Nikdy Aristoteles (muž ostatně největší) hanebněji nepochybil, než když v ethice popisoval šlechtu; napsalť totiž spíše zlořečení, než aby řekl, co věc jest; pravíť: „Šlechtictví jest bohatství starodávné“, kdežto třeba bylo napsati, že jest to sláva starobylá, jmeno slavné, hodnosť krve na potomstvo přenešená, pokrevenstvím s velkými panovníky, řada předkův, odvozovaná od některého muže, slavnými skutky bohatýrskými a válečnými ušlechceného a synům v dědictví odkázaná; neboť šlechtictví mužův starodávných nikoli nebylo p e n ě ž n í (jako za našich časův někdy se děje před očima našima), nýbrž hlavně bojem a krví koupeno a zjednáno nebezpečenstvími, za vlasť a krále podstoupenými. Takový odkaz slávy synům a vnukům svým zanechávali předkové naši; a zajisté v této všech věcí proměnlivosti a štěstí nestálosti, když všecko ostatní zboží lidské jest nejisto a času podrobeno, nic nemohli odkazovati lepšího, nic trvalejšího, nic drahocennějšího. Snad ale v Řecku jako nyní u Turkův, přednosti šlechtictví nepřenášely se na potomstvo a toliko ti, kdož se zachovali statečně, synové pak slávy té jmíni byli prázdnými. Však ani to Aristotela neomlouvá, poněvadž v samém Řecku času toho uznávali se Tyndareovci, Herakleovci, jakož sám žák jeho Alexandr z rodu Pyrrhova, též z Persea, a několik takových slovutných rodův královských, čemuž se dá vyrozuměti z Plutarchových Parallel.

Než my vraťmež se k tomu, o čemž jsme si ustanovili mluviti. Když celé plémě slovanské vydalo národy nejválečnější, jichž všecko řemeslo obracelo se ve zbrani, tedy zajisté ti, kdož v tak velkém počtu válečných vyznamenali se zbraní, museli býti velice statečni a v tomto druhu pochval slaviti slávu, i tudíž šlechtictví ono, zbraněmi nabyté, muselo býti jmíno v největší úctě; neboť mezi bojácnými a vahavými odnesti palmu smělosti a hbitosti válečné, což v tom, prosím, velikého? Avšak mezi odvážnými a krvavými, mezi předivokými a udatnými vyznamenávati se jak v zahánění nepřátel, tak i v útoku na ně, obsahuje nejjistější a převeliký důkaz srdnatosti a chvály. Že pak již národové slovanští ustavičně ve zbrani stávali a dosud stojí, i to jako svou práci považují, zvláště Poláci, lid to nejudatnější (jejž právem nazveš přední hradbou obci křesťanské) dále Chorvati, Illyrové, Kozáci, Valaši, Bosňáci, Moskvané a ostatní, vidí každý.

Také Čechové a Moravané šťastně se zbraní zacházívali a zacházeli by i nyní, kdyby tomu nepřekážely po nejvyšší vládě toužící oumysly a ouklady nepřátel, kteříž nejvíce o to usilují, aby (Čechové a Moravané) nespravovali úřadův vojenských, čímž velice udušují se štěstí a udatnost jejich; předce však, nechtěli-li ukřivditi ctnosti válečné a odkrýti oumyslů svých podvodných, na záhubu lidu našeho pojatých, nebylo dosti možno uvarovati, aby i za naší doby na hodnosti vojenské povýšeni byli velmi mnozí z našich. Kaplíře, Myslíky, Valdštejnův velmi mnoho, Haranty, Čabelické, Vchyňské, Pernštejny, Trčky, Hyzrle z Chodova, Lažanské, Bubny, Felzy, Přichovské, Kolovraty, Nikoly, Zahrádecké, Házmburky, Kapouny, Vrbny, z Donína, z Oppersdorffu, z Říčan, Šliky, Lobkovice, Štosy, Malovce, Rašíny, Vřesovce, o Francouzův Budovce, u Hessenských Rabenhaupty, u Švédův! Hodějovské, Sádkovské, Bečkovské, Dobřeňské, Haukvice, Janovské a jiných více mohl bych vychvylovati a i mezi vojskem jdou o nich řeči pochvalné; ti všichni buď vedli vojska buď zastávali nejvyšší hodnosti vojenské (jimž generálství se říká), jako Valdštejnové, Budovcové, Rabenhauptové, Bubnové, Felzové, Kaplířové, Myslíkové, Šlikové atd. aneb byli náčelníky plukův; neboť kteříž byli nižších hodností vojenských, pomíjím všech, poněvadž je jich bez počtu. Nyní pak zjednej na porovnání některou zemi, tak krátkým obvodem sevřenou, jako země česká, rodička tolika bohatýrův a chovatelka mužův takových! Zajisté nenajdeš u nás starého rodu panského neb rytířského,, jenž by za doby poslední nebyl vydal některého muže znamenitého, ve vojenství slavného a vyznamenaného ve vojště čestným místem a důstojenstvím. Často od vůdcův Vlachův, Belgičanův, Francouzův, ano i od Němcův slýchal jsem skvělá svědectví o Čechův, též i žoldnéřův prostých srdnatosti a snášení všeho zlého (s vojančinou spojeného), kterak totiž trpělivě a s dobrou myslí umí snášeti hlad a všecky jiné nesnáze vojenské, kterak srdnatě zkušeně a opatrně věci válečné vedou. Titíž porovnávali ten onen národ s naším; toho ale pomíjím, abych nevypravoval věcí, jež by někoho mrzely. O staré Čechův i ostatních Slovanův, zvláště pak Polákův srdnatosti válečné nechať se na potaz berou kroniky.

Znatelé dějin za to mají, že Fabricius, muž u Míšňanův slavný, v jistém o Čechách dvouverší výrok učinil znamenitý:

„Teutoniae in medio generosa Bohemia Regnum
Constituit, populi fortis et acris opus.“

Zajisté dílo to jest všech věkův obdivu hodné, že národ přistěhovalý, v dosti ouzkých mezích panující, jazykem od sousedův se různící, nemálo nenáviděný, proti vůli všech uprostřed Němcův říši založili a zásluhami ctností svých a slávy válečné přinutil císaře, že tu zemi malou, avšak plodnou na muže udatné, titulem královským ozdobili, krále pak její přijali do spolku, aby se účastnili voleb a práv říšských i vší slávy, až konečně i velmi mnoho králův českých náležitým způsobem povoláno bylo, aby přijali korunu císařskou. Znak Čechův, lev onen dvouocasý, což jiného znamená, než statečnost válečnou a udatenství v přemáhání obtíží, v útoku na Milán a v potírání nepřátel říše? Neníť lev ten udělen a do štítu dán, (jako erby některých jiných krajin a říší) buď z náhody, buď z některé ozdoby země, buď podlé řek neb z milosti panovníkův, nýbrž zjednán jest statečností a hojnou krví. Minulosť česká jest plna toho druhu příkladův, jedné však, celému národu slovanskému společné, zásluhy o Vlachy a Řím, tento hrad náboženství našeho, kteréž všickni naši spisovatelé pominuli, mi nelze zamlčeti, že totiž Slované za časův papeže Adriana II. od sv. apoštolův Cyrilla a Metoděje s Kristem spojení, Saraceny, na Vlachy doléhající a již na pohoří Garganském se usadivší (jichž buď nikdy nebylo možno vypuditi neb jen s tíží) společným národa usnešením a vším úsilím vyhnali, kterýžto počátek zbraním věstil budoucnost šťastnou. Později Uhři všecky jejich zbytky z Vlach vyvrhli, jak podlé Blonda připomíná Felino Sandei.

Z této slávy, válečnými skutky celého slovanského národa nabyté, získal národ náš i to, že králové, knížata a kurfiřtové říšští, kteříž v uzavírání sňatků bývají velice vyběrační, o šlechtě slovanské nikdy nesoudili, že nehodna jest rodu jejich. O Vitikinda, nejmocnějšího vůdce Sasův, jejž Karel Veliký přemohl, řádné manželce, knížete českého dceři, o císaře Bedřicha III. matce Cymburce, knížete mazovského Zemovita dceři (z níž pocházejí všickni nynější Rakušáci), o králích francouzských, anglických, španělských, uherských, sicilských, o císařích cařihradských, i o jiných sňatcích králů mezi králi, knížat mezi knížaty, (kteříž si manželky své zvolili z rodu slovanského), na tomto místě nic pojednávati nebudu, ani též o tom nevzpomenu, co na snadě jest, kteréž totiž německé a národův ostatních rodiny slavné od Slovanův pocházejí; slyším, že se strojí kniha, v níž se o tom pojednává a velmi mnohé rody hraběcí a knížecí také říšské na původ slovanský se vedou.

O velmožích našich kratičce povím, že v Čechách sotva kterou možno vytknouti rodinu panskou, v jejímžto rodopisu nečtlo by se matky, báby, prabáby, praprabáby, kteréž byly dcery knížat a vévod, ano někdy i králův a královen; naši páni z Rožumberka v manželství měli dvě ovdovělé dcery královské, totiž vdovu po Přemyslu Otakaru, králi českém, potom krále uherského Ladislava sestru, dále dceru knížete Těšínského, vdovu po Vácslavu, posledním králi českém a opět Annu, dceru knížete Hlohovského. Vilém z Rožmberka, za paměti otcův našich pán český a nejvyšší purkrabí, v posloupnosti času čtyry manželky pojal, předně Kateřinu vévodkyni Brunšvickou, druhou Žofii, markrabinku Braniborskou, jejížto matkou byla Hedvíka, krále polského Zikmunda dcera, třetí Annu, markrabinku Bádenskou, čtvrtou pak Polyxenu z Pernštejna prastarého rodu našeho, kterouž potom v manželství dostal nejvyšší kancléř království Zdeněk z Lobkovic a z kteréž pošel syn jediný Vácslav z Lobkovic, vévoda Žahaňský, nejvyššího dvoru císařského. Že pak též dávná hrabata ze Schwarzenberka, z Šaumburka, z Waldsecka, z Halsu, lantkrabí z Leichtenburka, hrabata z Montfort, ze Stahrenberka a z Hradecka s našimi Rožmberky častěji sňatky manželskými sloučeni byli, zvědavým ukazují tabule rodopisné Rožmberkův, kteréž vel. o. Balbín shotovil. Králův našich dcery v manželství měli páni z Chostníka, z Polné, z Vartemberka, ze Strakonic, z Kravař a jiných více. Že Švíhovští, pánové čeští, původ svůj vzali z vlastních bratří Vladislava, krále českého, i až dosud po meči v posloupnosti řádné od nich pocházejí, sňatky s velmi mnohými vévodami a knížaty sloučení, jako s vévodami Minsterberskými a Hlohovskými, uznávají Hájek, Veleslavína a všickni ostatní spisovatelé čeští; že pak Černínové pocházejí z rodu královského, týž o tom úsudek jest Paprockého, Balbína a jiných.

Guttenštejnové dali dcery své nejstarším knížatům českým, jako Slavibor župan svatou Ludmilu, bábu sv. Vácslava, Bořivojovi, prvnímu v Čechách knížeti křesťanskému. Též čteme, že titíž Guttenštejnové skrze dcery spřízněni byli s Rožmberky, s pány z Plavna, Míšeňskými purkrabími, s prastarými hrabaty z Orthenburka a jinými rody v říši. Pánové z Hradce Jinřichova panského stavu českého (z nichž skrze Lucii, poslední rodu svého, nynější hrabata Slavatové pocházejí) brali manželky své z domu kurfiřtův sasských, knížat Minsterberských, od krále Jiříka pocházejících, z hrabat Hohenzollerských a Montfortův, z lantkrabat Gleichenských a jiných rodův knížecích. Šelemberkové, též pánové z Častolovic, (kteréžto rody nejvzácnější společným osudem lidským vyhynuli) mnoho kněžen a vévodkyní v manželství pojali a navzájem zas knížatům manželky dávali.

Trčkové, před stem let toliku do stavu rytířského patřící, předce dcery knížecí do domu otcovského co nevěsty přivedli, nevěsta zas z rytířského rodu Kaplířův nalézá se před třemi sty let v rodokmenu prastarého rodu francouzského hrabat de St. Paul. Domy pánův z Pernštejna a z Martinic ozdobily manželky, pocházející z krve Gonzagův, s mnohými vévodami a králi spřízněných. Bylo by zapotřebí práce nekonečné, kdybych vypočísti chtěl všechny rody naše, do nichž skrze sňatky manželské vlila se krev knížecí a královská. Že pak také i císařský rod Cařihradský v čechách vyhledával a dostal manželky a že Bedřich Berka nevěstu do Cařihradu doprovodil, čteme v letopisech.

Pánové z Landštejna, ze Šternberka, z Kolovrat, z Lobkovic, z Házmburka, Lvové z Rožmitála, z Vartemberka, Berkové z Lípé, z Říčan, ze Švamberka, z Ronova, z Kounic, ze Smiřic, z Kunštátu, z Vrtby, Kostkové, z Rabštejna, z Birštejna a mnoho jiných pánův českých čítají dcery knížat a vévod, kteréž s nimi spojeny byly manželstvím rovnorodým a řádným, čemuž na svědectví jsou tabule rodopisné.

Odtud vyniká, že rod a šlechtictví slovanské úsudkem největších knížat náležitě se uznávají a ryzími jsou jmíny, a že tudíž nikdo z urozených našich, (což ovšem za našich dob činí hejskové někteří, vší minulosti neznalí, když zpozdile za to mají, že urozenosť zakládá se v povrhování bohem a všemi lidmi) národa a jazyka svého za nic si nevážiti a nenáviděti nemůže, zvláště, hledí-li se k tomu, čehož, jak víme, nedostává se šlechtě některých národův, že řečení rodové naši nikdy se nezamotali sňatkem zrůdným, nýbrž jako sami byli původu nejšlechetnějšího, tak vždy mívali manželky nejjasnější (nikdy dcer měšťanův aneb malířův k vůli kráse zjednaných).

Kéž bychom my potomci (v té nynější do vlasti naší náplavě šlechty cizinské, nevždy velmi osvědčené) zachrániti a do lepších časův země české dochovati mohli předkův svých slávu a odkaz srdnatosti, kteréž oni nám zanechali.

Co tuto uvedli jsme o rodech českých, totéž a všecko stejné dalo by se pověděti o slovutné šlechtě Polákův a ostatních národův slovanských; avšak doklady tak různorodé a mnohonásobné vyžadují člověka, jenž by se v jich dějinách pilně byl ohlížel a dosti měl času, čehož obojího že se mi na ten čas nedostává, upřímně se přiznávám.