Byť i byl jazyk Čechův a Slovanův nevzdělán, hrozen a divok (čemuž ale, jak níže povíme, tak není) přece to rada neprospěšná, ať nedím nic důraznějšího, když (jak činí onen Čechožrout) zrazuje se šlechtě, aby se jazyku tomu neučila, zvláště pak, když tací, kteříž jej už umějí a v něm jsou zrozeni, dohánějí se, aby jej vyhlazovali. Jsem a vždy býval jsem tak ustrojen, že kdyby paměť stačila a možnost byla podána, byl bych žádostiv seznati a osvojiti si všechny jazyky evropské, též i našeho i druhého světa, turecký, tatarský, čínský a ostatní nevědět jak nevzdělané; toť přičinilo by se k slávě boží i k chloubě, (kdyby se i k tomu hledělo) a nejen zjednalo by všech národův přízeň, nýbrž i přinášelo by užitek největší. Avšak i kdyby toho všeho nebylo, již pouhé vědění velice blaží člověka počestného a musí se pokládati co největší příjemnost. Poněvadž Ennius ve třech jazycích mluvil, latinsky, řecky a osky, ) říkali staří (Agellius kn. II. hl. 17), že byl třísrdečným, že totiž měl srdce trojí; mně tak se zdá, že jednotlivec kolik jazykův umí, toliku lidí rovnati se může. Odtud se porozuměti dá i tomu, proč bůh apoštoly své, když jich na počet málo bylo, ne více dvanácti, opatřil, jak svrchu jsme pověděli, všemi jazyky, totižto aby na celý svět vystačili, a proč každý národ ve světě neměl jen svého zvláštního apoštola (kterýžby k nim mluvil a naopak tážícím se rozuměl), nýbrž dvanáct, co jich totiž bylo, ani pak některý národ více, druhý méně. I zajisté, odvažuji se říci, někteří lidé zapomínají, že nejsou apoštoly, když lásku a vlídnost svou toliko v jednom národě šíří, jazyky pak ostatních lidí jakožto barbarskými pohrdají a povrhují.

Než pro mne a za mne oni své si troptež, já však s dobrou věrou tvrdím, že národ slovanský takové má štěstí v učení se všem jazykům, že nejednou jsem slyšel, kterak mužům nejrozumnějším, vyslancům králův a knížat, zdálo se býti zázrakem, když v Praze na školách akademických nejmenší hošíky, syny měšťanův, děťátka teprv nedávno fáčů a plének sproštěná a ještě se rdící od porodu, slýchali, ani beze všeho váhání nejhbitěji a nejplynněji i nad větérek se zvláštní líbezností po latině mluvili.To i anglický kníže Aurndel i kteříž po něm přibyli, vyslancové králův anglických, to Dán Rantzow, to i náčelníci vyslanectva sasského a braniborského k císaři, když Prahou jeli, pověděli, že toho pochopiti nemohou a že o tom na pochvalu našich škol králům svým budou vypravovati: že jazyk slovanský zdá se býti jakoby branou k ostatním jazykům. Aniž to přičítati možno pouhé paměti neb scopnosti a vtipu chápavému; jsouť totiž chlapci paměti a schopností dosti dobrých, buď pod týmž nebem pražským, buď jinde zrození, avšak v jazyku německém vychovaní, z nichž (jak sám tisíckráte jsem pozoroval a v tom dovolávám se učitelv) najdeš velmi málo které, jižto i přes stejnost věku, školy a schopností co do toho pokroku mohli se vyrovnati hochům našim. Toto pak ani záhadným ani nejistým jmíno býti nesmí. Týž úspěch vyskytuje se mezi Moravany, mezi Slovany uherskými, mezi Poláky a ostatními Slovany.

Věc vidíme a chápeme, ale příčina její není všem na stejné snadě.

Známť já u nás některé velmi snadné rodiny, kdež malým dětem svým naschvál dávají chůvy české a jim, aby toliko česky mluvily, poroučejí; vyzvídajícímu příčinu, rozmanití touž mi udávali, pravíce: „Vychovají-li se (děti) po německu, po celý život svůj nikdy řádně po česku nebudou mluviti; znají-li se ale nejprvé v češtině, nebude překážky, aby se naučily i řeči německé i všem ostatním podle chuti.“

Učenci nechť se hádají, co je to a jaká věci té pravá jest příčina, i ať nás poučí, až věc na světlo vynesou.Pravíť Bosquier (sv. II. káz. svatoduš.): „Výřečnost latinářův vězí v hrdle, Francouzův na pokraji pyskův, Němcův pak v žaludku.“ Pysky snadno změníš, ne tak žaludku. Za tou příčinou, jak důmyslně pozoroval Bodin (v návodu k děj. hl. 3.), národové, k severu se sklánějící, samohlásky pronášejí hrudí i s častými přídechy pro přílišnou, jak praví, sílu dchu a nával horka. Já takto soudím, že k této snadnosti v jazycích, kteráž, jak řečeno, v národě jest, mimo bystrosť vtipu a paměti nejvíce přispívá, že v mluvě slovanské, zvláště pak v nářečích polském a českém, užívá se všeho a již chlapcům známo jest vše, cožkoli Němcům, učícím se španělsky, francouzsky, vlasky ano i latině, působí kříž a u výřečnosti obtíž dělá; neboť (ať o latině promluvíme) nejprvé kdo z Čechův, a byť i velmi malý hoch, bude kdy vyslovovati B jako P a zas naopak P jako B, nebo D jako T a naopak, nebo F jako V a V jako F a A jako O? Kdožby následoval příklad, jejž uvedli Bodin a Lipsiu: „Per Theum ferum, pibimus ponum finum. ).“ Kdo řekl by: „Referende Boder“ místo : „Reverende Pater“ (tj. velebný otče)? Kdyby to hoši naši slyšeli tak vyslovovati, smíchem by zhynuli. Jak to vše nezručno a směšno, i jak hrozným a barbarským činí to jazyk latinský, jinak nejpříjemnější, samo ucho rozeznává. Co v ostatních pak jazycích nejtěžší je pro výřečnost, to téměř všecko shledáváme v jazyku slovanském; tak s, še, sche, sce, sče, ze, že, c, č od sebe jsou vzdáleny, jak se říká jako nebe a země, a také rozdílně od našich se vyslovují. Dvojnásobné a změkčené ll jako ve španělštině a franštině, ie sloučené jako v slově bien, n změkčené, jako v slově Bannes, a ostatní toho druhu hlásky i v samém jazyku českém máme.

Jsou-li některé svaly v jazyku člověčím, kteréž jej rozmanitě ohýbají na vyslovování hlásek rozmanitých (o čemž viz pitvu Vesalia rovněž i je-li zapotřebí zvláštní jakési síly dchův, kteréž dle jistého zákona vypouštíme z úst, když mluvíme: tož jazyk národa slovanského téměř všech jazykův svaly a ohyby i též rozmanité oněch dchův, proudy, odrážky a důrazy míti musí, když tolik řečí tak šťastně a přesně (což ostatní národové rádi přiznávají) vyrážeti může. Knihy soudcův zmíňují se o tom, že Galaadští u brodu Jordána čtyřicet a dva tisíce Efratejských pobili, jež dříve zkoušeli a poznali z jedinkého slova „šibbolet", jehož totiž Efratejští nemohli vyslovit. Podobná slova i v ostatních jazycích, rovněž i v slovanském, se nacházejí, podlé nichž bez obtíže poznáš Němce, kdežto naopak v ostatních nelze ničeho najíti, čeho by Polák aneb Čech vysloviti nemohl.

Než vraťmež se, odkud jsme vyšli. Nevyskytne se žádný trochu vzdělanější měšťan aneb občan v městech a městcích českých, jenž by přestával toliko na jedné, totižto na své řeči české; naopak přiučují se také němčině, mnozí též latině tak, že bych se odvážil na sázku, že u nás více jest takových (rozumím lidí vzácné a měšťany), kteříž mluví více řečí než toliko jednu. Nevkročíš v Čechách do žádného městečka, do žádného města, v němžby se ti nenaskytl nikdo, kterýžby ti neodpovídal dle libosti Tvé buď latinsky nebo německy. Učiň ale navzájem zkoušku v německých městech v Čechách; sotva jeden chtěl by tě poslouchati česky hovořícího.

Soudím však, že již dáti sluší pokoj tou přirovnávání, kteréž všem bývá mrzuto.

O šlechtě české vůbec říci je možno, že z tisícův nesnadno jediného najdeš, jenž by kromě své řeči mateřské neznal se v němčině, mnozí v latině; nemálo jich mluví vlasky a francouzsky tak správně, touž ostrostí, týmž přízvukem, týmiž posuňky, že dle svědectví oněch národův nadobro mohl bys přísahati, že slyšíš člověka zrozeného někde uprostřed Francouz neb Vlach, jakž jsem to nejednou slýchal od Francouzův, Vlachův a také od Španělův samých, kteříž mi to se vším důrazem dotvrzovali.