Povídka o tom, jak Snape díky Filchovi přežil válku. (Část první)
V ložnici je skoro úplná tma, okenice jsou zavřené, venku panuje noc, jen z hlavní místnosti, kde v krbu hoří oheň, sem přivřenými dveřmi dopadá proužek narudlého světla. I ten ale pomalu uhasíná. Přiložit už nepůjdeš. Zůstaneš sedět v křesle vedle Severusovy postele, dokud ti to záda dovolí. Teprve pak se přesuneš na kanape v hlavní místnosti, které posledních pár nocí osiřelo, po tmě se převlékneš do pyžama a přikryješ se dekou, ale už teď víš, že stejně neusneš.
Budeš čekat, kdy Severuse probudí noční můra, a hlavou ti potáhnou výčitky. Měl jsi k němu zavolat lékouzelníka, neměl ses spoléhat, že se z toho vylíže sám, měl jsi zaplatit nějakého mocného čaroděje, aby domek líp ukryl, vůbec, měl jsi Severuse hned na začátku vzít pryč z Anglie. Měls to nějak vymyslet, ne sáhnout po prvním rychlém řešení, které tě napadlo. Měls odebírat nějaké pitomé kouzelnické noviny, ze kterých by ses dozvěděl, že Severus není hledaný Smrtijed, ale hrdina oceněný Merlinovým řádem první třídy.
Slyšíš, jak paní Norrisová Severusovi hlasitě zapřede u nohou, a vzdychneš.
Ten řád leží v sametem vyložené krabičce na stole v hlavní místnosti a vedle něj stojí lahvička plná mihotavého světla, o které ten spratek Potter tvrdil, že obsahuje Severusovy vzpomínky. Severus mu je prý svěřil, aby se z nich dozvěděl, jak porazit Toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje. Což se mu podařilo, a odtud ten Merlinův řád pro Severuse.
Jenže bez nich se Severusovy ostatní vzpomínky nejspíš nějak pomíchaly, to ti ostatně bylo jasné od začátku, jen jsi to připisoval tomu tajemnému zranění, které mu způsobilo velkou ztrátu krve a jinak po sobě nezanechalo stopy. Myslel sis, že to byla nějaká kletba, a zdálo se ti, že se Severus pomalu vzpamatovává, dnešek ale všechny tvoje domněnky postavil na hlavu.
Pokud teda ta mládež ráno nelhala, jenže musíš připustit, že to je nepravděpodobné.
Dokonce ti ještě dopoledne poslali pár starších vydání Denního věštce, která jejich slova potvrzují. A taky ti tu nechali kamennou nádobu, o které tvrdili, že si v ní kdokoliv může cizí vzpomínky prohlédnout. Odmítls to a ona „myslánka“ leží taky na stole v hlavní místnosti, prázdná. Prý kdyby se chtěl na vzpomínky podívat Severus, než si je vrátí do hlavy, ujistit se, že to není nějaká léčka, že jsou opravdu jeho.
Na jednu stranu chceš, aby byl zase zdravý, aby se dokázal rozhodovat, aby ho netrápily bolesti hlavy, které ho na celý den uvrhnou do zatemněné ložnice a nedovolí mu pozřít jediné sousto. Na druhou stranu se toho bojíš.
Bojíš se čím dál tím víc, že až Severus bude zase při smyslech, až tě přestane potřebovat, velice rychle ti dá sbohem. A nejen to, bojíš se, že si uvědomí, jak jsi ho zneužil.
I ty sám sis to uvědomil až dneska, když jsi ta děcka, po té, co jsi Severuse uložil v ložnici, pozval dál. Začaly se vyptávat a ty jsi neochotně odpovídal, a teprve tváří v tvář jejich pozdviženým obočím a pochybovačným poznámkám ti začalo docházet, čeho ses na něm dopustil.
Udělal jsi z něj hlavního herce v obludné hře na jeho záchranu. Kdyby tě ty děti nepřišly vyrušit, pečoval bys tu o něj dál, on by si to dál nechával líbit – a ještě hůř, dál by ti dovoloval lézt mu do postele, nechal se líbat, hladit, vzrušit... oplácel ti to.
Měl sis uvědomit, že to není v pořádku, že se chová jinak než dřív, jelikož není úplně při smyslech, ne protože se do tebe najednou zamiloval. Je to hořké sousto a zhořkně ještě víc, až se Severus probudí a chybějící vzpomínky vezme si zpátky. Všechno si vyloží po svém, jak to umí jen on, nebude mít trpělivost poslouchat nějaké tvoje omluvy nebo vysvětlování.
A vlastně ani nevíš, jak by ses mohl obhájit. Jsi vinen. Byl jsi bezohledný, nechal ses svést svojí lačností, a jestli ti to Severus zítra spočítá, dobře ti tak.
Nejspíš odejde. Kromě lahvičky se vzpomínkami a krabičky s Merlinovým řádem na něj na stole vedle čeká jeho hůlka. Potter ji našel v Chroptící chýši a nechal ji tu pro něj. Vlastně je to ten nejpřesvědčivější důkaz, že ho nikdo nechce zavírat do vězení – to by mu přece nenechali hůlku. A jakmile ji Severus vezme do ruky, už na tebe nebude odkázaný, s hůlkou dokáže, cokoliv si zamane. Ty jsi jen ubožák, který zneužil jeho bezmoci. Tak.
Přistihneš se, že při myšlence na to, jak tě opustí, jsi ho málem pohladil po vlasech. Ucukneš, jako by ses spálil. S tímhle je konec. Už se ho nebudeš dotýkat pro vlastní uspokojení, dokud nebude zase plně při smyslech – a pak možná už nikdy.
Mohl bys tu u něj takhle po tmě sedět a užírat se až do rána, kdyby ti tvoje tělo nehlásilo, že už toho má dost. Ztěžka vstaneš a chvíli jen stojíš a masíruješ si kříž. Jako by ti i tvoje tělesná schránka chtěla naznačit, že sis ukousl příliš velké sousto.
„Jo, vzpomínám si, že nás včera Potter oblažil svou přítomností,“ utrhl se Severus. Jak by na slavného Pottera mohl zapomenout. Ovšem připomínat si ho hned po ránu netoužil a Argus by to sakra mohl vědět. Už teď ho mrzelo, že vůbec vstával. Venku protivně foukalo, hlava mu třeštila, aspoň že kuchyňská kamna byla ještě teplá. Posadil se s horkým čajem, který mu Argus podal, na stoličku, zády se opřel o komín a zavřel na chvíli oči.
Cítil, že Argus se nevrátil ke své práci a pozoruje ho. Jestli si s ním chce povídat o Potterovi...
„Nechal tu pro tebe nějaké věci,“ slyšel Arguse zamumlat.
Otevřel oči a zpražil ho pohledem. Argus si to ale zjevně nevyložil jako výtku, nýbrž jako pobídku, aby pokračoval: „Lahvičku se vzpomínkama, Merlinův řád první třídy, hůlku.“
Severus radši oči zase zavřel. Odmítal se zabývat Potterem a čímkoliv, co přinesl. Hůlku? Moji hůlku? Kde k ní přišel? Ale od Pottera si nic brát nebudu, to by se mu líbilo, abych mu ještě musel být vděčný. Hůlku nepotřebuju, Argus se o všechno postará...
„Řekl mi, že jsi teďko hrdina.“ Argus zněl trochu jako by mu to vyčítal. „Nemusíš – nemusíš se tu schovávat.“ To dodal dost váhavě. Proč sakra neřekne jasně, o co mu jde? Ještě včera se ho maximálně zeptal, co by si dal k obědu, a teď ho obviňuje, že se tu schovává? Za to může Potter. Čert ví, co mu navykládal.
„Jestli chceš, abych vypadnul, tak to řekni rovnou.“ S bouchnutím postavil nevypitý čaj na podlahu a prudce vstal. Měl čekat, že se mu zatočí hlava. Argus ho ale zachytil a on se o něj bezmocně opřel. Podobně slabo se mu udělalo i včera, Potterovi přímo před očima. K čertu s tím!
„Možná tě tolik bolí hlava, protože ti chybí ty vzpomínky, co jsi dal Potterovi,“ řekl mu Argus tiše u ucha.
„Jaké vzpomínky?“ vysoukal ze sebe zmateně, zatímco se nechal vést do hlavní místnosti.
Argus ho nejdřív usadil na lavici za stolem a přisedl si k němu, s rukou stále kolem jeho pasu, než mu odpověděl.
„Tyhle,“ ukázal volnou rukou na lahvičku plnou přelévajícího se blyštivého světla. „A tohle je tvoje hůlka.“ Zvedl ji ze stolu a držel ji před ním, dokud po ní Severus váhavě nenatáhl ruku. Sevřel prsty kolem tmavého leštěného dřeva a v tu chvíli ho zahřálo u srdce, jako by se po dlouhém odloučení setkal s dávným přítelem. Pokud bych tedy měl nějakého takového přítele, pomyslel si posměšně.
Uvědomil si, že si ruku s hůlkou tiskne na prsa, a odtáhl ji. Rozhlédl se po místnosti novýma očima. Hlava ho sice pořád úporně bolela, ale už se necítil bezmocný. Narovnal se a mávl hůlkou směrem k otevřeným kuchyňským dveřím. Hrnek s čajem byl v mžiku na stole před ním. Severus se s velkým uspokojením napil.
„A tady jsou ty vzpomínky,“ ozval se Argus. Severus na jeho přítomnost málem zapomněl. Byl si ale jistý, že před ním se za svou dětinskou radost z hůlky stydět nemusí. Argus ho dál objímal kolem pasu a Severus měl dojem, že mu tím chce vyjádřit podporu.
Vzal si od něj lahvičku a podržel si ji před očima. Takže Potter mu vzal hůlku a vzpomínky, aby mohl porazit Pána zla. Nedávalo to smysl, ale možná že vysvětlení se skrývá právě v nich. Nebo Potter lhal a připravil ho o hůlku a vzpomínky, aby... aby co? A proč by mu je pak teda zase vracel? V hlavě mu ostře zatepala bolest, a tak radši přestal přemýšlet, klepnutím hůlky, kterou dosud nedal z ruky, lahvičku otevřel, a přelil její měňavý obsah do myslánky.
Pak do víru vzpomínek šťouchl hůlkou, sklonil se nad myslánku a zůstal uhranutě zírat. Na hladině se houpala Lily na houpačce, rudé vlasy jí zářily na slunci a ona se houpala čím dál výš a výš, až se pustila a ladným obloukem se snesla zpátky na hřiště. Severus se sklonil ještě níž, lačný vidět Lily z větší blízkosti, až se nosem dotkl hladiny a ocitl se přímo ve zpomínce.
Málem se k Lily rozběhl, než si všiml, že už u ní stojí jeho ubohoučké dětské já. Jeho by stejně neviděla. Následovala další dětská vzpomínka, a to už Severus neodolal a klekl si do listí vedle Lily a nemohl se na ni vynadívat. Takhle na ni vzpomínal nejradši, jako na usměvavou holčičku, která mu visela rtech. Ohlédl se na sebe a ušklíbl se. Co na něm viděla ona, byla záhada.
Pak samozřejmě musela přijít Petúnie a zkazit jim to, jako vždycky.
A v další vzpomínce se objevil i Potter a Severuse konečně napadlo přemýšlet, k čemu ty vzpomínky měly jeho synovi sloužit. Proč by mu ukazoval, jak se seznámil s jeho matkou a otcem? Jak mu to mělo pomoct porazit Pána zla?
Na chvíli ho vzpomínky zase pohltily. Po tisící si vyčetl, co na Lily ve vzteku křikl. Znova prožil naprostou bezmoc, když odmítla jeho doprošování. Vůbec nepomáhalo říkat si, že ho k tomu dohnal Potter. Věděl, že si za to může sám.
Na to, jak se plazí před Brumbálem, se málem nedokázal dívat.
Před zoufalstvím, které prožíval při zprávě o Lilyině smrti oči opravdu zavřel. Proč něco takového ukazoval Potterovi? To mu jako chtěl vyložit svůj životní příběh? Vždyť se mu Potter musel leda tak vysmát.
Pak se konečně dozvěděl, že Brumbál mu svou vraždu nařídil. Nesmírně se mu ulevilo, zato pocítil nenávist k Brumbálovi, který s takovou samozřejmostí očekával, že udělá, cokoliv mu řekne. Začínalo mu svítat, co všechny ty vzpomínky znamenají – chtěl se před Potterem obhájit, vysvětlit, co stálo za jeho činy, a v následující vzpomínce se vysvětlilo, i proč. Potter mu musel uvěřit, že Pán zla bude poražen, jedině pokud sám zemře.
Jenže Potter nezemřel. Takže se to nepovedlo. Potter svůj úkol nedokončil, což ani nebylo překvapivé. Severus od začátku věděl, že na to nebude stačit, to akorát ostatní, Brumbál zvlášť, byli přesvědčení, že má jakési nadpřirozené schopnosti. Pche.
Severus už ani nevěnoval pozornost vzpomínkám, které se kolem něj dál odvíjely. Usilovně dumal, co teď. Samozřejmě nezbývá než pokračovat v boji, jenomže k tomu bude potřebovat mnohem víc informací. Nejdřív si vezme zpátky svoje vzpomínky, a pak se vyptá Arguse, jak to bylo doopravdy.
Když Severus zvedne hlavu z myslánky, je ti hned jasné, že teď se všechno změní. Už s hůlkou v ruce byl jinačí, sebevědomější, a teď z něj poprvé za celý měsíc přímo čiší odhodlání.
Rozhodnými pohyby si pomocí hůlky přenese každou vzpomínku do hlavy – vypadá to jako dlouhé stříbřité vlasy, které se po chvilce rozplynou. Pak se na tebe pronikavě zadívá. S pocitem provinilosti stáhneš ruku, kterou jsi ho celou dobu objímal, a on si odfrkne.
„Takže hra skončila?“ řekne s pozvednutým obočím.
„Ehm – jaká hra?“ Tváříš se určitě stejně zmateně, jako se cítíš, protože Severus potřese hlavou – ještě před chvílí by hned zkřivil obličej bolestí, teď jako by ten prudký pohyb ani nevnímal. Vstane z lavice a obejde stůl, načež se na tebe kriticky zadívá.
„No, tobě nejspíš nic ani neřekli, jen mi tě sem šoupli, než se postavím na nohy,“ pronese a mávne hůlkou. Květovaná noční košile, ve které prakticky strávil celý měsíc, když nepočítáš pár převléknutí do čisté, se změní v černý hábit. Severus hned vypadá úplně jinak, ta tam je jeho zranitelnost, skoro se nechce věřit, že se o tebe někdy opíral.
Přes všechnu okatou sebejistotu je ale očividné, že má v hlavě pořád zmatek. Kdo ví, co se z těch vzpomínek dozvěděl. Třeba tam na něj Potter něco nastražil, nějakou lež, která... která ho ukazuje v lepším světle, nebo tak něco. I když na to včera zrovna nevypadal.
„Nikdo tě sem nešoupl,“ řekneš hlasitě a taky vstaneš. „Přinesl jsem tě sem já. Oni by tě nechali umřít,“ pokračuješ tvrdě. A kupodivu by je to mrzelo. Proto se včera Potter i ti ostatní tři tvářili celou dobu jaksi omluvně, dokonce provinile.
Severus se naopak tváří pochybovačně. Podívá se na hůlku ve své ruce, a pak zpátky na tebe. „Aha,“ řekne tiše, „a co tu tedy pan Potter, pan Weasley a slečna Grangerová včera dělali?“ Říká to takovým tím svým usvědčujícím tónem, jako bys byl třeťák, kterého se vzápětí chystá zpražit za nějakou nepřístojnost.
Pokrčíš rameny.„Přinesli tu lahvičku se vzpomínkama a tvoji hůlku. Mysleli si, že jsi mrtvý, ale pak nějak přišli na to, že nejsi...“ začínáš se do toho zamotávat, tohle ti Potter moc nevysvětlil, „... a tak se přišli přesvědčit a, ehm, poděkovat ti.“
„Poděkovat mi,“ zopakuje Severus nevěřícně.
„No, za to, žes pomohl porazit Ty-víš-koho.“ Ukážeš na štůsek Denních věštců na stole a krabičku s Merlinovým řádem vedle nich. Severus tě konečně přestane propalovat podezíravým pohledem a zaměří pozornost na noviny. Navrchu leží přeložené napůl včerejší vydání. Největší titulek hlásá: Měsíc po bitvě: Potter vyzdvihuje Snapea.
Severus přistoupí blíž a mávne nad novinami hůlkou. Pod titulkem se ukáže Potterova fotka, v rukou má kytici lilií a na pozadí je Brumbálova hrobka. Severus udělá poslední krok ke stolu, přelétne začátek článku, který jsi četl už včera (několikrát), a rukou obrátí noviny na stranu tři, kde článek pokračuje.
Čte si, jak Potter k překvapení většiny shromážděných začal svou vzpomínkovou řeč oslavou jednoho z nejstatečnějších lidí, kterého kdy poznal, bez jehož sebeobětování by Toma Raddlea nikdy neporazil. Tebe to včera náramně dojalo, Severus se jen mračí. Otočí na stranu čtyři, kde pár účastníků památečního dne Holoubkové sděluje svoje názory na něj. Některé jsou rozpačité, ale líbilo se ti, že McGonagallová řekla, jak ho postrádá. Té to věříš a máš za to, že to Severuse potěší, protože dobře víš, že na ni dal.
„Ty další jsou starší, druhý den po bitvě a tak,“ řekneš, když to vypadá, že Severus už jen nepřítomně zírá na otevřenou stránku. Severus se vytrhne ze zamyšlení, odsune si židli od stolu, posadí se a přitáhne si zbytek novin.
Necháš ho číst a tiše se vzdálíš do kuchyně. Oškrábeš brambory k obědu a dáš vylouhovat další čaj. S čajníkem se vrátíš do hlavní místnosti. Severus už nečte, a když čajník postavíš na stůl a sundáš si z poličky nad oknem hrnek, aby sis nalil, Severus ti svůj mlčky přisune.
Sedneš si na lavici naproti němu a přemýšlíš, co se mu asi honí hlavou. Teď, když už ho zjevně nebolí, a má zpátky všechny vzpomínky.
Zvedne oči od hrnku a zadívá se na tebe. Ne nijak vyčítavě, nebo rozzlobeně, což by sis plně zasloužil za to, že jsi ho měsíc přede všemi schovával. Vůbec by tě nepřekvapilo, kdyby tě teď začal obviňovat, žes ho připravil o uznání a slávu celého kouzelnického světa. Ale on jen pokývá hlavou.
Paní Norrisová si tuhle chvíli vybere, aby vykráčela z kuchyně, kde se nahřívala pod stoličkou u komína, pod Severusovou stoličkou, jak jsi jí už v duchu začal říkat, a skočí ti na klín. Pohladíš ji po kožíšku a rozpačitě se na Severuse usměješ.
On znovu pokývá hlavou – a napije se čaje. Už z toho jeho upřeného pohledu a mlčení začínáš být nervózní. Sám ale ticho nepřerušíš. Nebudeš se ho ptát, jestli je mu líp, to je očividné. A nebudeš se ho ptát, jestli se na tebe zlobí, protože co když ne?
„Kromě Pottera a jeho doprovodu, ví o mně ještě někdo?“ promluví nakonec Severus tiše.
„Ne. Aspoň ne ode mě. Za celou dobu jsem byl jen dole ve vesnici. Jsou tam akorát mudlové a nikomu jsem o tobě neříkal.“ Vlastně teď když je Severusovi líp, mohl by ses konečně vypravit do Londýna, mudlovské peníze se přece jen budou hodit – pokud tu tedy Severus zůstane.
Severus jako by ti četl myšlenky. „Čím se živíš, když už nepracuješ v Bradavicích?“ zeptá se, a pak se podivně ušklíbne a dodá: „Čím živíš mě?“
Začervenáš se, protože když to takhle řekne, tak to zní, jako by sis ho tu vydržoval, ale tak to přece není. „Mám něco našetřeno,“ zamumláš. „A dole ve vsi užijou výpomoc.“ I když to máš teprve rozjednané.
Severus zase přikývne a dál na tebe pátravě hledí. Potom z ničeho nic vstane, levou rukou popadne jedny noviny (v pravé celou dobu nepřestává svírat hůlku) a s tichým lupnutím zmizí. Paní Norrisová se ti na klíně jen zavrtí, ani ji to neprobudí.
Tupě zíráš na místo, kde ještě před chvílí stál. Čekal jsi ledacos. Že tě zahrne výčitkami, že bude nadávat na Pottera, že ve vzteku práskne dveřmi a ty ho budeš moct jít odprosit. Vůbec tě nenapadlo, že by se mohl přemístit a nechat tě tu, beze slova vysvětlení. Kde ho teď budeš hledat?
Severus právě v kuchyni svého domu v Tkalcovské skládal poslední lahvičky s přísadami do otlučené plechové krabice od sušenek, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Tak kdopak to bude? Potter, bystrozorové? Nechal krabici krabicí, prošel předním pokojem, v němž se po podlaze vršily hromádky knih, které už stačil vytřídit, a s hůlkou v ruce otevřel dveře.
„Dobrý den, pane profesore,“ řekl Potter s nepřesvědčivým úsměvem ve tváři.
„Ehm, dobrý den,“ ozval o poznání méně nadšeně Weasley za Potterovými zády.
Severus si je přeměřil pohledem. Oba na sobě měli mudlovské oblečení a vypadali, že se před chvílí poprali – ach ovšem, bystrozorský výcvik, kterým se Potter holedbal v těch včerejších novinách. Celej tatínek, až na ten ocásek, co sebou všude vodí. Nekňuba Weasley s Blackem nesnesl srovnání. Severus se ušklíbl a ustoupil ze dveří.
Když kolem něj prošli, hlasitě zabouchl. Oba sebou trhli a jako na povel se otočili. Hůlku neměl v ruce ani jeden.
„Tak tedy, pane Pottere, navzdory očekávání jste přežil,“ řekl Severus tiše.
„No, nakonec se to seběhlo trochu jinak, než Brumbál plánoval.“ Potter se rozpačitě pousmál, kdežto Weasley se po očku zvědavě rozhlížel. „Jsem moc rád, že vy jste přežil taky,“ pokračoval Potter a Severus mu ani za mák nevěřil. „Myslel jsem si že vás ten had opravdu zabil, jinak bych vás v Chroptící chýši nenechal.“
Had? podivil se Severus v duchu. Ovšemže Nagini, to bylo jasné, ale štvalo ho, že si to vůbec nevybavuje. Vzpomínal si, jak utekl ze školy, aby nemusel ublížit Minervě a ostatním, ale od té chvíle měl v hlavě prázdno až do okamžiku, kdy se probudil v Argusově ložnici. Někdy mezitím předal Potterovi ty vzpomínky, Pán zla jeho zradu zřejmě odhalil a poslal na něj svého hada. Kterému se Severus ubránil, navzdory Potterovu očekávání. Pohrdavě se ušklíbl.
„Jo, jak to že nemáte žádné jizvy?“ ozval se Weasley. „Filch včera tvrdil, že když vás našel, byla všude kolem spousta krve, ale na krku jste neměl ani škrábnutí.“
Další dílek do skládačky – Nagini ho pokousala, ti dva to viděli, mysleli si, že je po něm, a pak z čistého nebe přišel zázrak a – ale ovšem! Fawkes! Kdo jiný než Fénix by si poradil s hadím jedem a nenechal po sobě stopy. Severus se bezděčně dotkl svého hrdla a zavřel oči. Sice si pořád nevzpomínal, ale tak nějak to muselo být. Brumbál ho nenechal na holičkách...
Když oči otevřel, viděl před sebou ty dva spratky s dychtivými výrazy ve tváři. Jim se tedy se svou teorií svěřovat nebude.
„Kdo všechno ví, že nejsem mrtvý?“ šel rovnou k jádru toho, kvůli čemu ponechal hlídací kouzlo, které Potter nastražil kolem jeho domu, aby splnilo svůj účel a přivolalo ho.
„Akorát já, Ron, Hermiona a Ginny. Do včerejška jsme si tím nebyli jistí ani my. Mysleli jsme si, že vaše tělo odnesl někdo, kdo se chtěl pomstít, nebo tak něco.“
Takže čtyři Nebelvírové, kterým se nedá věřit. Dokáže je přimět k mlčení? Ty dvě holky tu ani nejsou...
„Ale ničeho takového se bát nemusíte, všichni vědí, že jste hrdina.“ Potterův úsměv byl nechutný. Severus by dal přednost tomu, kdyby ho dál nenávistně propaloval pohledem nebo se vzpurně mračil, jak míval ve zvyku. Z toho aspoň mohl čerpat jisté uspokojení – i když... Potter to podle všeho s tím hrdinou myslí smrtelně vážně. Využije toho, snad to nakonec bude funkčnější, než kdyby mu vyhrožoval nebo ho zkoušel uplácet, jak plánoval původně. Obešel je, zastavil se uprostřed pokoje a otočil se k nim čelem.
„Ovšem,“ promluvil konečně, „jsem hrdina, dokud jsem mrtvý. Jakmile bych zázračně obživl, vaše adorace mojí osoby by narazila na značný odpor jisté, nikoliv zanedbatelné, části kouzelnické společnosti.“
„Vidíš, přesně to jsem včera říkal,“ zahuhlal Weasley a významně se na Pottera podíval.
„Z toho nemusíte mít obavy, pane profesore, plně se za vás postavím.“
Ta slova zněla z Potterových úst naprosto neuvěřitelně, ale pronesl je tak přesvědčivě, že si Severus nemohl pomoct nebrat je vážně. Jestli potřeboval další potvrzení Potterovy vstřícnosti, tady ho má mít. Inu dobrá.
„To je od vás šlechetné,“ ušklíbl se. „Víc bych však ocenil, pokud byste mě dál prohlašoval za mrtvého, a stejně tak vaši přátelé,“ upřel pohled na Weasleyho.
Weasley se začervenal a pokrčil rameny. „Klidně, mě je to jedno.“ Ten tedy z jeho zmrtvýchvstání nebyl zdaleka tak nadšený jako Potter. Ale přijít sem s ním musel, nekňuba jeden.
„Jestli je to to, co chcete,“ řekl Potter pochybovačně a úsměv mu poněkud pohasl. „Ale co teda budete dělat? O tomhle domě se na ministerstvu ví, nemáte ho nijak zvlášť ochráněný –“
„To nechám na vás,“ přerušil ho Severus tiše. Otočil se ke stolku před kanapem a podal Potterovi srolovaný pergamen, jehož obsah si promyslel a sestavil při třídění knih, zatímco očekával Potterův příchod. Jestliže se chtěl odstřihnout od kouzelnického světa, tak se vším všudy, žádná zadní vrátka si nechávat nebude. A takhle to bude nejpřesvědčivější, to snad pochopí i někdo tak nedůvtipný jako Potter.
Potter pergamen váhavě rozbalil a tak dlouho do něj zíral (Weasley mu koukal přes rameno), až měl Severus chuť poznamenat, jestli snad zapomněl číst. Se sebezapřením se ovládl, potřeboval, aby Potter spolupracoval.
„Vy mi tenhle dům odkazujete – ve své poslední vůli?“ prohlásil Potter zvlášť nechápavým tónem, když konečně vzhlédl. „Já myslel, že mě nenávidíte.“
Severus si odfrkl. „Velmi správně.“ Potter se zatvářil dotčeně. Následující slova se Severusovi neříkala lehce, ale říct je musel, jinak se ještě Potter urazí a z předstírání jeho smrti nic nebude. „Nicméně vám taky něco dlužím.“ Podal mu klíč. „Od mého trezoru u Gringottových. Odteď je váš, stejně jako tenhle dům.“
„Ale, ale... já od vás nic nechci, nepotřebuju peníze, ani dům... a nic mi nedlužíte –“
„Hleďte, pane Pottere,“ přerušil ho Severus netrpělivě, „já si odtud teď vezmu pár knížek a zmizím. Vy s tím zbytkem naložte, jak uznáte za vhodné, prodejte to tu, zbourejte, proměňte v útulek pro bezprizorní vlkodlaky. Jediné, co žádám na oplátku, je, abyste nikomu dalšímu neříkal, že jsem naživu, ani vy, ani pan Weasley, ani slečny Grangerová a Weasleyová.“
„Ale co budete dělat vy? Kam půjdete? Vždyť je to škoda, po tom všem, co jste pro nás udělal, aby –“
„Do toho, co budu dělat, vám nic není. Pro vás i pro zbytek kouzelnické Anglie jsem mrtvý.“ Severus se zamračil, otrávený, že Potter dělá takové ciráty, místo aby, místo aby co vlastně? Jeho otec by se mu tak akorát vysmál...
„Hele, kámo, jestli chce předstírat, že je mrtvej, nikoho to mrzet nebude,“ ozval se Weasley.
„Mě ano,“ vedl si Potter zabedněně dál svou. „Ale tak fajn, jestli to takhle chcete, slibuju, že to nikomu neprozradím a Hermiona, Ron a Ginny taky ne.“
Severus přikývl. Nic jiného, než spolehnout se na Potterovo slovo, mu nezbývalo. Otočil se od nich, aby pokračoval ve vybírání knížek, které si přestěhuje do svého nového domova. A, měl-li být upřímný aspoň k sobě, taky aby skryl jistou trpkost, kterou chtě nechtě cítil, vida s jakou lhostejností od něj Potter přijal jeho starý dům i jeho úspory. Pro Pottera jsou to drobné, ovšem. Štvalo ho, že se ho to tak dotýká.
„Tak my teda půjdeme,“ oznámil po chvíli ticha Potter. „Jsem rád, že jsem vás viděl. A děkuju za to, co jste pro nás udělal.“ Severus ho chtěl ignorovat, jenže Potter navzdory svému prohlášení nikam neodcházel.
Severus se k němu otočil zpátky.
„Nedělal jsem to pro vás,“ odsekl. Ať už sakra vypadne.
„No jo-“ začal Potter.
„Harry, pojď už. To nemá cenu. On už jinej nebude,“ řekl Weasley a vzal ho za loket. Severus by byl odsekl něco i jemu, kdyby si nebyl jistý, že by to znamenalo další prodlužování jejich přítomnosti, a tak se od nich zase jen mlčky odvrátil. Slyšel, jak si Potter povzdechl, a konečně i jejich kroky.
„Ať se vám teda daří, pane profesore,“ řekl ještě Potter ode dveří, a pak byli nadobro pryč.
Strávit půl dne vyměřováním, řezáním, přitesáváním a sestavováním fošen stálo za to, říkáš si, když na jeho konci sedíš v plechové vaně plné horké vody a mydlinek. Zítra ohobluješ původní část postele a celé to nalakuješ, takže ani nebude poznat, že bývala užší.
Škoda, že to je k ničemu, protože Severus práskl do bot.
Zavřeš oči a opřeš se hlavou o teplý komín. K ničemu je se tím užírat. Byl to krásný měsíc, nejkrásnější v tvém životě. Tu postel doděláš a bude aspoň pořádně pohodlná. Budeš se v ní moct rozvalovat a vzpomínat na to, jaké to bylo, když v ní byl s tebou Severus. Vzpomínat na jeho hebké, horké rty, na pevné sevření jeho štíhlých prstů, na to, jak –
Zavržou dveře a ty sebou leknutím trhneš, až ti voda z vany pocáká obličej. Severus z masa a kostí stojí před tebou a mračí se. Překvapeně zamrkáš a nevíš, co s rukama, nakonec si jimi zakryješ pod vodou klín, i když je to směšné. Jako by tě Severus nikdy neviděl nahého a vzrušeného.
„Co jsi to provedl s postelí?“ zavrčí Severus. Všimneš si, že v ruce svírá hůlku, drží ji ostatně ve výši tvých očí. Snad ji, ať byl kde byl, celý den nepustil z ruky. Zjihneš, když si představíš, jak mu asi chyběla a teď se od ní nedokáže odloučit. Úplně se zapomeneš stydět, při čem tě to přistihl. Ale na něco se tě ptal, měl bys mu odpovědět.
„Ehm, no, rozšiřuju ji. Abysme se tam oba vešli,“ řekneš a uvědomíš si, že už je to zase pravda. Neděláš si nic z toho, že Severus zapomněl, jak jste se o rozšíření té postele spolu před pár dny bavili. Očividně se vrátil a hodlá tu spát, přinejmenším dneska večer a třeba i zítra a třeba napořád, a to je hlavní. Usměješ se na něj.
Severus se zatváří překvapeně, ale rychle se ovládne. „Ach tak,“ pronese, a může to znamenat cokoliv. Pořádně se na tebe podívá, jako by si až teď všiml, že se koupeš. „No, nenech se rušit,“ řekne, otočí se na podpatku a zmizí ve dveřích. Slyšíš ho jít do ložnice, po chvíli vrznou vchodové dveře.
Opřeš se zase hlavou o komín a zavřeš oči. Voda je ještě pořád příjemně teplá, ale nebudeš už onanovat. Když je Severus zpátky, máš lepší věci na práci.
Pořádně se vydrbeš, umyješ si vlasy, a oholíš se, když už jsi v tom, i když to večer obvykle neděláš. Zabalíš se do županu, který sis nechal nahřát nad kamny, a přemýšlíš, jestli by ses neměl ještě obléknout. Původně ses po koupeli plánoval s knížkou a paní Norrisovou na klíně uvelebit na kanapi a číst si, dokud neusneš, ale teď je tu Severus... no, jak ho znáš, tak jemu bude úplně jedno, co máš na sobě. S úsměvem, který se ti od rána vyhýbal, si utáhneš pásek a vydáš se ho hledat.
Ukáže se, že to není nic těžkého. Sedí na svém obvyklém místě pod dubem. Konečně ale vypadá... zdravě, při smyslech. Místo květované košile tvojí babičky má na sobě hábit, nohy mu poprvé po měsíci vězí v botách a nezírá nepřítomně před sebe, nýbrž zamyšleně hledí na dům. Ruce má v klíně, ale v jedné pořád svírá hůlku. Ani se na tebe nepodívá, ale dobře o tobě ví, což je další novinka.
„Využíváš to podkroví k něčemu?“ zeptá se, sotva uděláš pár kroků ze dveří.
Zavrtíš hlavou. „Babička tam sušívala bylinky.“ Dojdeš k němu a posadíš se vedle něj, i když je to na tebe zpropadeně nízko. Jenže si nemůžeš pomoct, něco tě pudí být mu nablízku. „Vyráběla mastičky a lektvary pro mudly z usedlostí v okolí.“ Pár let jsi tu s ní žil, když se potvrdilo, co všichni očekávali, že v Bradavicích pro tebe místo není, a tvoji rodiče nevěděli, co s tebou. „Pak z toho tady udělali národní park, začali tu courat turisti a babička se s mudly přestala stýkat.“
„Kde to je, ‚tady‘?“ zeptá se Severus po chvíli mlčení.
„Severní Yorkshire. Nejbližší město je Whitby, tam dole za náma, na pobřeží. Vlakem je to do Londýna tak čtyři, pět hodin.“
Severus hodnou chvíli mlčí, než zamyšleným tónem pronese: „A ten dům teď patří tobě.“
Nevíš, jestli se ujišťuje, že vás odtud nikdo nevyžene, nebo tě chce ponouknout, abys prozradil něco víc ze své minulosti. Rozhodneš se pro tu druhou možnost, protože máš chuť Severusovi o sobě něco prozradit.
„Jo, taky kus toho vřesoviště kolem. Babička mi to tu odkázala. Byla z mudlovské rodiny a vyrostla tu. Po dědově smrti se sem vrátila a já tu s ní pár let žil, než taky umřela.“ Odmlčíš se a úkosem se na něj podíváš, jestli ho to ještě zajímá. Severus mlčí, ale co by na to měl říkat? Svěřit ti něco na oplátku?
„Myslím, že měla pocit viny, že, no, že nemůžu kouzlit, že se ve mně projevil její původ,“ pokračuješ ve vzpomínání a chceš mu vyprávět, jak jsi dole ve vesnici, když ti bylo patnáct, potkal Apolyona Pringlea, a díky tomu se přece jen dostal do Bradavic, jak jsi od mala toužil, ale Severus tě nenechá.
„Nesmysl,“ prohlásí jednoznačně odmítavým tónem. „Kouzelníci mudlovského původu nemají na svědomí motáky.“
Podíváš se na něj. „Sám jsi něco takového řekl.“ A nebylo to tak dávno, na začátku tohohle školního roku. Slyšíš to jako teď: „Profesorko Carrowová, dovolím si vám připomenout, že motáci jsou především ukázkovým příkladem bezohlednosti uzurpátorů z řad mudlů, kteří je připravili o magii. Naším cílem je vrátit jim ji, ne je dál ponižovat.“
Severus ti pohled oplatí a je v něm něco tvrdého, co jsi tam už měsíc neviděl. „Aby ti Carrowovi dali pokoj. Byla to lež, stejně jako většina toho, co jsem letošní rok veřejně pronesl.“ Prudce vstane. Vypadá to, že se zlobí, jenže ne na tebe, ale na sebe. Povzdechneš si.
„Půjdu se porozhlédnout po tom podkroví,“ oznámí překvapivě smířlivým tónem, který u něj téměř neznáš. S úžasem ti dojde, že se Severus právě ovládl a nevylil si svou zlost na tobě, a to je ještě vzácnější úkaz. Vyložíš si to tak, že to je jeho způsob, jak dát najevo, že tu s tebou chce žít.
Zůstaneš pod stromem a troufale spřádáš plány, jak by ten váš společný život mohl vypadat, teď když je Severus uzdravený. Pak se začne stmívat a nad hlavou se ti zatřepotají probouzející se netopýři. S námahou se zvedneš a zajdeš do domu. Přece jen si ještě chvíli lehneš s knížkou; jestli se k tobě Severus připojí, nebo zůstane do noci nahoře, to je jeho věc.
Severus míří z kopce dolů, po cestě, kterou mu ukázal Argus. Na sobě má vyčarované mudlovské šaty a hůlku si zastrčil do rukávu košile. Rozhlíží se po okolním lese, do kterého se cesta stočila z vřesoviště. Ví, že někde v jeho hloubi jsou prastaré buky a tisy, a na mysl se mu nežádány vkrádají seznamy vzácných přísad, které by tu mohl nasbírat a pochytat. A proč ne? Podkroví po Argusově babičce je na sušení bylinek jako dělané a on si teď smí dělat, co se mu zlíbí.
Jako například dojít si do města pro kafe, které Argus z nějakého nepochopitelného důvodu nepije, a tudíž ani nemá v domě, starožitnému mlýnku nahoře na kredenci navzdory. Severus už se těší, jak do něj nasype zrnka a umele si voňavou kávu, pěkně po mudlovsku, jako to dělávala jeho babička. Úplně slyší, jak mlýnek hrká, a cítí tu vůni, která znamená, že je neděle, táta nejde do práce a celá rodina se sejde u snídaně, a pak ho babička vezme k řece, nebo všichni společně půjdou nahoru do města, do parku a na zmrzlinu. Jak dlouho už si na babičku nevzpomněl!
Cesta se napojuje na silnici a je vidět první domy. Severus sebere několik kamínků z krajnice a nenápadně nad nimi mávne hůlkou. Hrst mincí si strčí do zadní kapsy kalhot a svižným krokem zamíří k nádraží. Okukovat kýčovitě malebné mudlovské domky ho neláká. Když si ovšem přečte, že vlak do Whitby jede až za hodinu, přece jen se po vesnici porozhlédne.
Nakonec se, k vlastnímu překvapení, posadí v hospodě s půlpintou ležáku, oknem pozoruje líný provoz na silnici a dva štamgasty, kteří vysedávají s pivem a cigaretami u stolku před hospodou. Ochutná pivo, které nepil tak dvacet let, a myslí na otce, na kterého se asi tak stejnou dobu snažil zapomenout. Nejdřív babička, teď táta, co mi Potter s těma vzpomínkama provedl?
Ale možná je to jen tím, že už nemusí myslet na spoustu jiných věcí – Brumbálovy plány, Voldemortovy plány, svoji vinu. Jako by mu to, že Potter přežil, poskytlo rozhřešení. Když si vzpomene na Potterův včerejší přihlouplý úsměv, cítí se málem vítězoslavně. Podařilo se mi ho ochránit, splnil jsem, co jsem slíbil, Brumbálovi navzdory. Připadá si poprvé po létech svobodný a vůbec ho netrápí, že byl až do poslední chvíle přesvědčen, že ho posílá na smrt.
Nechá pivo napůl nedopité na stole, má ho dost tak na dalších dvacet let, a vrátí se zpátky na nádraží. Ve vlaku kouká z okna na ubíhající krajinu a myšlenky mu od minulosti přeskočí k budoucnosti. Takže dalších dvacet let? V chaloupce s Argusem? Stranou kouzelnického světa?
Stěží to může být horší, než jeho dosavadní způsob existence. Udělat si jméno mezi kouzelníky už zkusil, a byl to ten nejhorší přešlap jeho života. Dvacet let tu chybu napravoval a neočekával, že to přežije. Byl přesvědčen, že si to ani nezaslouží. Důvěrně známé výčitky se ale nedostavují. Znovu si pomyslí, že za to zřejmě vděčí Potterovi a jeho schopnosti přežít cokoliv. Ze zvyku se ušklíbne, ale někdejší zášť necítí. Zmněnil jsem se. Ta skoro smrt, kterou si ani nepamatuju, mě změnila.
Vlak má naštěstí ve Whitby konečnou, jinak by Severus ve svém zadumání přejel. Vystoupí a první, co ho zarazí, je množství lidí všude kolem. Úplně tomu shonu a halasu odvykl a skoro má chuť se přemístit zpátky na vřesoviště a vrátit se sem jindy. Teď už ví kam a nebude kvůli tomu muset trávit dvě hodiny na cestě mudlovskými dopravními prostředky. Pak ale ucítí vůni moře, a ta ho přiměje zdržet se.
Instinktivně se pustí správným směrem a zastaví se, až když se mu otevře pohled na blyštící se šedomodrou vodní plochu. Táhne se až k obzoru, nad útesem, na kterém se ocitl, létají s křikem rackové a je slyšet hukot vln, které se o něj kdesi dole tříští. Posadí se do řídké tuhé trávy na okraji útesu a napadne ho, kdy naposled měl čas jen takhle sedět a koukat do nikam. No, vlastně poslední dobou nic jiného nedělal, polehával a posedával, sužovaný bolestmi hlavy a zmatenými vzpomínkami.
Zvláštní, že si ani teď nevybavuje, jak je Potterovi dal. Ale musel to udělat, jinak by mu je Potter nemohl vrátit, ani by ho kvůli tomu nevynášel do nebes. Merlinův řád první třídy, pche! Ještě před pár lety by ho to plnilo pýchou, a teď je mu to upřímně ukradené.
Daleko větší uspokojení pocítil dnes ráno, když se ho Argus s úsměvem zeptal, jestli se mu dobře spalo, a vzápětí bez okolků sevřel v dlani jeho ranní erekci. Takové probouzení si nechá líbit po zbytek života. Pousměje se a podivná melancholie, která ho při pohledu na moře přepadla, je ta tam.
Rázně se zvedne a vyrazí zpět do ruchu města. Koupí si dobrou kávu, aby ta rána s Argusem byla ještě lepší, a jemu koupí knížku, protože má najednou chuť udělat mu radost. Udělat někomu radost, to nechtěl už hodně, hodně dlouho...
– konec –
Autorská poznámka: přesně takovouhle povídku, ve které umírajícímu Snapeovi zahojí Fawkes rány, a pak se o něj někdo stará (nebo ještě lépe Snape nejdřív skončí v Azkabanu, a pak se o něj někdo stará) jsem si chtěla přečíst dobrých třináct let. Ne že by fanfiction o přeživším Severusovi neexistovala, ale žádná mě úplně neuspokojila, nuž začala jsem si ji před lety psát sama, včetně toho Azkabanu. Je už dlouhatánská a není to slash a já ji pořád ne a ne dokončit, až jsem si letos v únoru řekla, co takhle něco jednoduššího, a s Filchem, když už mám ten jejich vztah nějak pojednaný z dřívějška? Kdysi mi něco takového začal psát D. J., jenže zběhl k Profíkům (ne že bych si vyloženě stěžovala) a do světa Harryho Pottera už se nevrátil.
Zkrátka, tahle věcička se mi psala skoro sama, až jsem se divila, a ještě tři měsíce po dokončení se z ní raduju stejně jako na začátku. Inu, co si člověk nenapíše, to nemá. :-) Nedostižná Delphi sice pracuje na delší novele se Snapem a Filchem, ale kdo ví, kdy ji dodělá...
Pro střídání vypravěčského pohledu mezi druhou a třetí osobou (a přítomným a minulým časem) mi byl přímou inspirací Aleš Palán a jeho kniha Ratajský les, kterou jsem krátce před tím téměř jedním dechem přečetla. Mimochodem, má tam ve vedlejší roli gay pár a na každý pád je to zajímavá kniha na téma viny a pomsty.
Celá série pěkně popořadě:
Poskok
Snílek
Slabá chvilka
Náhrada?
Ochránce – část první a druhá.