Že vlast naše téměř pozbavena jazyka dávného, stalo se netoliko nedbalostí naší, nýbrž též a mnohem více ještě jistých lidí horlivostí a zlou k vlasti volí jednak, že (jakž jsem právě naříkal) lid cizí proti všemu řádu spravedlivému na ouřady královské a městské dosazovali, jednak, že za předobrých císařův Ferdinandův a nyní za nejjasnějšího Leopolda (jejž nám bůh zachovejž) takového dosazováni byli původci, že již nelze odporovati a ubozí občané nuceni jsou, dle nových zákonův, jichž český překlad nesmí se tiskem vydati i, jakž níže povím, aby si získali přízeň soudcův, po německu pře své přednášeti a odpovídati, což, mnoho-li škody přináší městům českým, každý znamená.

Tito (přehodní totižto otcové vlasti) nevím zdali, aby se pomstili za soukromé křivdy, jim samým neb předkům jich učiněné, či z jiné jakés příčiny, přemluvili krále, že zapotřebí vysíliti Čechy, nesnesitelnými berněmi vyčerpat pot a krev lidu ubohého a hlavně vyhladiti jazyk starodávný; neboť dokud tento žije, nemohou prý Čechové milovati a snášeti krále německého a vždy prý věrnost jejich bude pochybna a nestála; slyšel jsem jich nejednoho, an mluvil, že kdyby možno bylo, všecky dávné obyvatele Čech dlužno vynesti na bedrech a v nejbližší moře uvrci; tehdáž prý teprv konec bude rebellování. O těchto rebelliích sní, či lépe očekávají jich, i aby tím bezpečněji a déle snili, snaží se přemluviti nejvyšší úředníky královské, aby jako Timotheus Kononovic, rozsáhlé statky panstva, sevřené v síti, i ve spaní k sobě potahovali a doma ukrývali peníze, porošené potem, slzami a krví sedlákův a měšťanův. Jako kdyby Čechy králi svému věrnost svou nedosti osvědčili ve vojnách proti Mansfeldovi, proti Sasům a Švédům. Kdož tehdáž z Čechův přidal se vítězi Švédovi, i když vítěznou zbraň po Čechách roznášel? a možno-li mi jmenovati třeba jen jednoho Čecha, jenž by alespoň jeden hrad nepříteli byl zradil? Vydobyto-li kterých zradou, tož zradci jiní byli, do jihž jmen tuto nic není. Tehdáž Praha a nemálo měst i hradův, jež brániti možno bylo, prosluly statečnou obranou v obležení, a v odměnu krve prolité vyznamenány jsou jistými milostmi malovanými, hrady však pobořeny, když po vojně učiněn mír.

Kdož tudíž nevidí, že takovými oumysly celé království upadá, z čehož netoliko sousedům vzchází potěšení nejvyšší, nýbrž také panujícím nemenší hana u současných i potomstva?

„Pro vinu a šílenosť jediného Ajanta Oileovce chlípníka a (jak sženštilí bývají) podezřelivého a ukrutného, jenž nikdy meče netasil, města královská, městce, skrze ouklady hynuly a sice ne ve vojně, nýbrž v míru, vsi a pole v poště obraciváno, šlechtu pak všecku, zvláště rytířstvo, z kořene vymýťováno. Sejanův, Machiavellův a kdož jim chtěli býti podobni, šmejdy jsou, klidný život panovníka (jak Tacitus praví) znepokojovati hroznými starostmi, i aby sani zdáli se býti divotvornými a s nebe seslanými ministry královskými, rušiti onen svazek lásky mezi králem a národem, a sice úctu a věrnost, králi povinnou, podezříváním z odpadlictví, nevím jakého, jehož prý se vždy jest obávati, na straně pak lidu vzbuzováním nenávisti, když nevidí lásky, nýbrž strach, žádné pomoci a jen stálé útisky. Takové ministry spisova telé svého věku nejproslulejší, Guiccirdini a Cominaeus v historii své vyobrazili v barvách přirozených. Lichý rozum politikův. K víře nepodobno, jaká jich jest bedlivost, jak bystrá pečlivost, aby vyslídili všecko počínání, by i všecky myšlénky těch, jež utiskují; na to užívání očí a uší na tisíce, na tisíce úskokův; všecky zámysly jejich ne na blaho vlasti, než na záhubu směřují.

Této bezbožnosti svrchované (neboť kdo proti vlasti bojuje, větší zločin páše než kdyby vlastní matku zavraždil!) za našich dob tolik důkazův na snadě, že kdo toho nevidí, nic nevidí. „Lidem takovým,“ jak praví Thukidides, „nic není slavno, není-li bezpečno,“ a se ctí jejich srovnává se všecko, čím vládu udržeti možno; oni spravedlnosť a vládu dohromady míchají, krále staví nad zákony a praví, že král není kvůli lidu, nýbrž lid kvůli královi a že tomuto přes všecky zákony božské a lidské, co chce, vše dovoleno; každá kniha, jež krále poučuje, jim zapáchá; všecka moc jest jim podezřela; sňatky panské zdají se ji býti nebezpečny; mezitím fiskus, (jenž, jak prví Plinius, za dobrého krále mívá se nejhůře) sáhá na zboží téměř všech, že proti všemu právu nikdo není jist majetku svého; cizáci se povolávají, a kdož vlasť milují, vyhánějí se neb staví se jim překážky, ať o jiných věcech pomlčím. Kdož tací jsou a vlasť i všecky stavy tak smrtelně ranili a v nejvyšší bídu uvrhli, čehož jiného, prosím, mohou očekávati neb obávati se, nežli že, procitnou-li kdysi králové, vlasti zaplatí pokuty nejzaslouženější na zlořečenou památku jmena svého pro všecku budoucnost.

K této věci naší výborně hodí se podobenství, jež Cicero, vlasti své velice milovný, na jistém místě (kn. l. proti Verresovi) probral, řka: „Jako kdyby šafář některý, z pozemku jenž by stál za milion sestercův, vysekav a prodav stromy, se střech sňav krytbu, nářadí a dobytek odciziv, pánovi svému místo deseti tisíc zaslal dvacet, pán, nevěda o škodě své, nejprvé by se radoval a z šafáře potěšení měl, že mu z pozemku o tolik více důchodu zdělal, pak ale, uslyšev, že věci, jimiž se udržují vzdělávání a užitek pozemku, odklizeny jsou a prodány, největším trestem sáhl by na šafáře a měl by za to, že se mu na nic posloužilo: tak národ římský…“ dále nepokračuji, však kam to bije, každý vidí.

Oni však se chvastají, že tak pracují proti rebellii. Oni ustavičně, jako kdysi nejnecudnější Athalia na jazyku mají slovo „spiknutí! spiknutí!“ Vidí-li některý hrad opevněný, vidí-li komonstvo nějaké, vidí-li u panstva zámožnost, domnívají se, že se to všecko připravuje na převraty a snahy nové; jim zdá se , že i háje, lesy a oudolí, ano až i listí a větve stromův provolávají: „rebellie! rebellie!“ a že tudíž dle návodu Macchiavelliho (jejž výtečně vyvrátili nejznamenitější politikové Lipsius a zvláště Scipio Ammiratus jakoby na půdě podezřelé potřebí všecko zničiti, hrady pobořiti, nikdy neopravovati měst a městeček, když věkem kácejí se hradby, proti lidu pak jakožto proti nepříteli budoucímu vystupovati násilím i mocí a, když ani to nepostačuje, lstí přetvářkou a podvodem.

Avšak, vy mužové hodní! nikoli dostatek, nýbrž spíše nedostatek plodí novoty, čehož příkladem budiž Katilina, jenž utvrzuje spiknutí a spiklence své, takto praví u C. Sallustia: „A konečně což nám zbývá ještě mimo ten život bídný? atd.“

Kdož statky oplývají, strachují se, že jich ve vojně pozbudou; kdo však ničeho nemá, ničeho neztrácí a důvěřuje, že, čeho nelze dosíci po právu a v míru, dosáhne vojnou a štěstí svého dojde. Výborně praví Guicciardini: „Poddaní, těžkými berněmi stíženi, nejprve stávají se nespokojenými, pak zoufajíce, nejbližší příležitosti, aby změnili stav věcí, očekávají, dychtivě se jí chápou, ano jí vyhledávají i přes nejjistější nebezpečenství.“ Týž na jiném místě, mluvě o panstvu potlačovaném, praví: „Kdož procházejí z rodu vzácného, jsou-li však přihněteni chudobou, žádnými obtížemi zdržováni ani zatlačeni, než toliko smrtí mohou býti skroceni.“ Také Filipa Comminea, jejž znamenití politikové schvalují jakožto spisovatele v těchto věcech nejdokonalejšího, poslyšme, kde mluví o království dědičném: „Kromě moci panovničí král spravedlivě a bez tyranství od poddaných ničeho vymáhati nemůže bez jejich svolení a souhlasu.“ Toto všecko na místech rozmanitých (hl. 108. 109. 110. a opět 110.) vštěpuje a opakuje, pověděv před tím: „V každé říši král povinen míti stavy ve vážnosti nejvyšší i také při ukládání berní a dávek mimořádných.“

Než vraťme se opět na cestu; nešťastné okolnosti vlasti poněkud mne odvedly od jazyka slovanského, ačkoli rozumní snadno pochopují, že ani toto nezasahuje, jak se praví, přes čáru posvátnou, poněvadž ono lstivé a oukladné vyhlazování jazyka slovanského, jako i všecko jiné, co jsme právě vytknuli, páše se toliko s tím oumyslem aby se vlasť oslabila a ze všech pomůcek do naha svlekla.