Zmínila jsem se také o dramatu, avšak to nedosáhlo úrovně soudobých španělských nebo italských divadelních her. Drama se v barokních Čechách vyvíjelo jednak v jezuitských kolejích a vyspělé, pro dnešního diváka poněkud primitivní, jsou četné anonymní lidové hry.
Jezuitské divadlo bylo nesmírně oblíbené, na každoroční soutěže mezi kolejemi (svým dramatickým prožitkem bylo proslulé akademické divadlo Klementina) se kromě příbuzných žáků sjížděla také šlechta a lid z okolí. Zvlášť očekávány byly soutěže mezi kolejemi jezuitskými a piaristickými. Z řady mnoha veleúspěšných her se dochovaly jen zlomky. V počátcích se dávaly upravené zahraniční hry (hře Král Saul pořádané v Klementinu roku 1577 přihlížel i francouzský král), až byla konečně 12. října 1576 uvedena původní tragedie Sv. Václav – mučedník. Tato hra jezuity Mikuláše Salia Pražana měla takový úspěch, že se v Praze od té doby pořádala vedle latinských představení také představení česká. Náměty ke hrám poskytovaly biblické příběhy, životy světců, národní minulost a oblíbené byly hry alegorické. Tradiční byly také Pašijové hry, které jezuité uváděli v Praze každoročně až do roku 1685. Pro jezuitská vystoupení byla typická také barokní okázalost, především vyhrocení protikladů mezi pozemským a posmrtným životem. Lidský život byl epizodou věčnosti a hrdinou byl křesťanský mučedník.
Nejúspěšnějším laickým autorem světských i duchovních her, většinou komedií, byl Václav Kocmánek (1607 – 1679), známý též svými Paměťmi o třicetileté válce. Arne Novák považoval za nejlepší Kocmánkovu hru „rozmarný a nábožný“ Actus pobožný o narození Syna Božího. Oblibu dalších jeho her dokládá skutečnost, že byly uváděny ještě v devatenáctém století. Svým lyrismem se od Kocmánkových komedií lišila Rakovnická vánoční hra od svatovítského kanovníka Jana Librtina (1654 – 1732). Významné barokní hry psal latinsky vynikající literární teoretik jezuita Karel Kolčava (1656 – 1717).
Divadelní teorii se věnoval už Jakub Masender (Masenius 1606 – 1681). Jeho třísvazková Palestra eloquentiae ligatae dramatica – Dramatické učení vázané výmluvnosti byla vpravdě průkopnická. Mimoto se ve vyšších jezuitských školách pěstovala dramatická teorie, nejprve podle renesančních principů, potom zcela v barokním duchu na základě Versimilií Bohuslava Balbína z roku 1660 a drobného spisu Jandytova z roku 1704.
Mocná touha barokního člověka po úniku ze světa plného hrůz a hříchu, žízeň duše po splynutí s Bohem, varovné „memento mori“, výstraha smrti, hrozivě se tyčící nad životem, i radostná nadějeplná víra ve věčný zázrak Kristova zrození a zmrtvýchvstání – všecka tato duchovní náplň vzrušené doby se odráží v barokním dramatu jako v zrcadle. Něžná tvář anděla a rozšklebená maska smrti – tato dva symboly baroka – jsou předznamenány ve všech významnějších duchovních dramatech českého baroka a měly stejnou inspirační sílu i v lidovém divadle,“
Tak to napsal Antonín Kratochvil a zdá se dokonce, že selské čili sousedské hry, které se hrávaly hojně na výročních trzích a při podobných slavnostních příležitostech, přenesly do naší národní krve nejeden zvyk.