Vidím, že zde není co činiti s důkazy, když věc sama na dlani leží; postačí připomenouti, že po všecku paměť není národa, aniž kdy byl, či divoký a hrubý, či vzdělaný a mírumilovný, či kočovný či usedlý, svátostem křesťanským či modlám oddaný, bezbožný či bohabojný, jemuž by vlastní jeho jazyk zapáchal a na srdci neležel; aniž to za zlé pokládati možno (jak nejučenějšími důvody a mužův svatých příklady dokazuje jezuita Reynaud - viz spisův jeho svaz. 17. Rozpravu o zřízené lásce k národu -), jen když toto velebení jazyka a národa vlastního dává se udržovati za mřížemi skromnosti.

Avšak nám (takováť jest nyní vlastní naše netečnosť) jazyk otcovský a mateřský musí se na srdce klásti - my jediní totižto jsme moudři! Tuto Slovanův vadu znamenal Němec Cranzius, neboť proti Eneáši Sylviovi píše (viz jeho Vandalia kn. VII. Hl. 11.), praví: „Nevidíš-li Ty, Eneáši, že řeč německá z příčiny té do Čech se dostala, poněvadž každá čeleď slovanská studem nesmyslným rdí se za mateřštinu svou,“ Výborně řečeno „studem nesmyslným;“ neboť (ať pomlčím o jiných vadách, obsažených v tomto studu hloupém) jakési hrubé a potvorné nevědomosti soudruhem jest stud onen, poněvadž neví, že, jak potom povím,jazyk ten, jímž pohrdá, i původem starobylým i jinými přednostmi a ozdobami se vyznamenává a od učených mezi první se pokládá.

Než vraťme se k řeči vytknuté.

Jak velice se vynasnažovali staří Římané, aby jazyk svůj i chránili i dále rozšířili, o tom celý mluví; týmiž rukama i nohama i celou hrudí, jimiž usilovali zanášeti znamení svá vítězná, také i jazyk římský zanášeli do krajin přemožených; odtud vzali počátek svůj prokonsulové, kvéstoři provincií i také osady jmena latinského, po světě roztroušené, aby jazyk římský uzavřen byl v těchtýž hranicích, co moc římská. Vždyť v Římě a v ostatní Italii až i poslové provincií nesměli vyjednávati v jazyku jiném, než latinském, jak (Kniha II. hl. I.) tvrdí Valerius. Ještě něco znamenitějšího napsal Plutarch, tvrdě (lib. Quaest. Platon. 9.), že za jeho časův skoro všickni lidé užívali jazyka římského, jejž tudíž jmenuje jazykem světa celého. Že jazyk latinský uveden byl do všech provincií, z toho sv. Augustin (v kn. 19. „o městě božím“ hl. 7.) vyváděl téměř nekonečnou moc Římanův. Kterýž medle národ, než toliko ten, jenž nade všemi zvítězil, byl by mohl dokázati něco tak velikého, že jazyk římský za hranice Evropy s vládou vnikl do Afriky, a konečně posvěcení došel na samém kříži Spasitele našeho.

Tatáž horlivosť chválí se také na císařích římských. Vypravuje Dio (v kn. 60. Dějin římských), že císař Tiberius jakémus Lykiovi odňal občanské právo latinské, poněvadž před soudem po latině vyslýchán, řekl, že latině nerozumí; dodalť pak císař příčinu, řka, že nemá býti Římanem, kdož nezná jazyka římského. Takových příkladův byloby možno uvesti bez počtu.

V této pak horlivosti Římanům jen maličko ustupují ostatní národové evropští, jichžto řeči, ačkoli povstaly z porušení latiny (jakž známo z přisvědčení všech) předce tak jsou vzdělány a co den se vzdělávají, že co do leposti a vytříbenosti zdají se ponechávati jazyku latinskému palmu jen pochybnou. Tak o řeči své smýšlejí Francouzi, Vlaši o své, Španělové pak též o své. Takový úsudek křivý některých lidí, jižto vůči jazyka svého povrhují latinou, Němci Melicharovi Inhofferovi zavdal podnět, že sepsal knihu znamenitou o přednostech, kráse a líbeznosti jazyka latinského, kdežto pošetilost opačně smýšlejících výborně stepal.

Ó kéžby půtky omrzelé o jazyky stanuly při pouhých slovech! Avšak po všecky věky mnozí, zvláště tací, kdož, jak praví Plotinus, povahu mají sírkovou, otázku tu volili řešiti více sváry krvavými, než hádkami učenými, spíše meči, než péry. Těchto lidí přílišnou a pošetilou k národu svému lásku svrchu uvedený Bohumil Raynaud důvody nevývratnými, jako oštěpy pádnými, nejučeněji porazil, že jen v tom způsobu neviděl nic dokonalejšího.