Není oumyslem mým (což tuto znovu opakuji) všecka učených století probíhati a pochvalou vynášeti učenosť a ctnosť těch, kteříž se narodili mezi Slovany; nepotřebujíť oslavy, jichžto slávu zachoval týž čas, jenž jiné pohlcuje. Jak vznešené duchy země slovanské splodily, nikomu nemůže býti neznámo; jestiť po ruce dějepis a mluví knihy, od nich sepsané.

Kolikž možno uvesti biskupův nejsvětějších a nejučenějších! Výmluvnosti a učenosti zajisté nikdo Slovanům odnímati nebude, leda závistník, tak, že, jak se zdá, dobře předvídal Justus Lipsius, jenž v jistu jakémsi věstí, že Musy latinské v krátce opustí krajiny příjemné a teplé i na sever se odeberou. Obzvláště v lyrice za našich dob zachtělo se panování národu nám přátelskému a bratrskému, Polákům; Horatiovi zajisté nikdo se více nepřiblížil, než Sarbiewski. Co o našem panu Bohuslavu z Lobkovic soudil Trithemius, vyložil v seznamu mužův slavných; pravíť, že času onoho v celých Němcích nebylo ducha krásnějšího. Avšak o Češích, pro učenosť, ctnosť a svatosť slavných na tomto místě mnoho slov šířiti není zapotřebí; sprostiliť mne práce té zvláště dva slavní spisovatelé Tovaryšstva Ježíšova doby naší, totiž Jiří Crugerius ve svých „měsíčnících historických“ pak Bohuslav Balbín ve svém životě arcibiskupa Arnošta, jakož i u vytahu (Epitome), jejž sepsal o dějinách českých (kterémužto dílu nesmrtelnému těžce ublížila závisť a jmeno ono národu českému osudné, jímžto naznačujeme bořitele a kazisvěta téměř potlačilo tuto knihu i s původcem jejím). K týmž spisovatelům tedy čtenáře zvědavého odsílám.

Před vystoupením Husa papežové a sbory církevní Čechy jmenovávali královstvím svatým, viztež pak, co Eneáš Sylvius o Čechách napsal na začátku kroniky své a co Tokius pravil otcům ve sboru basilejském. Ohromné ty svazky nadání dostatečně ukazují zbožnou mysl předkův našich, z nichž také vyrozumíváme, že v celých Čechách nebylo téměř žádné fary, kteráž by mimo faráře (jemuž tehdáž plebanus říkali) nebyla měla některého pomocníka (kaplana), ano často až tři, čtyry, pět ba i šest. Povinností jich bylo, hlásati chválu, za zachování a blaho království k bohu se modliti, na jisté dni v témdni na slávu boží a za spásu duší patrónův a zakladatelův služby boží konati a jinými toho druhu věcmi se zanášeti. Dále tak bohaté bylo záduší, že kostely a kláštery v držení svém měly čtvrtinu (neb, jak jiní tvrdí, třetinu) země české; takové pak v klášteřích řeholníkův, bohu sloužících množství bylo, že v některých klášteřích sv. Benedikta, Cisterciáků neb Norbertinův bydlelo jich po hromadě pět set, šest set sedm set, kteřížto, když při zpěvích nebylo dosti místa ve chrámech, byť i nejslavnějších, nuceni byli rozděliti pobožnou práci svou, čímž dělo se, že když jiní a jiní stále noví a čerství na zpívání žalmův přicházeli, chrámové klášterní bez přetržení ve dne v noci chválou boží se rozléhali, o čemž zprávu máme, že bývalo tak i v Břevnovském, Sedleckém, Zbraslavském, Zlatokorunském, Vyšobrodském, Kladrubském, Strahovském, i v mnohých jiných klášteřích.Již pouhé osady řeholníkův, z Čech jinam zavedené, dokazují, jak vysoko cenili zbožnosť jejich národové ostatní. Kartouzi, menší bratří sv. Františka, Hospitálové, řeholníci sv. Cyriaka čili kajicníci (de Poenitentia), kanovníci řeholní sv. Augustina, kanovníci sv. Hrobu aj., jak nás poučují spisovatel polský Miechovius a letopisy řádův těch, teprv z Čech do některých klášterův polských převedeni byli. Kláštery v sousedních nám zemích v Lužicích, ve Fojtlandu, v Rakousích, na Moravě, ve Slezsku, Sasích atd. velice se zmohly řeholníky z Čech přivolanými; tak cisterciácký klášter Waldsassenský ve Fojtlandu po dlouhý čas, jak svědčí Kašpar Bruschius (cent. 1. Germ. o Waldsasích), choval buď řeholníky české neb takové, kteříž po česku mluvili. Ze všech ale klášterův našich Opatovický slouti může divem, o jehožto velikých zásobách zlata, stříbra spracovaného i nespracovaného, a drahých kamenův takové máme zprávy, že Karel IV. Uveden jsa na místo pod zemí, kdež schovány byly, pravil, že jaktě živ neviděl na své oči nic drahocennějšího a že v celé říši německé nezná pokladnice, ba že myslí, že ani žádné není, kterážby se rovnati mohla této Opatovické.

Rozsáhlosť Čech není tak velika (ačkoli ostatně jsou podoby nejprostrannější, totiž okrouhlé a míle jichž téměř čtyřicet tvoří průměr kruhu toho, namnoze dvakráte jsou větší, než všecky německé) rozsáhlosť Čech, pravím, není tak velika, předce však kostelův kollegiátních, při nichž probošt a děkan s několikem kanovníkův žili ze stálého a nejtučnějšího důchodu, za starých dob našich napočetl bys čtvero přes mecítma, více pak než sto klášterův, vesnicemi, městečky a městy nejštědřeji nadaných, na věčnosť utvrzených a, jak jsem svrchu pravil, naplněných ohromným mnichův počtem. Nač jiných důkazův snášeti a bohatosť záduší v Čechách vychvalovati? Čtětež se Pontanova „Bohemia Pia“ a Jiřího Crugeria „Pulveres sacri“. Co napsal papež Pius II. vzbuditi může obdivování netoliko u cizincův, nýbrž také u nás, kteříž jsme se narodili v Čechách a že to všecko od kacířův bylo vyhlazeno, želíme.

O polských provinciích řeholních, biskupstvích, klášteřích mnoho vypravují Miechovius, Decius a Kromer. Že nad Moskvany (ačkoli jsou lid bludy Řekův a svými vlastními pokažený), pak nad Rusíny a jiné národy slovanské v službách božích nic není pobožnějšího, ukazuje Possevinus (viz jeho „Moscovia“), Pavel Stránský pak (ve státu českém) mnohými důvody dokazuje, že lid slovanský všecek v pobožnosti jest nemírný a bohoslužbě přes míru až k pověrám oddán.