§. XIII.
Oslavení jazyka slovanského skrze sv. Jeronyma, doktora církevního, dle národnosti Dalmatince, pak skrze to, že jazyka toho velmi mnoho národův při službách božích užívá a povždy užívalo

(sv. Jeroným ovšem nebyl Slovan, neb za Justiniana ještě v Illyrii Slovanů nebylo)

Nelze říci (chceme-li totiž slyšeti pravdu), mnoho-li po všecek čas k oslavě a ozdobě národa slovanského přispívali duchové mužův největších. Již svrchu praštil jsem, že národ ten chová do sebe jaksi vrozenou a vždy na snadě jsoucí lehkost v přiučování se jazykům cizím. V počtu těchto vším právem dle výroku celé církve bez číkoli závisti prvním se pokládá Dalmatinec sv. Jeronym, o jehožto narozeninách nejšťastnějších církev, že se jí dostalo učence takového, bohu díky vzdává, řkouc: „ Bože, jenžtos církvi své u vykládání písem svatých opatřiti ráčil sv. Jeronyma, vyznavače tvého a největšího učence.“ Jak důraznými důvody a jak velikou silou důkazův nedávno válčil Bohumil Raynaud z Tovaryšstva Ježíšova, bohoslovec nejučenější, aby Ambrosia vyrval vlachům a získal Francouzům? Národy slovanské však bez odporu se honosí největším doktorem církve, Dalmatincem Jeronymem. Výrok o nekonečném dostatku učenosti Jeronymovy snad ledakomu mohl by se zdáti smělým a přílišným, kdyby ho Augustin (o němž smýšlím, že sám jediný ze všech smrtelníkův, tehdáž žijících, náležitě posuzovati Jeronyma) nebyl pronesl, řka: „Žádný člověk nevěděl, co Jeronymovi bylo neznámo“. Nadevšecko pravdivé jest ono přísloví, jehož užívají zvláště Arabové: „Neučený nezná učeného, poněvadž nikdy nebyl učeným; avšak učený zná neučeného, poněvadž kdysi sám byl neučeným.“ Nikdo tedy Jeronyma nemohl znáti lépe, než Augustin, kteréhožto duch rovnal se rozsáhlosti ducha jeho a dle uznání církve celému světu vyhověl.

Sv. Jeronym Slovanům přeložil písmo svaté.

Nuže Jeronym, kterého druhu písemnictví nedotýkal? Které řeči světa tehdejšího neznal? Kdo šťastněji pracoval v překládání písma svatého dle smyslu původního a přesného? Umělť svou řeč dalmatskou čili slovanskou, latinu (že s kýmkoliv z dávných Římanův mohl jíti v zápas), řečtinu a všecky její rozdílnosti, dále řeči Paléstincův, arabskou, egyptskou, hebrejskou a syrskou a to s takovou ozdobností, že v každé zdál se býti zrozen. Vynášejž tedy Řím Řehoře svého, přisvojujž si Afrika občana svého Augustina, hádejtež se o Ambrosia Vlachy a Francie; národ slovanský svým povždy bude se honositi Jeronymem, aniž to jest honosení se prázdné a liché, nýbrž shoduje se s velikými jeho o nás zásluhami; neboť Jeronym (jak svědectvím spisovatelův nejdávnějších a u nás nejváženějších rovněž i nepřetrženou od věkův pověstí z ruky od ruky podáváno), když písmo svaté převáděl na jazyk latinský, také, aby soukmenovcův svých nezdál se býti nepamětlivým, starý a nový zákon, jak říkáme, za panování Gratiana a Theodosia pro Slovany přeložil, kteréhožto překladu prastarého dosud užívají Illyři, Rusíni a Rusové i jiní národové slovanští, jakž dosvědčují Kromer (v dějinách polských) a Dubravius (v dějinách českých) i též ostatní spisovatelé nejslavnější: Miechovius, Decius (v starožitnostech polských), Alexandr Gvagnin, Petr Reva (cen. 7. dějin uherských), Bonfinius (v dějinách uherských) a kniha „Bibliotheca Vaticana“ v Římě vydaná.

Těmito zásluhami sv. Jeronyma o Slovany jeho veden, císař nejhodnější, Karel IV. O něco více než před třemi sty lety v Praze založil klášter velmi bohatý a nádherou královskou zbudoval chrám sv. Jeronyma posvěcený, aby v něm s přivolením papežův římských v žádném jiném jazyku, než slovanském odbývaly se služby boží, denní a noční, modlitby řeholníkův, obřady a způsoby, slovem všecky výkony kněžské. Chtějíce naznačiti chrámu toho slávu, lesk a velebnosť, staří Čechové říkávali, že Karla stál toliko o jeden peníz méně, než most pražský, na jehož založení, jak víme, plynuly poklady královské, čemuž snadno porozumí, kdo na své oči spatřil most ten, jenž (jak Herart Mercator píše ve svém Atlantu) jest prý nejpevnějším v celém Německu.

Co právě bylo řečeno o slovanských službách božích, to předce bez odporu největším jest obrazem chvály; neboť (vyjmu-li jazyky posvátné, jimiž titul svůj královský a jmeno na kříž napsal Ježíš Nazaretský), kterémuž z jazykův ostatních dopřáno, aby se v něm vykonávaly tajnosti posvátné? Někteří otcové čili lépe vykladatelé písem svatých učili, že prý blažení nebes obyvatelé mluviti budou jazykem hebrejským, a že po vzkříšení těl jazyka toho vůbec v nebi užívati se bude (což je-li pravda, nic mi do toho není); avšak jazyka slovanského mnohem větší, jakž se domnívám důstojenství jest, poněvadž syn boží, v něm vzýván od kněží, co den s nebe na zemi sestupuje i na oltářích obětujících představuje se lidem, aby jej oslavovali; takováť jest síla několika výrazův a moc téměř nekonečná, že těchto několik slov svátostenských kněží daleko převyšuje ono „staniž se“, jímž svět byl stvořen.

Vídali a slýchali jsme sami nejednou, kterak Rusíni a jiní národové obřadu řeckého, s církví římskou spojení, po slovansku služby vykonávají, což že již před více než tisícem let dělo se u Bulharův a také u našich Čechův původem sv. apoštolův slovanských Cyrilla a Metoděje, vypravuje Dubravius, aniž tomu odporuje Baronius, ačkoli později papežové, když Čechům dali zvláštního biskupa, obyčej ten zrušili.

Což tedy málomocný onen Čechožrout slávě této naproti postaviti může, leda snad nějakého ochlastu a břicháče popa Lutherova, jemu samému podobného, pivem neb sladovinou vykrmeného, jenž v jazyku sasském slovy velebné svátosti vůči lidu hlasem Stentorovým jakoby verši čarodějnickými hřmotí.