Pravil Anacharsis Skytha, že u Řekův nic nebylo neslušnějšího a méně snesitelného, nežli, že, když u nich o hrách Olympických, to jest o slavném shromáždění a sjezdu celého Řecka umělci (rozuměj sochaře, malíře a ostatní) zápasili o vítězství a odměnu se ucházeli, v sodě zasedali a o nejkrásnějších výtvorech a pracích umělcův úsudek vydávali lidé tací, kteříž sami nebyli umělci, jako kdyby pouhé oko, co v kterém umění výtečného a krásného jest, vyrozuměti mohlo, i jako kdyby kterémukoli Beótovi hrubému všecky tajnosti umění těch na první pohled se odkrývaly. Protož domníval se Skytka, že soud ten velmi špatně byl zřízen, a to nikoli neslušně; nebyloť tomu jinak, než kdyby lidem, právního řízení a zákonův neznalým, dávalo se rozsuzovati těžké uzly smluv, v plášť zahalené lichvy, půhony a žaloby opáčné.

Že pak stranu jazyka slovanského cosi podobného do zvyku přichází, co den vidíme, že ti, kdož jazyka toho nejvíce jsou neznalí, nejkvapněji o něm úsudek vydávají; mezi takové počítáme i onoho Čechožrouta, jenž o chudobě, chatrnosti a drsnosti jazyka českého čili slovanského, totiž slepec o barvách, úsudek napsal; aniž přestával na posmívání se jazyku, nýbrž neostýchal se láti národu samému a nadávkami naň dotírati, kteroužto prací svou, jak jazyků a zemí jest nepovědom, i jak hrubě bloudí, sám sice ukazuje, jenž, jak se zdá, ani nevykročil ze země německé, v níž jediné domnívá se, že obsažena jest všecka vzdělanosť a cožkoli slouti může výborným.

Pravíť „že jazyk Slovanův jest plsť jakási, spletená z řečí národův rozmanitých;“ já však dím, že to utrhání drzé a lživé i nepravdu toho dokázal jsem již v odstavcích předcházejících, když podlé Bohumila Raynauda pravil jsem, že jazyk slovanský jest prvotní. Nalézám, že takto kdysi soudil také Albert Kranzius, Němec z dolních Sas, jenž slyše Vendy čili Venedy (Wenden jim říkají), roztroušené mezi Lužičany Sasíky, ani mluví zkaženě slovansky a, jak se děje, některá slova německá vytrusují, ihned lichým tímto důkazem dada se klamati, domýšlel se, že všecek jazyk Slovanův povstal z němčiny. Tohoto Kranzia však výtečně vyvrátili již Kromer a jiní.

Předkem zapotřebí věděti, že rozmanitým národův se stěhováním a častým sídel měněním jazykové po celé Evropě tak se promíchali, že nesnadno který najíti, jenžby si nebyl vypůjčil několika slov z nějaké řeči cizí. Ačkoli latina jest původní a mezi nejpřednější se klade, přes to všecko tolik posily přijala z Řečtiny, že (jak uvažují Varro a ostatní gramatikové, zvláště pak Julius Caesar Scaliger) polova jazyka latinského skládá se ze slov řeckých. Že španělština, franština a vlaština povstaly z latiny, prvé jsme pověděli; že pak (nastojte!) i v nich slyší se některá slova německá, ačkoli velmi málo, ujišťují znatelé jazykův.

Ale což říci o němčině? Přečtiž se satyriská ona písnička spisovatele neznámého, jenž sám sebe jmenuje hezkým slovem „teutschen Michel“. Došlo již tam, že v německé sbírce novinek a povídek (jimžto se říká „novelly“) a v rozmluvách dvořanův a lidí elegantních není téměř jedinké věty rozvedené, kterážby neobsahovala některého slova francouzského neb vlaského; to pak jako krása se považuje. Někdy ovšem zapotřebí jest řeč německou cizími slovy jakoby stíněním rozrůzňovati, poněvadž, zvláště ve vojenství, nedostává se slov německých, jimižby se věc řádně vyjádřila.

Proč tedy Slovany viníš, že někdy užívají slov cizích? Proč nám vytýkáš, v čem jiní vyhledávají chvály? Avšak odpovíš, že Slované (Čechové totiž a Poláci) v jazyku svém nemají slov, pro něž si zacházejí do sousedních Němec. Na důkaz toho uvádějí některá slova, kteráž vzata jsou z němčiny. Abys v cizině nezdál se býti rysem, ve vlastním pak domu krtkem, nejprvé řeč svou braň, kteráž sama užívá slov cizích; taková pak též bude obrana naše.

Za druhé: Poněvadž Čechy obklíčeny jsou zeměmi německými, od tak dávna již slouží králům a císařům, tolikerými osadami Němcův zanešeny, což divu, že něco slov přijaly do řeči své, když co den přijímají Němce samy, v tak velikém počtu se hrnoucí? Přidej k tomu, že jsou to obyčejně významy řemesel a zboží, kteréž se k nám dostaly s německými řemesly a zbožím samým. Napříklaď uveďme slovo „víno“ (vinum); neboť když poprvé se k nám přineslo víno z podnebí teplejšího, a lidé naši se tázali, jakýby to byl nápoj, dříve neznámý, odpověděno jim, že „vinum“ se jmenuje, tedy naši, kteříž předtím neměli věci té (totižto vína), též dychtivě chopili se pojmenování a říkali „víno“. Jak každý rozumný nahlíží, stejně má se věc s ostatními významy cizích řemesel a zboží, což netoliko ve slovanském, nýbrž vůbec v každém jazyku mívá průchod, jako též i u Němcův; neboť věci španělské poznamenávají se jmeny španělskými, francouzské francouzskými, vlaské vlaskými.

Přes to všecko ale cizích slov v mluvě slovanské mimo ta, o nichž jsme právě mluvili, tak jest poskrovnu, že bych se odvážil na jakoukoli sázku, že se jich v němčině desetkráte více nalézá. Potvrzujeť to muž veleučený Volfgang Lazius, Vídeňan, ve velmi učených knihách svých o stěhování národův, neboť uvedl tolik slov německých, jež totéž u Hebrejův vyznamenávají, vypočetl tolik slov řeckých, tolik latinských, že více než polova řeči německé vidí se býti složena z těchto tří jazykův. Nechtěl bych tvrditi podivného výroku tohoto, kdyby toho přede každému rozumnému nejpatrněji nebyl dokázal Lazius, uváděje tisíce a tisíce slov samých tak, že, kdožby se osmělil to popírati, muselby míti vlákna rohová.

Pamatuji se, že před mnohem let, byv škádlen jakýmsi slovem německým, jemuž prý podobného jiného Čechové v jazyku svém nemají, na spěch shotovil jsem jakési psaní, kteréž co do slov téměř tolikéž bylo latinské, kolik německé, a stejně znělo, že odpůrce můj, poražen jsa věcí nenadálou vízl, aniž odpovědi nalezl, i mrzela jej hádka, kterouž nerozumně byl vzbudil. Jestiť věc ta poněkud chlapecká; abych ale dosáhl víry a přátelům vyhověl, uvedu ji:

Ego habeo hortum,
Ich habe ein Garten, ...etc... (tímto stylem se pokračuje na čtyřech stránkách.)

Až potud psaní ono; avšak na tisíce jiných, ano i celé knihy možno napsati, jež totéž hebrejsky i německy, totéž latinsky i německy vypravují; opět jiná knížka všecka jest německá, kteráž předce skládá se zároveň ze slov francouzských a vlaských, úplně totéž znamenajících, čehož v některém jazyku jiném nesnadno se nalezne. Z toho dalo by se mnoho souditi, čehož pověděti nechci, nade všecko ale vyniká, že liché jest nařknutí jazyka slovanského, od Čechožrouta onoho pronešené, poněvadž užíváme těch několika slov cizích, kdežto ve vlastním domě svém mnohem více toho měl, cožby bránil.

Druhé obžaloby trestí jest jazyka slovanského prý chudoba a nedostatek slov; tuto žalobu však dlužno položiti na vrub nevědomosti a prostořekosti jeho, jenž, jazyka toho, jak se sám přiznává, neuměje, a o žádný obor písemnictví našeho nezavadiv, o věcech neznámých (ať víc nedím) příliš směle se vyjádřil.

Ve starých knihovnách země české nachází se knížečka slovanská, „bohosloví“ (theologia) nadepsaná, jak se tvrdí, od sv. Cyrilla pocházející, v nížto všecky významy, jichž zapotřebí užívati při výkladech o božstvě, o osobách božích a jiných tajnostech věrouky, z jazyka řeckého tak přiměřeně jsou podány, že již nic nelze říci vhodněji, a to nikoli jen slova hmotná, jak ve školách říkáme, nýbrž také nadsmyslná svými významy zvláštními se překládají pro obor bohoslovecký a mudrcký.

Za paměti předkův našich oba lekařové komorní císaře Rudolfa, Tadyáš Hájek a Huber, po česku vydali bylinář Mathioliho; pak opět Huber vydal knihu jinou, kterak opatrovati zdraví; za paměti naší Amos Komenský, Moravan, ale v Čechách vychovaný, sepsal „Zlatou bránu jazykův“ (Janua linguarum), kteráž již vyšla ve všech jazycích evropských; týž Komenský nedlouho před smrtí svou v Hollandsku vytisknouti dal opět jinou knihu o ctnostech. Tito všickni psali takovou přesností a původností významův, že v nich nečteš a neslyšíš nic, než slovanské, a předce tam najdeš všecka tajná slova lučebníkův, lékařův a filosofův i vypsání lidí, živočichův, ptactva, bylin a celé přírody.

Sixt z Ottersdorfu, někdys kancléř starého Města Pražského, v životě prvního člověka Adama, jejž uveřejnil, po česku vyjádřil všecky významy právníkův a řízení právního. Čtětež se stará zřízení zemská, právo městské a knihy o právech království českého, sepsané a Kostkům z Postupic připsané od veleslavných mužův Viktorina ze Všehrd a Jana Šlechty, též i jiné knihy předkův našich v rukopisech jsoucí; nebude žádného předmětu práva, o němžby se nepojednávalo nejušlechtileji v jazyku našem.

Výmluvnosti stavův staročeských při soudech, v chrámech a zvláště na sněmích Hájek na potaz se vezmi; za naší paměti dějiny české vlastenským jazykem sepsal kancléř království českého Slavata; z něho, jakož i z jednání sněmovních možno nabyti ponětí, jakou váhu národ náš kladl na řečnění i jak bystrá a rázná byla výmluvnosť předkův našich.

Písmo svaté (jak jsme dříve ukázali) od sv. Jeronyma na jazyk otcův našich máme přeloženo ještě před rokem 400. Po Kristu; na tom však předkové naši nepřestávali, neboť poněvadž onen překlad Jeronymův byl složen ze slov příliš starých a již z užívání vyšlých, opraven byl před 300 let, což se nachází ve starých rukopisech. Za velmi hodného a nejmírumilovnějšího krále Vladislava okolo r. 1500. Jiní uvázali se v práci tu i dali se do překladu českého biblí svaté, kterýž vytištěn jest ve Vlaských Benátkách; jiný opět v Norimberce, jiný v Praze Melantrych, jiný pak Boleslavští vydali; oba posléz řečené, ačkoli od kacířův shotovené, ozdobně vyjádřily věty latinské. Za naší paměti táž práce započata ode dvou otcův Tovaryšstva Ježíšova i můžeme doufati, že šťastně bude vykonána. Ve všech překladech těchto všecko jest slovanské, nic cizícho, že se téměř odpřísáháno vší pomoci a každého jazyka cizího. Máme-li písmo svaté přesně na jazyk slovanský přeloženo, čehož si více příti, když sv. písmo (jak se uznává) obsahuje téměř všecky věci?

Vidí se pak býti zvláštností jazyka slovanského, co veleučený Mersenne též o hebrejském dokázal (in emendationibus problemat. Venet. prob. 289.), odvozuje se co nejvíce slov, ba téměř bez počtu: „Hebrejština (uvádím vlastní slova Mersennova) málo má slov prvotních, že jedním významem mnoho věcí pojmenovati musí; jeden zajisté význam hebrejský sedmdesát tlumočníkův přeložilo sedmdesátí rozdílných slov řeckých. Někteří praví, že Řekové mají sedmdesát dva tisíce slov prvotních, Latiníci třicet dva tisíce.“ Potud Mersenne. Je-li to pravda o Řecích a Latinících, podle slovníkův Stephaniho a Scapuly ) pochybovati možno, o jazyku slovanském ale mimo všecku pochybnosť jest, že třebas by málo bylo slov prvotních (ačkoli ani toho nelze říci, poněvadž jazyk ten prvky oplývá), předce od každého kořene jiných slov co nejvíce, že z husta z jediného kořene jiných slov rodí se dvacet i třicet, čemuž z části vyrozuměti možno z knihy našeho Veleslavíny, kterouž nazývají „Sylva quadrilinguis“.

Jiné pak a dle zdání mého mnohem snazší nařknutí jazyka slovanského od člověka jazykův velice neznalého, sosnováno v ten smysl, že prý jest až příliš hrozný, drsný, nezvučný a těžký pro naučení se a vyslovování a tudíž prý lepší jest, že Čechové všickni, davše výhost jazyku svému, sami sebe a děti své navykají jazyku společnému říše německé a takto zúmyslna i dobrovolně předcházejí, co se příště státi musí; neboť prý jazyk český nemůže déle být trpín, než proti vůli, zvláště samého krále a císaře, vůči dvoru císařského, jenž z Němcův se skládá, vůči souhlasu soudův všech a panstva, kteříž všude užívají jazyka německého, nemůže prý se déle udržeti s ošklivostí a opovržením.

Nařknutí toto skládá se mnoha takřka řezův, jež po částech vyvrátíme.

Hrozným, drsným a nezvučným zdá se Tobě, u něhož utvořil se předsudek buď z hlouposti, buď nevědomosti, buď z nenávisti; já však Španělův, Francouzův, Vlachův (jimž na věci té nic nesejde) neodmítám za soudce, jichž svědectví již svrchu jest známo, že jazyk český dotýká se sluchu jejich mnohem příjemněji a lahodněji, než jazyk onen jehož jmenovati nechci. Také vůbec znám jest úsudek sestárlého v Čechách Španěla, mezi svými slavného, z Tovaryšstva Ježíšova, kteříž o těch, již vůkol něho mluvili jistým jazykem, říkával v žertu přátelském, že polena štípají a pilují, a (jak od lidí věrohodných jsme slyšeli) upřímně se přiznával, že dělej co dělej, jazyku tomu nemůže se naučiti. Již i to se kácí, že těžko, ba téměř nemožno jest se mu přiučiti, když národové cizí, třebas mluvily nejjemněji a ústy nejvybroušenějšími a nejvzácnějšími, mohou se mu naučiti, jakž svrchu jsme dokázali. „Ignoti nulla cupido“, totižto po neznámých věcech nedychtíme a, čeho dosíci nemůžeme, míváme v nenávisti a v opovržení, jako liška ona, kteráž nemohouc dosáhnouti hrušek, na stromě se zelenajících, stěžovala si, že jsou kysely. Jakým jazykem mluvili dávní Frankové, ukazují nám učenci; že pak ti, kteříž užívali jazyk starých Frankův, ze všech národův k přiučení se jazykům jsou nejnemotornějšími a nejneschopnějšími, pozoroval nejzkušenější mistr jazykův sv. Jeronym v listu svém Galatským. (Viz Raynauda z Tov. Ježíš. Život sv. Ennemonda a sv. Jeronym. kn. 2. Listy Galat.)

K poslední části nařknutí, kteráž zároveň obsahuje jakési napomenutí, celou touto obranou svou jsem odpověděl, že na tomto místě nic nevidí se mi dodávati. Zajisté slávou nade všecko největší byloby pro říši římskou, kdyby panství čili lépe právomocnosť její neobmezovala se jediným jazykem, nýbrž obsahovala jazyky všecky neb alespoň co největší jich počet; kdysi Vlachy, Francie a jiných zemí více nikoli, jako nyní, jen tituly, nýbrž vládou skutečnou držáno.

Zapotřebí toliko, aby nedávno námi uvedené ustanovení, kteréž nejvelebnější císař Karel IV. Někdys ještě za květu říše německé, o učení se jazykům byl vydal, přišlo nám na mysl a do paměti se přivolalo, ihned všecko nařknutí Čechožrouta onoho vniveč obrátí.