristokraty. a královskými rody.
Šestnáctá kapitola je věnována nebezpečí, které plyne ze změny jazyka v nějaké zemi, neboť to působí nenávist národa ke králi a zároveň s umírajícím národem umírá panovník, neboť „hyne-li tělo, zhyne i hlava“. Na to Balbín snáší důkazy, že když se Čechům násilím vnucovala němčina povstaly z toho jen nepokoj a vzpoura. K době, ve které Balbín sám žije, dodává, že podle starého proroctví Křišťana z Prachatic (*1368) budou Čechy uvedeny na mizinu nikoli zbraněmi nepřátel, ale přičiněním samotných českých velmožů, kteří budou cizincům pomáhati, aby jejich vlast utlačovali. Protože byl Balbín také heraldik, dotkl se i toho, že po bitvě bělohorské mnoho cizích rodů, které dostaly opuštěná panství po českých kacířích, vyhynulo zde bez potomků, protože se nechtěly přizpůsobit našim mravům. Naproti tomu jiné rody k nám dávno přišly a chovají se k Čechům přátelsky.
V kapitole sedmnácté „některé narážky a potupy na jazyk slovanský kratičce se rozprašují“. Jde hlavně o to, vysvětlit proč jsou v češtině německá slova. Naprosto to není tím, že by čeština pocházela z němčiny. Přirozeným působením jazyka větší země na jazyk menší země se do češtiny dostala německá slova podobně jako němčina má mnoho slov latinských, což Balbín ukázal na několikastránkové slovní hříčce, jejíž část zřejmě Jirásek vložil ve svém F.L.Věkovi do úst rytíři Jeníku z Bratřic se stejným úmyslem obhájit češtinu proti německému utrhači. Druhá část obhajoby se týká nařčení, že čeština nemá dostatek slov. To Balbín beze zbytku vyvrací tím, že do češtiny již byly přeloženy knihy ze všech oborů lidského poznání, například i ve všech evropských jazycích vydaná Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) Jana Ámose Komenského. Nakonec Balbín poukazuje na biblí Kralickou (byť kacířskou) a započatou práci dvou jezuitů:
„Máme-li písmo Svaté na jazyk slovanský přeloženo, čehož si více přáti, když svaté písmo (jak se uznává) obsahuje téměř všecky věci?“ Mimoto čeština oplývá dostatkem slov, protože „předce od každého kořene nachází se slov co nejvíce, že zhusta z jediného kořene jiných slov rodí se dvacet i třicet, čemuž z části vyrozuměti možno z knihy našeho Veleslavíny, kterouž nazývají Sylva quadrilinguis“.
A kdyby snad chtěl někdo nařknout češtinu, že je nelibozvučná a hrozná, má pro něj Balbín přichystána svědectví moudrých cizinců, Kteří pokládají jeho rodný jazyk za příjemnější a lahodnější, než jazyk Němců z jejichž řad pochází nejvíce pomluv.
V závěrku Balbín zavrhuje pobožnůstkářství a rozhodně se zastává chudiny a poddaných vůbec proti těm, kteří je utlačují ať to jsou vysocí či nízcí úředníci. Na samý konec vyslovuje naději, že bůh každému spravedlivě odplatí a připojuje modlitbu:
„Ty! ó patronův české země nejpřednější a největší, Vácslave! Vratislavem budiž! a Čechám svým navrať slávu dávnou! Opět na to postaviž nás místo, z něhož vlastní netečností a hříšnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých nezaslouženě jsme upadli, nejvěrněji až do skonání sloužíce Tobě i víře nejsvětější, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelův marně bys očekával pocty té, kterouž Tě země česká od tolika věkův velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme: Nedej zahynouti nám ni budoucím! Neráčíš-li snad vyslechnouti synův zvrhlých, slyšiž a vyslišiž prosby předkův, kteří orodovali za potomstvo své a v nebi na Tebe hledí! Svatý Vácslave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás!“
(Tučně napsaná modlitba byla v latinském spise provolána česky!)