V článcích předešlých snesli jsme příčiny důležité, proč stává se, že vlasť naše, jako dům starý, když se naň děje jakýsi útok násilný, k oupadku se sklání a sní zároveň, jakoby stará půda pod ním mizela, také jazyk starodávný znenáhla se ztrácí; avšak kdybychom i nejvíce bděli, a kdyby bděli a na stráži stáli mužové přední, přece nemohli bychom minouti nebezpečí, když nenásledujeme ctností předkův a nedáme průchodu řádům jejich.

Zeměpisci, kteříž nám vypisují země a jich podoby, umísťují Čechy doprostřed Němec, zrovna jakoby do samého střediště, poněvadž odevšad krajinami nebeskými jsou obklíčeny a na uzdě držány. Hollanďan Filip Cluverius, za času otcův našich znamenitý zeměměřič, učí v propravě zeměpisní (kn. 2. hl. l.), že Evropě dává se podoba ženy sedící, na nížto, kdy jiné části vhodně se rozdělí na jiné země a říše, Německo zaujímá místo břicha, jehož pupkem jsou Čechy. Táhnouce se k tomuto místu příležitému Němci, kteříž dle způsobu svého rádi proměňují domov, v takovém, jak již řečeno, množství hrnou se k nám, že již všecko jimi naplněno. K tomu se drží svrchovaná vlasti naší pohostinnost, snadná výživa a láce všech k životu potřeb tak, že (jakožto ve vlasti kolikráte kovem spustošené) za málo kovu, avšak vzácnějšího, nemůžeš si ničeho více přáti k životu rozkošnému.

Zeměpisci, kteříž nám vypisují země a jich podoby, umísťují Čechy doprostřed Němec, zrovna jakoby do samého střediště, poněvadž odevšad krajinami nebeskými jsou obklíčeny a na uzdě držány. Hollanďan Filip Cluverius, za času otcův našich znamenitý zeměměřič, učí v propravě zeměpisní (kn. 2. hl. l.), že Evropě dává se podoba ženy sedící, na nížto, kdy jiné části vhodně se rozdělí na jiné země a říše, Německo zaujímá místo břicha, jehož pupkem jsou Čechy. Táhnouce se k tomuto místu příležitému Němci, kteříž dle způsobu svého rádi proměňují domov, v takovém, jak již řečeno, množství hrnou se k nám, že již všecko jimi naplněno. K tomu se drží svrchovaná vlasti naší pohostinnost, snadná výživa a láce všech k životu potřeb tak, že (jakožto ve vlasti kolikráte kovem spustošené) za málo kovu, avšak vzácnějšího, nemůžeš si ničeho více přáti k životu rozkošnému.

Také náležitě na váhu klásti sluší, že v psanství dáváním, čímž po roce 1624. ztratili jsme až třicet tisíc rodin čili hospodářův, ze stavův pak a jiného obyvatelstva téměř tolikéž (jak nejvyšší kancléř království čekého Slavata z desk zemských čerpal, dále porážkami válečnými a vojnami, kteréž se přeukrutně vedly od r.1618. až do r. 1648. rovněž vztekem nepřátel (neboť vesnic na tisíc vyhořelo a mnozí sedláci, měšťané chopili se zbraně), hladem, morem po dvakráte nejhroznějším, jenž celou zemi prošel, a jiným utrpením vlasť naše z obyvatelstva byla vyčerpána tak, že vesnice, městečka a města téměř vyprázdněné každému se naskytovaly.

Aby se po nich na ta místa usadili cizinci, mnohé lákala dobrota půdy, jiné upoutaly sňatky snadno uzavřené, jiné opět vážnost řemesel a umění, (jež jsou nejvyšší Němců chloubou) jako by hřebem na zemi českou upevnila; po všecka léta vojska německá vodila se po Čechách, skoro od padesáti let vždy ve vlasti naší přezimovala, ano i čas letní trávila (což i nyní za míru se děje před očima našima). Tudíž mnozí obyvatelé přiučili se jazyku vojákův, nemalý počet žoldnéřův, kteříž znechutivše si vojačiny, po živobytí pokojném toužili neb jinak propuštěni byli, zemi českou jim již povědomou, si zvolili, aby tam ostatek života svého v zahálce strávili.

U panstva, velmožův a jiných, kteříž se domnívají býti rovnými milosti královské, nejvíce zmohly dvora vídeňského moc a důstojenství; neboť když se na hodnosti a ouřady připravují a co nezpůsobilejšími se zdáti chtějí, aby od králův na ně vznášely se ouřady veřejné, domnívají se, že především jest se jim přiučiti jazyku dvorskému, a to vším právem, když bez toho u dvora nemohou zaujmouti místa. V příčině této hejsky takové popichuje také slávička nezcela lichá a pustá; neboť jako s chvastavou radostí rozmlouvají francouzsky s Francouzy, vlasky s Vlachy a španělsky se Španěly, tak, aby se zdálo, že všemi jazyky vládnou, vyhledávají v tom slávy, když po Německu mluví a mezitím jazyka otcovského, jakoby sprostého a otřeného, nedbají.

Toť asi jsou příčiny, k nimž táhne se ostatních množství, proč totiž v Čechách jazyku českému každým dnem ubývá váženosti.

Již pak nyní přikročmež k tomu, co jsme si na začátku byli uložili, je-li totiž v tom dosti rozumu, spravedlnosti a bohabojnosti, když lidé domácí opouštějí jazyk vlastenský a mnoho-li věc ta do sebe má nebezpečného; proto proti onehdejšímu nenávistníku jazyka slovanského krátce pojednáme o starobylosti, důstojnosti, znamenitosti a ostatních pochvalách jazyka toho.