Až potud, muži nejznamenitější, klevetil jsem v úslužnosti vyhledávaje slávy; vímť pak dostatečně, že všecko přijmeš z lepší stránky; proto též psal jsem důvěrněji, poněvadž jsem věděl, že tohoto spísku našeho mimo Tebe nikdo čísti nebude, než koho bys připustil k tajemství.

Na mnohých místech, znám se k tomu, psal jsem příkřeji, - avšak proti příkrým. Nepronikneť koží slonovou, než ocel, vší sílou a vším důrazem vržená. Přestaňtež oni již sami sobě se líbiti a v ohavnosti míti věci cizí, jichž tak hrubě neznají. Kéžbychom i my přestali obdivovati se cizému a (což smutným jest osudem národa našeho) svým vlastním povrhovati! Domácí věci nám zapáchají a babskou (neboť jakž jinak říci?) poslušností dobrovolně úctu vzdáváme těm, kteříž nás mrskají; víceť nám váží bodec milosti dvorské, než všecko po předcích dědictví, než sama vlasť, kteréž všecko povinni jsme obětovati.

Praví se, že císař Tiberius, domů se vraceje z rady římské (kdež z pochlebenství neb ze strachu podle se řečnilo) říkával: „O plémě zrozené k služebnosti!“ Líbilať se Tiberiovi služebnosť; avšak duchové služební se mu nelíbili. Totéž, smýšlím, říká i ten, jehož jediného duchem a hlasem mluví sněmové naši.

Ovšem, kdyby se dávalo císaři, což jest císařovo, dalo by se to snášeti; nyní však dědictví císaře samého císaře se mrhá a země na nenahraditelnou škodu císařovu přicházejí na mizinu, když sloužíme tomu, o němž vlastní jeho matka, žena to nejnábožnější, zvěstovala, že bude morem vlasti a narodil se na záhubu Čech, což i my sami cítíme, vidouce, že oumysly jeho jinam nesměřují, než aby spoustu uvalil na města a celé Čechy.

„O kolikž tisíc ženštin krásných v pekle!“ praví básník, já pak řekl bych: „O kolikž setnin třeštěncův v pekle!“

Honosiž se jmenem jakýmkoli, oslavujž se čili již ses oslavil titulem buď rady buď komisaře, buď aktuára, buď pisaře, tajemníka, buď visitačního neb revisitačního legáta neb legátova náměstka, paklis, aby chudí byli potlačováni, aby se sedlákův nešťastných pot a krev ssály, srkaly, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, radou a pomocí přispíval a pak-lis pro uvarování hněvu panovníka, neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk mlčel, kdež jsi za vlasť, nanejvýš skormoucenou, mohl mluviti a řečniti, aneb pak-lis dokonce jazykem a pérem prodajným všecko to potvrzoval: tož krev nešťastných přijde na Tebe a na syny Tvé! Dělej což dělej, byťs i co den bohu obětoval a obětovával, co den zpovědníky unavoval, co den přijímal tělo Kristovo a krev boží, zatracení svého požíváš a piješ, těla božího zneuctívaje; neboť dí sv. Augustin: „Tělo Kristovo toť chudí na tomto světě!“ Nešťastníče! Prvé vydej a vyvrhni krev chudiny, kteréž ses nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlivosti boží stojíš, žije i umíraje, viník tolika zlého, což nižádným pobožnůskářstvím odpokutováno býti nemůže, než toliko napravením spravedlivosti.

Odplatiž bůh každému, jak pro vlasť zasluhuje, dobře-li či zle!

Tatoť jest stížnosť moje; přichází-li snad pozdě, zajisté pravdiva jest a spravedlivou býti nepřestane.

Ty! Ó patronův země české nejpřednější a největší, Vácslave! Vratislavem budiž! a Čechám svým navrať slávu dávnou! Opět na to postaviž nás místo, z něhož vlastní netečností a hříšnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých nezaslouženě jsme upadli, nejvěrněji až do skonání sloužíce Tobě i víře nejsvětější, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, Tobě zahyneme! Od nových obyvatelův marně bys očekával pocty té, kterouž Tě země česká od tolika věkův velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:

Neráčíš-li snad vyslechnouti synův zvrhlých, slyšiž a vyslyšiž prosby předkův, kteříž orodovali za potomstvo své a v nebi na Tebe hledí! Svatý Vácslave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás!