Těžký tudíž a vůči potomstva neomluvitelný zločin na sebe uvalují, kdož buď pro naskytující se naději hodnosti, buď ze strachu před něčím duchem tyranským, buď pro dosažení milosti, neb jakoukoli jinou ctižádostí dohání, rady své propůjčují, aby společná matka, vlasť, nepřátelům se zradila a na zmar přišla, a kdož cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, co horší jest, pochlebováním plachty rozestírají; neboť nesmíme se domnívati, že jazyk některé země pokojné a tiché rušiti možno (jak níže povím jasněji) bez ukřivdění obyvatelům dávným a stavům všem.

Pamatuji se, že jsem někdys u Lipsia četl, že, když se jazyk mění, jest to nejkrajnější a téměř otrocké ponížení; „neboť tak,“ dí často vychvalovaný Commienus (hl. 117), „komonstvo panovníka, mravy dvořanův, způsob života, kroj, nepřizpůsobují-li se obyčejům poddaných, sotva, ba ani sotva budou trpíny, a následuje postavení nejnebezpečnější.“

V jakéž nebezpečenství vrhá se panovník, v jaké vlasť, když všecko, jakoby v nové vlasti, na rub se převrací, když se národ nutí k novému jazyku, k novým zákonům a k novému zřízení? Takové poměry horší jsou, než každé bezvládí.

O dome starý! jak nerovný pán tobě vládne! o přeslavný pastýři stádce! o ty vtipem svým velký (neboť mezi vtipnými Tě mají, rozumným však nikdo Tě nenazve)! ó, pravím, Ty velký přetvořiteli státu! Rozkotals dům a království staré, novéhos nepostavil. Běda Tobě! Jak někdys budeš pokutovati vlasti, jak králům, jichž dědictví, (kteréž dle zdání všech politikův rozumnějších záleží v zámožnosti poddaných) tak hanebně‘s zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí chýže rozedrané, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení! Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář s dvorem svým nedal by tak nakládati, jako Ty nakládáš s královstvím českým, druhdy nanejvýš kvetoucím, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody dány jsou v plen (neboť nemohu jinak nazývati vydírání násilného) a co den před očima našima se odnášejí, když dvůr vídeňský, navnaděn sladkostí peněz českých, jícnem nenasytným denně volá: „Přinášej! Přinášej!“ Mohu-liž se domnívati, že se znáš v umění vladařském, kterýžto neznáš ani první čárky řádné správy a ctnosti politické? Neboť jestli (ať dle filosofie mluvím) nemůže býti žádné vědy bez předmětu a jestli dle Aristotela, sv. Tomáše, Contzena a jiných, kteříž o politice pojednávají, ctnosti politické předmětem a nejvyšším zákonem býti povinny blahobyt lidu, jeho bezpečí, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí k životu krásnému, veselému a líbeznému potřebných plný dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ku knížeti a jiné toho druhu věci: můžemež-li za to míti, že rozumíš politice, jenžtos dokázal všecko jiné a vypočteným věcem přímé opačné? „Bude-liž, ať mluvím slovy Tulliovými, kdosi tak pošetilým, aby loď, po níž se veze, snažil se provrtati?“

Jak nehodný tudíž zločin páší, kdož na utlačování lidí jazyka vlastenského nštítí se propůjčovati pomoci své komukoli, jenž žádostiv jest, aby si skrze poplatky u dvora moc zjednal a zachoval? Zvláště výborně pravil Fedrus o pochlebnících věku svého: „Touž ruku, kteráž je potlačuje, líbají.“

Nejdůmyslnější básník a otec věštcův, Homeros, bájí, že Lotos vydává ovoce tak sladké, že kdož ho ochutnají, jazyka mateřského i vlasti své zapomínají. Co by ten Lotos byl, hádají se učenci; Typotius praví (svaz I. symb.), že strom, Plinius, že bob řecký, z něhož, jako nyní z fíku indického, vymačkává se šťáva, kterouž nazývají „succolata,“ jako by řekl šťáva lotosova; správněji (jak se zdá) Anselm de Boot Rudolfa II. komorní lékař, učí (J. 3. Sym. in Ferd Caraffa) dle Scaligera a Theofrasta že Lotos jest bylina kvetoucí, kteráž se rodí v bažinách a když slunce poledne dostupuje, s rozevřenými květy z vod se zdvíhá, po západu slunce však opět sama ke dnu se spouští a tak hluboko se skrývá, že jí ani rukama nelze dosáhnouti. Jáchym Camerarius lékařství a rostlin velmi znalý, mnohými důvody dokázal (in Symb. ex herbis et floribus), že Lotos nic jiného není, než naše lekno, a že jej básník tak makavě popisuje, že každý v Lotu lekno, v lekně pak Lotos poznati může.

Buď jak buď, již není to bájkou, nýbrž více, než jisto a za našich časův mnohonásob osvědčeno, že kdož se Lotosu nebo lekna přidrželi a šťávy jeho okusili (neboť se i šťáva lotosová vyčepuje) potom, jako by se byli napili z čárovné číše jakési, uchlácholeni, co se ve vlasti děje, ničeho nevidí, vlasť pak podlým a zločinným mlčením zrazují a jako stařec, zisku chtivý, ošálen ouklady svodníka, tj. sladkými pro nynějšek sliby, dceř svou svobodníkovi propůjčuje, opouštějí vlasť v okamžiku rozhodném, aby dána byla v plen. Že pak z velikého hněvu božího nám tak se děje, nerozpakuji se říci. Pravíť výborně Filip Commineus (hl. 3.): „Zlí rádcové neb panovníka samého úsudek nedostatečný těžkým jsou na království soudem božím.“