Již od prvního zmatení jazykův vešlo v oblibu pokolení lidského stěhování se v jiné a jiné země; neboť ačkoli Filon (jejž někteří nazývají Platonem hebrejským), pravil, že člověk jest rostlinou, předce totéž vysvětluje tak, že nikoli zemi, nýbrž nebi jest připoután.

V každé tedy době, zvláště ale za starodávna dočítáme se v dějinách o stěhování se národův. Některé lákala povaha svoboda a utěšenosť krajin; jiné nutila potřeba, když pro rostoucí počet obyvatelstva dávná půda vzdělávatelům nestačila; jiným, aby lid sám proti sobě nepovstal ve svárech, vidělo se býti prospěšno, jakoby žilou pustiti a vyprázdniti stoku obci, jak učinili o posledních vojnách francouzských Grammont (ve svém dějepisu Francie), a o vojnách tureckých spisovatelé nejrozumnější, aby totiž neposedové nejnepokojnější z vlasti byli vyvedeni, kdežby pokoje veřejného nerušili, kterýžto oumysl též, jak (v dějinách českých) poznamenal Jan Dubravius, král a císař Zikmund měl s Čechy, proti Turkům do Uher majícími býti poslánu (aby totiž prospěli, buď vítězíce, buď poraženi); jiné touha po panství a moci, jiné opět vítězství do cizích krajin vypravily, jako Římany, pány světa v moci své nemohou udržeti, než osadami, jež na všecky strany rozváděli; jiní z těchtýž příčin, kteréž obyčejně způsobují válku (ze záští, jímž hoří, z lahody loupení, z divokosti vrozené a jiných těm podobných) dali se dohnati, aby na národy sousední i vzdálené zbraní udeřili.

Buď jak buď, neváhal bych saditi se očkoli, že po všecky časy nebylo a nelze najíti národa, jenžby častěji, než Němci, jednak za obecnými jednak za soukromými záležitostmi v cizí krajiny byl se stěhoval. Čtěmež co psali Appianuso Cimbrech, národech německých, Dionysius o Bojích (neboť i tito, jak učí spisovatelé nejlepší, původem i jazykem Němci byli, ačkoli u Livia zovou se Gally, Caesar (de bello Gallico) a Tacitus (ve své Germanii) o Němcích vůbec; opět o Bojích, Markomanech, Hermunduřích a Kvádech (že pak všickni tito byli národy německými, a zvláště Kvádi, i že nikdy neužívali jazyka slovanského, nýbrž vždy německého, vědí hoši dějepiscův, i známo to ze svědectví a důkazův veleslavných mužův, Augspurčana M. Welsera – viz jeho letopisy bojské – Hollanďana Filipa Cluveria, popisujícího starou Germanii – viz toto dílo jeho a úvod do zeměměřičství, Poláka Kromera – viz jeho dějiny polské -, a všech spisovatelův dobré pověsti) o Markomanech, pravím Hermanduřích, Kvádech, Bojích, jak dle Welsera jsem uvedl, svědčí Arnold Bukovecký (ve svých dějinách Slovanův a Sasíkův), Sas Fabricius , Francouz Spondanus a jiní, o Aládech a Gepidech náš Pontanus ) (viz jeho Progymn. Svaz. I. 93); Olaus (viz jeho dílo Suecia) o Normanech, Dánech, Švédech a tisíci národův jiných a jich po Evropě cestách i osadách; o Gótech, Vizigótech a Ostrogótech a t. d. též o Longobardech (řečených tak od dlouhé brady neholené), dále o Vandalech a jich ve Španělsku říších zanechali nám Orosius, Paulus Diaconus ) (viz jeho příběhy Langobardův), Mariana dějepisec z Tovaryšstva Ježíšova (ve svých dějinách Španěl) a jiní; o příchodu Marčanův do Slezska návěstí podali Curaeus, Henelius (viz jeho Silesiographia) a posléze Schickfusius Všickni národové, kteréž jsem právě jmenoval, počítají se mezi Němce, jak doklady nevývratnými dokazují spisovatelé právě chváleni; že pak Vandalové (nikoli však Venedové čili Vendové; neboť tito byli národ slovanský, jak dokazují Welser, Cluverius, Kromer a jiní), že Vandalové, pravím, národ německý nejnepokojnější, poněvadž na žádném místě setrvati nemohli, od slova „wandeln“ t. j. putovati (kteréhož slova Němci dosud užívají a odkud se „Wandersleuth“ říká cizím příchozí) jmeno své dostali, ukázal muž veleslavný Welser. Mezi všemi, pokud mi známo, nejpilněji národův po celé Evropě putování a se usazování sledoval Vídeňan Volfgang Lazius v několiku knih, kteréž v předešlém století o stěhování se národův na světlo vydal, a kdež v jednom velikém svazku všecky strany naplnilo stěhování se Němcův. Za našich dob (ačkoli se stěhování již neděje všeobecným shromážděním a usnešením národa celého), Němci za záležitostmi soukromými stěhují se do všech zemí sousedních, jako i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko celé rodiny řemeslníkův německých potulují se po Vlaších, Francii, Španělsku, Moskvě, nýbrž též celá města Němcův vznikají v Čechách, v Uhrách a v Polsku; až i Turkům buď ve službě válečné buď v přípravách vojenských a ve shotovování zbraní, buď v zakládání měst, opevňování táborův, buď v dobývání, tavení, slévání a ražení kovu, buď v upravování strojův válečných a z nich na křesťany střílení práci a poddajnou duši propůjčovati nijak se nerozpakují, zvláště Norimberští beze starosti o náboženství, bez ohledu na vlasť, kteráž je splodila, bez bolestné výčitky za tak dlouhou nepřítomnosť, bez upomínky a touhy po milých a spoluobčanech, jež navždy opouštějí.

Takto téměř všickni cechové řemeslníkův německých učinili si obyčejem a zvykem ustanovili zákon, že mezi řemeslníky nemohou míti hodnosti mistrův, než když co nejvíce procestovali na učení. Když se pak cestujícím naskytuje tučnější osud, bohatá neb hezká žena neb jiná výhoda znamenitější, než doma, ihned pustivše mimo sebe touhu po návratu, v jiných zemích se usazují a zahnizďují.

Ještě by ucházelo, kdyby ve vlasti nové v jedno tělo se slili a, jak jsem právě byl pověděl, přijavše též jazyk domácí, snažili se srůsti; avšak taková jest (budiž mi milostiv slovutný národ německý!), taková jest pravím buď k cizím národům nevážnosť aneb nedbalosť, přiučiti se jazykům cizím neb (což pravdivějším býti soudím) v přiučování se jazykům cizím zdlouhavosť a neschopnosť, že ze sta sotva jediného můžeš najíti, jenžby se dokonale znal v jazyku, od jeho řeči rozdílném. Neodsuzuji tímto cestování šlechty německé, shvalujiť je spíše; neboť šlechticové, lepšími schopnostmi jsouce nadáni, když se (v čemž, nevím právem-li je haní spisovatelé) také pilně učí se jazykům; s jakou pak snadností vyslovují slova španělská, vlaská, francouzská, viztež, kdož, kdož mají známosť řečí těch; já pak tuto mluvím o Němcích z lidu, kteříž, kdyžby se právě nejvíce měli zalíbiti nové vlasti, v kteréž žíti chtějí, žádné nemají snahy ani vůle neb snad ani nemohou pro lenivosť buď paměti nebo ducha. Když tedy mluví, divné ze sebe dělají šašky, že vidíme, jak nejapně mluví, ačkoliv po deset dvacet až i třicet let ve vlasti naší strávili. Jest v jazyku českém průpověď, kterouž pravíme, že matka naše z Vídně, otec pak jest v Praze, kterážto průpověď úskalím jest pro Němce, neboť když se o vyslovení toho pokoušejí, že kdo po slovansku umí, nelze mu od smíchu se zdržeti.

A předce nemohou nám namítati těžkosti jazyka našeho, když Francouze, Španěly, Uhry a, co divno, Vlachy zvláště, kteříž mezi Čechy neb Poláky nepobyli více než rok, co den slýcháme správně mluvící. Přidejme k tomu, že tatáž tuposť spatřuje se také při učení se jiným jazykům; tak byli již a jsou mnozí, kteříž, proživše několik let několik let mezi Vlachy v Římě a uprostřed Vlach (ať o Francii pomlčím) a domů se vrátivše, (mimo velmi málo slovíček „si“ nebo „no“) ani po vlasku pozdraviti neumějí, a co ještě směšnější, vymlouvají se na krátký pobyt, kdežto se ví, že celé tříletí neb déle uprostřed města Říma s Vlachy obcovali, o jichž jazyku skoro všickni se shodují, že všech evropských jest nejsnazším a bez obtíže opět v něj vpraviti se možno.

Když tedy, abychom již ku konci došli, takových lidí množství, jakž skutek před očima máme, do vlasti naší se hrne, poněvadž jazyka našeho buď nechtějí buď nemohou si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody a jiné potřeby s námi rozmlouvati musí, národ náš pak (což nám oni sami rádi přiznávají), v přiučování se jazykům cizím pokládá se velmi šťastným: tedy nutě se stává, že Čechové (dle vlídnosti své národní) jazyku jejich se přizpůsobují, až konečně sami po Německu mluví, kteréž to povolnosti a zdvořilosti Čechův mnozí z nich zneužívali i na záhubu vlasti a jazyka slovanského využitkovati se snaží, chtějíce, aby se všecky záležitosti soukromé i veřejné vyřizovali v jazyku jejich (jejž jediný umějí); nad toto pak nic nevlídnějšího a nevděčnějšího díti nemohou proti svým hostitelům a dávným obyvatelům země.

Jestiť osudem národa toho, aby buď ouplně zahladil anebo aspoň pokazil jazyky všech zemí, do nichž se dostal na svých poutech. Dočítáme se v dějinách, že tak stalo se Římanům, Italiánům, Gallům a Hispanům, od množství Longobardův a Gótův utlačeným; neboť když Germánové nemohli si osvojiti latiny, tím méně pak obyvatelé dávní naučiti se hrůznému jazyku nových hostí, tedy z nucení se obou národův, starého a nového (když tito něco chtěli říci latinsky, tamti pak slova překrucovali a tvořili dle zvyku těchto) povstal jazyk nový, jenž u Italův nazývá se vlaským, u Gallův francouzským, u Hispanů španělským, jazyky to rozdílné (neboť pokaženost a pochybenost nemají zákona), všecky však povstalé pokažením latiny. (Viz Melichara Inhofera knihy o jazyku latinském.)

Vidíme pak, že totéž stalo se v sousedních nám krajinách: Krajinci, Korutanci, Vendi čili Venedi a všecko pobřeží při ilyrském čili severním moři kdysi mluvili jazykem slovanským; tu přibyli hosté noví, jako obyčejně, Němci a, když lidu venkovského množství nemohli zmoci a celý národ v sebe předělati, alespoň všecko pokazili. Tak povstal jazyk krajinský, jenž slova německá dle způsobu slovanského, slovanská pak podle německého skloňuje, od znatelův obojího jazyka vesele se poslouchá; také mně, když jsem tam tudy kdysi cestoval, dobrou poskytl látku, že jsem se zasmál.

Krutěji však a nelidštěji (ať nejmírněji mluvím) od Sasíkův nakládáno s Vendy čili Venedy (jež někteří, podobností jmen zavedeni, Vandaly nazývají nesprávně, jak nade všecko jasně vykládá Kromer) s Bodrci čili Rarožany, s Ratary, s Dolenci, s Glomáči, s Havolany, s Gliňany, s Vrkany a s Lutici; neboť od Labe až k moři baltickému a k zálivu, jejž zeměpisci nynější nazývají venedickým čili vendickým, jazyk Vendův slovanský rozléval se a panoval Pomořím, Braniborskem a zeměmi ostatními. Přistěhovalí Sasíci, od přírody Slovanův nepřátelé, lid tento prostoty starobylé, jak jen mohli, oukladně utiskovati se jali; a sice nejprvé nesvorností rozdrobili náčelníky Slovanův, potom záštím skrytým proti národu celému vrhli se na nesvorné. Markrabí Gero spáchal zločin nehodný jmena sasského; třiceti kmenův slovanských náčelníky totiž pozval přátelsky a pak při hostině nejukrutněji dal pobiti, o kterémž to bezpráví krvavém a zajisté velmi nemužném správu podávají i sami spisovatelé sasští Cranzius (ve své „Vandalii“), Dresserus (ve své „Isagoge“) a Fabricius (v díle o původu Sasův). Od té doby moc Slovanův v Sasku, v Lužici, v Pomoří a v jiných zemích ouplně upadla a Slované, ouklady německými potlačeni, již nikdy nemohli se povznesti a dávné svobody dosíci. Slyšmež Spondana, Francouze, tedy nikoli Slovana nějakého, jemuž bychom snad mohli přisuzovati nemírnou lásku k národu svému. Tento (v letopisech církevních) vypravovav dle Cranzia o záští až na smrť, jímžto Sasíci proti Slovanům a všemu, co mělo jmeno venedické, rozpáleni byli až tak, že (ačkoli Sasíci byli přistěhovalci, Slované pak dávní obyvatelé, kteříž Sasíky k jich prosbám byli připustili i ačkoli na půdě Venedův žili) nikoho netrpěli ve svých sborech, spolcích a ceších, kdož se nenarodil z rodičův německých a totéž přísahou vynucovali od těch, kteréž přijímali, vykřikuje: „Velké to ukřivdění národu, jemuž z otcovské půdy vyhnanému, nepřáno, aby bydlel a žil v sídlech rodinných, nýbrž jenž zatlačen byl do nitra země, kdež za nejtužší poroby sotva malý zbytek při orbě zůstává za nejtěžší poplatky atd.“ a dále praví: „Což tuto chtěli jsme připomenouti, pamětlivi výroku svatého: „ ,, Viděl jsem závěrek všeho dokonání“ “ aby každý uvážiti mohl, až kam přiveden byl národ nejčetnější, o jehož předcích nacházíme, že tak velké věci vykonali atd.“ To praví Spondanus.

P ř í k l a d o v é   t i t o , poněvadž jsou blízcí a nabíledni leží, Č e c h y   a   n á r o d y   j m e n a   s l o v a n s k é h o   n a   s p o l e č n é   n e b e z p e č e n s t v í   u p o z o r n i t i   a   n e j u ž i t e č n ě j š í   p o u č e n í   d á t i   m o h o u ,   a b y c h o m   s e   v y h n u l i   z l u ,   j e ž   n á m   h r o z í.