§. V.
Hromadí se několik jiných příčin, kteréž jazyku německému zjednaly přístup do Čech.

Ne tak tomu dávno, co jazyk slovanská mezi Čechy utrpěl újmu.

Z výpovědí spisovatelův všech, ze svědectví listin starých, z listin veřejných městeček a měst všech známo, že není tomu tak dávno, tj. asi před padesátí let posledně zběhlých, co v Čechách po česku mluvily všecka města, městečka, vsi (nerci- li veškerá šlechta, kteráž velmi houževnatě držela se jazyka starého); vždyť po rukou máme knihy městské a dsky zemské, psané jazykem českým až do r. 1620. Po česku mluvily Budějovice, po česku Krumlov, Lípa, Oustí, Ouštěk, Most, Duchcov, Teplice, Teplá, Chotěšov, Kadaň a všecka města větší i menší (což každému dá se dokázati z kněh radních) – slovem veškerá země česká (mimo malé území loketské).

A není se čemu diviti; vždyť nejinak, než po česku směla se vydávati práva lidu; z lavic řečníkův, ze stolic soudcův a ve všech shromážděních rozléhal se hlahol český, aniž jinak než toliko po česku, smělo se cosi pro paměť věčnou vkládati do desk zemských a kněh městských. Jestliže pak v některých městech jako v Chomútově (jemuž jakožto někdy zboží rytířův německých, posmíváno se v přísloví velmi známém), aneb v Mostě, někdys knížatům Míšeňským zastaveném, aneb v Kadani, neb v Jáchymově a v některých jiných městech, ležících na pomezí českém, užíváno v domácnosti jazyka německého, předce, jak jsem pravil, před soudy královskými pří svých nesměli vésti, než po česku. „Kdys býval v světě všem jediný přírody pohled“

Totéž i ještě v mnohem větší míře svědčilo o zvyklostech a zákonech panstva; tudíž, jak čteme v dskách zemských, když hrabata Šlikové, již nevím jakou, při vedli a učinili to po německu, dána jim odpověď od úředníkův královských, že nepodají-li půhonu českého, žádná žaloba se nepřijme.

Příčiny, pro kteréž jazyk slovanský spatřuje se v zanedbání.

Výtah jistého snešení sněmovního roku 1616.

Jakáž tedy příčina, že v kratičkém čase jazyk vlastenský takovou vzal zkázu! Užiji největší stručnosti, neboť kdož mají bystrého ducha, snadno porozumějí, co v tom vězí. Kdo chce snísti jádro, praví komik (Plautus), rozbije ořech. Přední a nejhlavnější toho příčina, jak jsem právě podotknul, jest práv a zvyklostí starých zanedbávání. Viz, co předpisuje snešení sněmovní l. 1616 na než se podepsali také Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic. Nařizujíť stavové, „že při právích nemá jinak mluveno, pře vedeny, slyšány, příčiny přijímány a souzeny býti, než to vše jazykem českým; neboť prý jazyk sv. Vácslava a patrónův svatých v království celém pltí a panuje; k čemuž tudíž stavy a všecka města napomínají a mocí dohánějí; jižť prý až dost a více, než dosti, nad přívětivosť zemí ostatních poskytováno a poskytuje se cizincům, co den přicházejícím; aby si tedy již nedali škoditi od lidí nově přibylých; neboť známo z příkladův, že Němci, jakmile byli připuštěni a někde se usadili, nikdy nedají se vypuditi neb vykořeniti, a sotva kdy přiučí se jazyku země naší, než když se to přikazuje zákony přísnými.“

Příčina vterá.

Druhy lidí nedbajících jazyka vlastenského.

Druhá příčina jest: převrácená nesmyslnosť našincův v obraně práv starých a zvyklostí starobylých, na nichž všecka obec spočívá, a jakož i nedostatek vážnosti k vlasti, společné matce této. Mnoho jest druhů lidí takových, rozličné pak jsou jich účely, nedbalosť však u všech tatáž. Někteří se domnívají, že jim do toho nic není, jakým kdo jazykem mluví; jiní, kteříž nic nevidí do budoucnosti, myslí, že se to málo dotýká osudův státu a že nic na tom nezáleží; jsou tací, kteříž zapleteni jsouce sňatky s cizinci a jiným přátelstvím neb ouklady, nedovedou se ctí odporovati; jiné zas pomátla přízeň dvorská, jiné pochlebenství podlízavé aneb, jak brzy povím, úcta a bázeň před velmoži, kteříž cizincům všecko dovolují; někteří postonávají nedostatkem rady a moci a tak nuceni jsou, skládati všecko na dobrotivé nebe; někteří pak (a to hlavně duchovní neb řeholníci) zaslepeni křivým, ať nedím pošetilým ponětím o ctnosti, považují za skutek řeholníka hodný, když se ani neozývají, aťsi v míře jakékoli před Čechy odstrkovanými dává se přednosť cizím na kazatelnách, v úřadech a hodnostech, v kostelích a klášteřích, ve všem vyučování na vyšších školách, až i do samých infulí. Přiznávajíť se oni před svými a (v opovrhování slávou slávy vyhledávajíce) chvastavě se vychloubají, kterak city své pro vlasť v takové míře přitlumili, že jim lhostejno, povýšuje-li se na hodnosti černý či bílý, vzdělanec či surovec, neznámý a nám cizák či domácí a přítel náš. Lidí těchto úsudek převrácený a zmatený porážejí všickni mudrcové, nejsvětější mužové všech národův a stavův, všecka království a obci, též i sám rozum. Přečtěmež si, co veleučený Bohumil Raynaud z T. J. vznešeně napsal v úvodu knihy „de temperando immodico nationis suae affectu“ (kterak mírniti přílišnou lásku k národu svému) a pak co tlumočníci svatí položili u výkladu těchto slov Kristových: „na cestu pohanův nechoďte“ (Math. 10.) a opět: „nejsem poslán než k ovcím, které zahynuly z domu Izraelskho“ (Math. 15.), jakož i na sv. Pavla list Římanům: „Moc zajisté boží jest k spasení každému věřícímu, židu předně i Řeku“ (1, 16.) a dále : „žádal jsem já sám zavrženým býti od Krista pro své bratři, kteří jsou moji příbuzní podlé těla“ (9, 3.). Ve skutcích apoštolův pak čteme: „Vámť mělo slovo boží nejprve mluveno býti.“ (13, 46.)

Více takových průpovědí možno čísti ve svatých písmech, z nich se vyučuje řádu lásky, jakž ukazují bohoslovci a přední z nich sv. Tomáš; avšak tuto není mi uváděti smysl bohoslovcův, neboť pojednáváme o věcech politických. Pravím tudíž, že lidem domácím ve vlasti přední náleží se přístup k hodnostem a že tj. ouřadem spravedlnosti podílné, s kterouž v souhlasu býti mají všecky zákony božské a lidské, rozkazy císařův, též veřejná a soukromá ustanovení všech říší, a že teprv, nedostáv-li se domácích, dovoleno se ohlížeti po cizincích. Milujeme všecky národy, žádného nezavrhujeme, tím méně nenávidíme; avšak v pošetilé pověře nezabředli jsme až do té míry, abychom za to měli, že v úřadech není se co ohlížeti k té vlasti, v nížto jsme zrozeni, ani též k národu a jazyku našemu. Pravíť velemoudrý spisovatel Tacitus: „Jestiť to částí svobody, od svých řízenu býti.“ Patříť k příjemnostem vlády, na úřady dosazovati lidi domácí. Vlády, kteréž přecházejí v tyranství, mimo jiné, co národům se musí státi břemenem, matou jazyky národův a nejvíce cizáky poddaným na šíje vkládají, kteréžto rady, tuším, nikdo nebude schvalovati, než snad nějaký šosák, v šílenost upadlý neb jiným přeludem pomatený.

Rozdíl mezi čeleděmi řeholníkův a státy.

Ačkoliv se však praví, že v některých řeholích všecek rozdíl národnosti ruší se za tou příčinou,poněvadž by prý jinak obstáti nemohly ani vláda ani poslušenství ani řád kázně, a mezi lidmi tétéž národnosti často povstávají rozepře, ježto toliko cizí svým prostřednictvím vyrovnati mohou, přece i ony po skrovnu tak činí a ne bez důležité, téměř veřejné příčiny do provincií řádův cizince za představené usazují, toliko s výjimkou toho neb onoho, aby se nezdálo, že vylučují lidi domácí a špatně soudí o řeholnících samých. Než ať je tomu jakkoli s řeholníky, kteříž soukmenovcům, spoluobčanům a příbuzným musí dáti výhost, leč by jinak vymáhala krajná jakás vlasti potřeba; ve státu však ponechávati cizincům vlády a panování, zajisté těžkým jest proti opatrnosti prohřešením, aniž se díti může bez jistého zmatku, což, kdyby o to šlo, mohl bych vůbec dokázati příklady ze všech časův snešenými. Téhož nedávno dosvědčila vláda kardinála Mazzariniho, Vlacha v nejprobudilejším a nejčilejším národě francouzském.

Jakož pak zříme, kterak v řízení božím všehomíra toho děje se, že andělé od andělův se osvěcují, lidé pak ne od andělův, nýbrž od lidí se učí a spravováni bývají: tak poměrně po příkladu Božstva, kteréž od jednoho konce ke druhému do všeho mocně zasahuje a vše líbezně řídí, králové, knížata a představení duchovní, jakož i ostatní veleopatrní správcové věcí veřejných si počínají, aby co nejvíce možno vlastní své lidi nejvzácnější páskou i stejné řeči i vlasti neb jiným jakýmsi způsobem spojené,všem ostatním za vrchnosti ustanovovali, Francouze Francouzům, Španěly Španělům atd. Sv. Ambrož (kn. I. o povolání národův hl. 4.) poukazuje k tomu, kterak evanjelijum hlásáno bylo, že totiž Kristus, aby svět nesvorný a rozštěpený na sedmdesát a dva jazyky, zmatené u věže babylonské, láskou spojil, vyvolil si učedníkův tolikéž, tj. sedmdesát a dva, aniž pak (což bohu by bylo bývalo snadno) všem jednoho jazyka propůjčil aneb, by se mu přiučili, uložil s vyhlazením ostatních, nýbrž apoštoly ustanovil, kteříž by netoliko všemi jazyky mluvili, nýbrž (jak učení dokazují) též všech národův řečem rozuměli a všem národům se přizpůsobili. (Viz o tom Řehoře Nazianského kázání svatodušní, Boroniovy letopisy církevní r. 34., Bosquiera díl II. káz. svatodušn.)