Ačkoli toto cizincův na hodnosti povyšování a povyšování nezřídka bývá nespravedlivo pro našince, předce potud byloby snesitelno, jen kdyby oni, mezi Čechy přijati jsouce a v počet obyvatelův sčítáni, tak, jako s námi pod týmž právem žijí, též dali se sloučiti týmž svazkem jazyka a obyčejův; avšak nemálo jich (řekl bys že v ohledu tom jsou vyňati a vybráni), jakmile u nás nalezli hnízdo, ihned chtějí míti větší křídla, než hnízdo, a zároveň rozpočínají nájezdy na lid a jazyk domácí tak, že se zdá, že Latini dobře tomu rozuměli, když jak v knize své o jazyku latinském praví Varro, stejným jménem nazývali nepřítele i hosta, i že ve svém „Dvoru křesťanském“ dobře pověděl Causin, znamenitá chlouba své vlasti francouzské, „že láska cizincův vždy mívá ruce křivé“.

Ezop, výmluvný tento otec povídek líbezných a šprýmův, vypravuje bájku velmi kratochvilnou (kterouž také čteme u Fédra, kterak totiž kdysi za noci zimní k loži zajíčka přišel ježek mrazem zkřehlý i prosbami mnohými a lichotivými přimlouval se, aby se mu v loži dopřálo místečka nějakého. I odpověděl zajíc: „Vidíš bratře, jak tu sám ležím schoulen a skrčen; sotva mne tato dutinka uzounká městí, pročež Ty dle rozumu svého jiné si hledej místo postrannější“. Ježek, tímto oslyšením rozmrzen, s hněvem pravil: „Takováto s hostem outrpnost? To-li ti srdce Tvé, jež prý jest tak velmi měkké? Než uprostřed noci mohu si vyhledati lože nové, zahynu, Ty pak prací tou nutíš mne, abych mrazem pošel. Poshov a jen malounko místa dopřej mi ubohému; teplem svým obapolně budeme se zahřívati; já sám při vchodu si lehnu a proti šelmám, hrozí-li Ti jaké, nastavím bodce a kopí svá a budu Ti vykonávati službu ježka válečného, Ty pak bezpečně budeš odpočívati; mněť vyhoví, kolik stačí, kam bych hlavu položil“.

Přemluvil dobráčka, sprostného zajíčka, a on postoupil místa s dostatek; avšak ježek, kam hlavu vstrčil, též nohy, mrazem, jak pravil, již odumřelé, snažil se položiti, i také položil, avšak neopatrně, nejedním ostnem a kolcem prorazil srsť a zároveň kůži zajíce přechoulostivého. I vzkřikl zajíček: „Toť čin nehodný!“ Omlouval se ježek, řka: „Přál bych si, aby se nebylo stalo“, i prosil, aby odpustil, přičítaje to náhodě a spánku. Následovalo pak něco příměří; avšak hle! ježek opět hřbet obrátil a ostny strašnými zajíce tak popíchal, že bolestí bez sebe povyskočil. Ježek, již divočejší,namítal, že nic nového nedělá, takovýť prý zvyk jeho, a napomínal k pokoji; konečně pícháním, tlučením a dle zvyku svého na všecky strany přemítáním způsobil, že zajíce vyhodiv, celé to místo sám zaujal.

Tu teprv, ač pozdě, zajíček povolnosť svou proklínati počal, bohy a lidi, co mohl zapřísahati, žalovati na nevděčnosť, zlých zvířat ježkovi spílati, mezitím co tento do hrdla se smál; konečně nechtěl-li zahynouti, jak jen stačil za tmavé noci utíkal do známých lesův a hájův, aby u příbuzných a strýčkův doprosil se lože.

Není potřebí, na doby naše přizpůsobovati bájku tuto, kteráž se co den provozuje. Moudrému dosti napovězeno; předce však nevděčné mysli ježkovy nikdo z advokátův řádně hájiti nebude, leč kdoby zároveň zajíčkově sprostné lehkověrnosti a lehkověrné sprostnosti chtěl se posmívati a na jich posměch připíjeti.