Zde Pelclovi chyběl celý jeden list rukopisu, dále pokračuje...

...všickni ve sborech církevních od spisovatelův se uvádějí a schvalují, zřejmě pak zmiňuje se Eneáš Sylvius Piccolominipozději papež Pius II.;neboť když krále českého, Ladislava, pohrobného syna císaře Albrechta Rakouského, vyučoval a (jsa velice sběhlý v umění dvorském) vykládal mu pravidla panování, pravil mu : „ Velkomyslnému králi, dědu tvému po meči (rozuměl totiž Zikmunda, z jehož dcery Alžběty narodil se Ladislav) tolikéž prospělo, že znal několik jazykův, kolik otci tvému, Albrechtovi Rakouskému (panovníku proti Čechům ne dosti šťastnému) škodilo, že jich neuměl.“ Viz, co dále následuje.

Protož neméně láska, než železo brání říše; nemožno však, aby milován byl, kdo sám nemiluje, lásky pak jednatelem je společnost jazyka.

Porozuměl tomu císař Maxmilián I., o němž se zmíňuje Stengelius(D. II. Dějin Augšp. Hl. 58.), že neprostředně povědom byl osmi řečí, a mezi nimi též české; rozuměl tomu Ferdinand I., kterýž chtěje ukázati, jak o jazyk český bude pečovati, když rada pražská vítala císaře řečí latinskou, Seldiovi, ), místokancléři, poručil, aby po česku odpověděl; rozuměl tomu slavné paměti císař Ferdinand II., jenž synovi svému, potomnímu císaři Ferdinandovi III., zjednal učitele řeči české, o čemž nelze pochybnosti míti, neboť v tak zvaném refektáři otcův tovaryšstva v Hradci Štýrském nejednou vítal syn otce řečí českou. Slýchal jsem o věci té vypravování Rafaela Mnišovského, jednoho z učitelův Ferdinandových, potom místokomorníka království českého, a starších pánův, i pamatuji se, že jsem sám v rukou kdysi v rukou měl jedno takové přání české, jež Ferdinand III. Odříkával.

Více příkladův uváděti, nynější stav věcí nedopouští.

Ostatně příčin této u panovníků k jazykům horlivosti nemusí se daleko vyhledávati tak, že kdo toho nenahlíží, vidí se býti k vládě téměř neschopným a předpojatým slepou láskou k násilnému panování. O všeličems i mlčením návěští se dává.

Toliko o latinské řeči toliko dodati možno, že jest ona řečí celé Evropy, kterouž, když některý z králův aneb některých značnějších panovníků umí, nenabeře tolik chvály, kolik hanby, když jí neumí. Mámeť (u Lipsia v napomenut. polit. kn. I. hl. 8.) příklad Karla V. jenž, když v Janově jakési řeči latinské nedostatečně porozuměl, neobyčejně struchlev a vzdychaje, pravil prý Pavlu Joviovi: „Nyní pokutujeme za chlapeckou nedbalosť naši a připomínáme si proroctví učitele našeho Hadriana, jenž nám trest tento kdysi předpovídal.“