Kdož o věcech obecných a veřejných psali (i jest jich počet ohromný) uvažují, že v obci každá změna důležitosti nějaké přináší nebezpečenství, ano oni souhlasí, že nastojte! Již pouhá novota oděvu a cizí kroj jest znamením státu se bořícího i, abych s Lipsiem mluvil, již se rozpadajícího. Když tedy již oděv cizí podezřelým bývá lidu, způsobu sterého milovnému, čím více jest se toho obávati při změně jazyka?

Vodu vroucí chceš-li (ať tak dím) skrotiti, i aby Ti byla příhodnou, nepřilévej, prosím, studené tolik aneb ještě více, abys uhasil žár dřívější; vždyť teplotu zapotřebí mírniti, nikoli uhasiti. Rovněž vidí se záhodno počínati si při příchodu nového národa k starému, aby obyvatelé dávní nebyli zasypáni ani též lid nový v sebe neproměnil lidu starého. Lid příchozí a nový dlužno považovati na způsob pokrmu, jehož se nesmí vkládati a nahromaďovati tak, aby žaludek obtěžoval a byl silnější než žaludek, jenž ho přijal; jinak nejjistěji přivalí se nemoc a pozdvižení žaludku, abys lépe vyprázdnil, cos na nic naložil; neboť ne tělo v pokrm se obrací, nýbrž pokrm znenáhla v krev, tato pak, náležitě rozdělená, v maso a ostatní částky těla.

Dlouháť zajisté paměť jest národa, porobou utištěného. Zoufajícím netolik záleží na tom, zahynou-li, jako na tom, aby se pomstili za svobodu ztracenou. Často jediného krále prohřešením celé potomstvo královské se zneuctívá a u národův sousedních i vzdálených v nenávisť se uvádí jakožto rod, jenž hrozí svobodě všech zemí a těžce olstívá národ, libovolně boří práva i základy říší, pro vyražení zrušuje zákony zemské, stvrzené před oltářem přísahami posvátnými, země odcizuje, ouřady na cizince vnáší a vůbec nic toho nekoná, co zákonem jest mu předepsáno.

Toho nechať si povšimnou ti, kdož z pochlebenství (jakž, dle Tacita zaznamenal Guicciardini, kazí panovníky i nejlepší a tyrany z nich dělá) králům namlouvají, že se všecko nejpěkněji daří, aneb kteříž vyhledávají pochvaly v potlačování lidu, totiž pochvaly za věci ničemné!

Záhubu strojí rodu královskému a podtíná mu všecku naději do budoucnosti, kdožkoli strojí k potlačení národa a k bezpráví radí; zároveňť s národem hyne král, dobrý či zlý stejně, nelzeť odlučovati záhuby; hyne-li tělo, zhyne i hlava; stát tělem jest krále, král pak hlavou státu. A tudíž jak praví Blacvodaeus v „obraně králův“ (hl. 7. 20, 31.) neměli by býti trpíni pošetilí oni lžipolitikové, kteříž se domnívají, že všecko zboží poddaných z práva panovničího náleží králi a toliko užívání ponecháno poddaným, a tudíž dle libosti králův smí se na jiné přenášeti neb odjímati, přihodila-li se příčina jaká. Tento výrok všem královstvím nejnebezpečnější Jan Sinnichius, doktor Levenský ve spisu svém „o králi Saulu“ (kn. I. hl. 109.) vyvrátil důvody nejpádnějšími. Vizme jezuitu Contzenia, jenž právě nedávno rozrůzňuje panování a právomocnosť krále, též Marianu Španěla z T. J. a jiné, kteříž psali o právu a spravedlnosti.

Avšak abych nepřekročil čáry, jak říkají, posvátné, (ačkoli vše to, co jsme byli pověděli, přímo se příčí vladařství náležitému) pravím, že nade všecko jest nejnebezpečnějším, když zákony směřuje se na potlačení některého národa, což vyhlazováním jazyka všem zřetelně na oči se staví.

Avšak dejme tomu, že se podobné vyhlazování trpěti může, tož snadno nedá se snášeti, druží-li se k tomu bezpráví; neboť jazyk-li nový jakousi hrůzovládou, neb (abych užil slova lahodnějšího), jakýmsi násilím v národ zavésti si přeješ, toho sám sebou nezmůžeš; na to zapotřebí více úst. Tudíž zároveň cizince přivolávej, lidi domácí z užívání lidských práv, ouřadův, hodností a důstojenství svrhuj a zaháněj, k vyřizování věcí v jazyku cizím přinucuj, aby ti, o nichž se jedná, toliko skrze tlumočníka, co se o nich jedná, vyrozumívali, města, stavy a všecko dávné obyvatelstvo, bez toho již dříve na mizinu uvedené doháněj, aby platili náklady nepotřebné. Neboť zasedí-li v soudě některém třebas jen jeden, jazyka domácího neznalý, kdož se osmělí půhon, neb žádosť, neb obranu, neb cokoli jiného, což se v soudech vyřizuje, podati, sepsané v jazyku, jemuž soudce nerozumí? Budeť se soudce domnívati, že se jím opovrhuje, prositelé zas naopak ničeho (a to právem) nebojí se více, než aby, když není přízně soudcovy, z nějaké nenávisti jaksi již z předu nebyli odsouzeni. Tedy pouhým tímto cizincův do rad, soudcův, sněmův na újmu lidu domácího a pokoje veřejného uváděním hyne velebnosť království celého.

Duchové vlídní a ku spravování obci zrození, po příkladu božstva to, co špatně jest spořádáno a srovnáno, na způsob směsice nestrávené (když studeno bojuje s teplem, neb mokro se suchem) v lad uvádějí dle jistého zákona svornosti a s láskou k panujícím; naproti tomu zas povahy letavé i, ať tak dím, skákavé, kteréž všecko uměti chtějí, ničeho však náležitě neumějí (jako deštičky malířův, kteréž natřeny jsou barvami všemi a předce obrazu žádného nepořádají) dělají z obci cosi duchu svému podobného, neladného, různorodého, nestálého, libují si v tom, pomásti a smíchati všecko a považuji co největší pochvalu, když se stát spravuje dle jejich zdání, dle jejich vůle toulavé i neposedavé. Z této co den a co hodinu se jevící nestálosti zámyslův a vůle vyniká předce prospěch ten, že také to, což oni špatně ustanovují, jako zbaveno vůle pevné, se viklá a na budoucnosť nenabývá trvalosti, oni pak sami, očkoli usilují, ku konci dovesti nemohou, pročež, buď z úřadův odcházejíce, buď umírajíce, zanechávají stát v nejistotě a potřebě nového urovnání. Ale v tom oni mají své zalíbení, buď z nepoctivých choutek, jimiž se hnáti dávají, buď ze ctižádosti, aby v radách panovali a na potaz byli bráni u všem, co se nahodí.

Co jsem právě pověděl, toť velkým jest tajemstvím ctižádosti nešlechetné a svrchované. Avšak zámyslům takovým na větším díle bůh staví se na odpor a nedopouští, aby svět řídil se jinak (totiž pošetile a nespravedlivě), než jej řídívá rozum boží. Rady Macchiavelliho, kteréž po chuti jsou takovým povahám drzým, již několik zemí a království ve psí dali a ještě dají, ba i tomu samému nešlechetnému knížeti Borgiovi, jemuž byly připsány a dle nichž se spravovati musel, záhuby přinesly (jak vysvítá z dějin vlaských).

Navraťmež se ku svému.

Podivno zajisté jest, co nám i od předkův podáno, i od starcův se vypravuje, též dějinami stvrzeno i také od mnohých současných jako nepochybné řízení boží se pozoruje (neboť jinak toho nazývati nelze), že totiž nepřátelům nikdy nedařily se zámysly na utlačení a vyhlazení Čech i na vymýtění jazyka slovanského.

Po králi Otakaru, jenž zahynul zradou panstva, zvláště pak pánův z Rožmberka, jakž o tom pracováno, aby se země česká naplnila Němci! Téhož přáli si a doufali násilný poručník Branibor, téhož císař Rudolf, téhož Albrecht, syn jeho, téhož i celé Německo, takové pak Švábův a Marčanův množství do Čech se nahrnulo, že (abych uvedl slova Sasíka Dressera na jednoho Čecha počítáno tehdáž v Čechách deset Němcův; jižť celá města, městečka a městyse, davše výhost starému jazyku slovanskému, němčiny se chopily i zdálo se, že je veta po Čechách. Z toho následovalo povstání několika ze staročeských velmožův (pánů z Vartemberka, z Valdštejna, z Házmburka), k nimž přidalo se několik měst; znenáhla mnohými boji nepřátelé zlomeni, až konečně v bitvě řádné vojsko Němcův od nepatrných sil Čechův, bezpochyby pomocí sv. patronův českých, rozptýleno a střemhlav na útěk zahnáno; v co darebně se byli uvázali, to utekše oddali. Tytéž zámysly nepřátelské opakovaly se po Vácslavu, posledním králi z rodu Přemyslova. Král český Jan Lucemburský, neváže si panstva domácího, hrabata německá v radě míti začal i, oč před ním Jindřich Korutanský s nezdarem se pokoušel, zemi českou množstvím Němcův zaplavoval. Vše bylo marné; titíž pánové z Vartemberka (od nichž Valdštejnové původ odvádějí), a zvláště pánové z Hazmburka, zbraně se chopivše, vysvobodili vlasť a Čechám vrátili dávnou slávu s jazykem, což opět vykonáno pomocí nebeskou, když sv.Vácslav objevil se v zlaté zbroji a proti vojsku Němcův jakožto vůdce se postavil, kterýmžto zjevením vojínové naši jsouce nadšeni, píseň sv. Vojtěcha zpívajíce, dobyli vítězství nejskvělejšího.

Karel IV. Největší i jazyka i lidu slovanského milovník, předce, poněvadž dychtil, aby jeho Čechy co nejvíce kvetly a všeho druhu zbožím jak nejhojněji oplývaly, pro tuto dychtivosť pochybil láskou přílišnou, když trhy, náměstí, kazatelny a chrámy lidem německým, zvláště pak kupci a studujícími, přecpal tak, že v Týně, u sv. Havla i jinde ponenáhlu německy se kázalo; předce ale císař nejpečlivěji nařídil, aby v radě, při soudu a na sněmích nikdo nemluvil, než česky, kteréžto ustanovení jeho podnes čísti možno ve starém zřízení zemském. Vácslavovi, nástupci otce svého, jenž pádem poražen, tajemství toho neviděl všecko bylo bez rozdílu i naopak, než otec jeho nejmoudřeji byl ustanovil, do rady měst obyčejně vybíral Němce tak, že v samém městě pražském, hlavě celého království, za posledních jeho časův v radě nacházeli se toliko dva, kteříž se v řeči české znali; týž král ale ani Němcův nevyslechna, ustanovil, aby na vysokém učení pražském Čechové měli tři hlasy; ovšem naopak bylo jednati (jak Balbín v dějinách moudře uvažuje); neboť když všecka sláva university opírala se o příchod a studie cizincův, nebylo ubírati Němcům váhy a počtu hlasův, když se toho již byli uchopili zuby nehty a to chránili, aneb, bylo-li to slušno, mělo se vyčkati doby příhodné neb odročiti všecko, aby se nic nerozhodovalo v čase nanejvýše nepříležitém, když mysli z obou stran byly rozbouřeny a rozkvašeny. Zato ale v soudech a radách městských, poněvadž lid z valné části mluvil česky, neměla se nad Čechy moc dávati cizincům, (což lidé domácí nejtíže nesou). Tudíž národ, nechtěje trpěti vlády cizí, jednak z dychtivosti po novotách, jednak ale zápase s největší chudobou a nouzí (kteréžto vyhledávají příčiny k loupežím, bouřím, vzporám a povstáním), jednak též popuzen netrestáním hanebností, zvláště ale kacířstvím váben, zbraně se chopil a způsobil spousty takové, že ještě ani za dvě stě a padesát let škody nemohly býti napraveny, podnes pak, co dělo se před tolikem času, smutnou závěrku činíme ze zřícenin hradův, klášterův a chrámův.

Když Němci tímto požárem byli pohlceni aneb buď v Čechy se proměnili, buď vyhnáni byli, tady (za kralování Albrechta, Ladislava, Jiřího, Vladislava a Ludvíka) jazyku českému opět přivrácena česť jeho; avšak opět za časův Ferdinanda I. zvláště pak po roce 1945. Začato se pokoušeti o cosi takového, co jsme svrchu pověděli, a znamení dáno nešťastným oním hradu pražského požárem, jímžto se spálily dsky a staré památky království. Toho času lev český malován a na mincích ražen, stoje za mřížemi jakoby v zajetí, ztrativ již svobody a nejsa pánem svým. Konečně ale předce nelze bylo nic poříditi, poněvadž Maxmilián a Rudolf, panovníci velmi hodní, toliko k pokoji lidu poddaného hleděli.

Bližších nám časův dotýkati nechci; nikdy zajisté Čechy od založení svého necítily utlačování těžšího, nikdy na vyhlazení jazyka slovanského nepodnikáno zámyslův ostřejších, nikdy nebezpečenství nebylo větší, čehož tím více jest želeti, že jaksi spiknutím lidí domácích proti vlasti se zuří. Dočítáme se v knihách starých, že znamenitý hvězdář učení pražského, jmenem Křišťan, z hvězd to předpovídal, že prý nastane čas jistý, kdež Čechy na mizinu budou uvedeny nikoli nepřátel zbraní, nýbrž přičiněním českých velmožův samých, kteříž nebudou chtíti vlasť podporovati, nýbrž cizincům pomáhati budou, ji utlačovati.

Čeho odtud náleží se nám obávati neb doufati, učí nás příklady dob starších. Opatrnosť má zrak takový, že netoliko přítomné, nýbrž i minulé od zadu vidí. O Jane, jehož žádný čáp od zadu klofnouti nemůže! Nejrozumější jest duch ten, kterýžto, což beze škody se děje, z minulosti na budoucnosť umí uzavírati.

Pravil jsem trochu výše, že se zámysly na vyhlazení celého národa a některého jazyka málokdy bez těžkého zachvění zemí daří a nikdy se nelíbí božstvu, (leč by se to dělo k jeho rozkazu, jak ve sv. písmě čteme o národech některých, kteříž byli Izraelité na pohoršení).

Nemýlím-li se velice, až ku podivu docela na nás se hodí, což přední dějepisec Dio Cassius připomíná v kn. 55. Dějin římských: „Drusus, praví, překročiv hranice Gattův (Hessův) odtud k Cheruskům, a přepraviv se přes Vezeru, všecko pustoše dorazil až k Labi, jež prýštíc se v horách vandalských (rozumíť naše Krkonoše) do moře severního znamenitě rozhojněno se vlévá; marně se namáhav, aby se přeseň přepravil, postavil znamení vítězná i couval, hlavně za tou příčinou, poněvadž žena jakási podoby božské a vzezření nad lidské velebnějšího vstříc mu se postavila, řkouc: „Kam se zaměřuješ? Osud nepřipouští, abys za Labe pokročil, aniž Ti souzeno, abys uzřel krajiny ony. Kliď se odsud! Neboť již nasává konec i pracích Tvých i života Tvého.“ Drusus tedy ihned začal couvati a na pochodu, ještě než se dostal k Rýnu, onemocněv, zemřel. Po smrti dáno mu jmeno Germanicus, jako i synům jeho, i na poctu stavěly se mu sochy, oblouky a nad samým Rýnem náhrobek slavný. Tolik z Cassia.

Co se toho zjevení božského týká a bylo-li vůbec božské, já na žádnou stranu se nehádám; toliko tomu důvěrně přisvědčuji, že božstvo, jehož síti, jak praví Niketas, nikdo minouti nemůže a kteréž položilo základy všech říší, netoliko národům, nýbrž také i ctižádosti a lakotě panovníkův od věku u sebe bylo ustanovilo jisté hranice pevné, po za které když usilují, ničeho nepořizují. Také i to jisto jest, že kdežto téměř celou Evropu vojnou si podmanili Římané, páni světa, nikdy se nedotekli země této, kterouž nazýváme Boiohemia čili Bohemia.

Slyšeli jsme také ještě o některých a mnohem jistějších průkazích božského ustanovení toho, jež od jiných byly uvádíny, zvláště pak toto, že dosud žádná rodina, kteráž odjinud se přistěhovala, byť i dosáhla největších statkův a též potomstvem se velice rozhojnila pakli zcela nepřilnuli k Čechám a horlivě z plna srdce nespřátelila a nespoutala se s jazykem a národností naší, nemohla dosíci do čtvrtého, jak se říká, kolena čili až k pravnukům. Pamatuji se, že jsem to druhdy slýchal od starcův našich a že zároveň vypočítávali padesát i více rodin rytířských a panských, kteréž v nejbližších letech po tom, co se usadily v Čechách po posledním psanství šlechty české a od králův byly dostaly statky velmi rozsáhlé, s četným potomstvem synův a dcer dočista vyhynuly za několika málo let, žádného dědice nezanechavše. Zříme pak s podivením, že podnes dějí se věci takové.

Po bitvě bělohorské, jížto zlomeno síly stavův kacířských v naší zemi, (o kéž by pohrom bitvy té nebyli zakoušeli až podnes také i katoličtí Čechové, kteříž ničeho nezavinili a králi svému věrnosť zachovali! Po bitvě té pravím největší čásť země české cizincům a zvláště vojákům rozdána; jako „zvíře stvořené pro hostiny velké“ aneb jako slabý zajíček uprostřed psův, roztrhána jest. „Vystěhujte se, vy dávní hospodáři!“ po celých se rozléhalo Čechách. A což pak, prosím, přes tyto zámysly pořízeno? Znám a vypočísti mohu velmi mnoho statkův, kteréž od r. 1626. až po tuto dobu měly osm, devět, deset pánův, vždy jiné a jiné, kteříž následovali buď z pokrevenství buď z nového nadělení královského, a jak již řečeno, bez zanechání dědice. Mezi tím co se stále a znova a znova dosazovali tito pánové, kteříž podnes nepřestávají se ztráceti, staré rody české zvláště z rytířstva, ačkoli některé v největší nouzi často na jediné vísce přestávati musí, předce žijí a jako kdyby stále byli obětovaly Anně Perenně, ustavičně trvají.

Zdá se tudíž, jakoby oni dobráci, kteříž se nechtěli vpraviti v naše mravy a v jazyk náš i, ačkoli v Čechách bydleli, a statky byli nadáni, chvastali se, že nic společného s Čechy nemají i nikdy míti nebudou, koupili si krví pole Hakeldama, hřbitov cizincův, aby totiž v něm nejprve sami sebe a pak i své pochovali a zahrabali. Moudrému napověz! Někteří tomu chtějí, že jest to kletbou sv. Vácslava na nájezdníky země české; takového cosi ale nikdy jsem nenašel u spisovatelův starých, i ostatně zdá se též, že věci tak hrozné velice se příčí povahám přelaskavým svatých, zvláště pak nejdobrotivějšímu srdci sv. Vácslava.

Naproti tomu jsou u nás některé cizí rodiny, před mnohými věky z krajin sousedních do Čech přivedené, kteréž se šlechtou naší v jedno tělo srostly. Pozorováno od mnohých, že rodiny takové, kteréž mají trvání, k Čechám a k Čechům chovají se nejpřátelštěji, kdežto naopak zahynuli tací, kteříž Čechův nenáviděli, zvláště ale ti, kteříž do země přijati byli za posledních padesáti let. Příčina ve skrytu vězí, skutek ale na bíledni leží. Dovolávám se čtenářův; nechať sami, až toto čísti budou, trošičku v mysli po Čechách se procházejí (nebudeť zapotřebí zacházeti daleko), sami ze své paměti budou si moci poskytnouti příkladův; neníť povinností mou, tuto pojednávati o věcech nenáviděných, spěchám k tomu, čímž, jak časem jsme slýchávali, po jazyku slovanském se vrhá,, a též nový onen Čechobijce vrhati neopomenul.