...je název jedné polemiky historika Víta Vlnase (DaS) a hodí se i pro přílohu, v níž chci pátera Antonína Koniáše (1691 – 1760) zbavit pověsti nestoudného paliče českých knih. Samozřejmě nebudu dokazovat, že žádné knihy nepálil, neboť o jeho všestranné činnosti existuje dostatek věrohodných zpráv v jezuitských archivech. Koniáš knihy skutečně pálil, dokonce i české, a jeho ohňům opravdu padlo za oběť několik tisíc svazků. Ve svém, jak se domníval bohulibém, snažení však zůstával osamocen a nebýt tehdejší generál jezuitů přátelsky nakloněn českému provinciálovi, byl by mu tohle barbarství zatrhl.
Koniáš ale nepřestával jen na ničení, také vytvářel. Kromě seznamu knih, které shledával závadnými, sestavil na svých cestách venkovem sbírku lidové moudrosti. Tyto knihy se týkaly bylinek a jejich využití v lékařství, lidových říkadel a písní. Skládal také básničky na biblické motivy. To všechno dokládá Koniášovu touhu zaplnit mezeru, kterou vytvořil v „knihovnách“ věřících. V četných jezuitských tiskárnách se ostatně tisklo ostošest. Každá jezuitská kolej měla vlastní tiskárnu a z ní vycházely všelijaké knížky, nejčastěji náboženské a podepsané jezuity, ale také dostatek učebnic, odborných titulů (zas především od jezuitů – profesorů a badatelů) a další ducha povznášející literatura.
Tolik k působení pátera Koniáše mezi českými venkovany. Ještě zbývá podívat se na zoubek Zdeňkovi Nejedlému (Řád K. Gottwalda 1953, 1955, 1958). V naší novodobé historii to byl právě on, kdo zasadil a pečlivě zaléval semínko opovržení českou pobělohorskou literaturou. Až do dneška se u Nejedlého konvičky vystřídala řada předních historiků odchovaných jeho výklady Jiráskova díla. Takového vykladače si Alois Jirásek (mimochodem báječný romanopisec - nikoli historik – jemuž snad lze vyčítat obrazotvornost a nepřesnost,ale kvalita jeho díla se tím nesníží) nezasloužil. Nejedlý měl totiž potřebu překrucovat spisovatelovy myšlenky tak, aby vyhověl marxistickému (či dialekticko – materialistickému) pojetí dějin. To znamenalo, že vyzdvihoval především husitství, méně národní obrození a o nenávisti, kterou choval k období „Temna“, raději pomlčím. Ze stránek mé práce je jasné, že nešlo o temno duchovní, ale politické a náboženské. Tak to chápal i Alois Jirásek, možno-li soudit z jeho románu. Pan Nejedlý na to měl samozřejmě svůj vlastní názor, který mistrně proměnil v názor široké veřejnosti.
Na závěr ukázka z jeho doslovu k Temnu:
„ … Jiráskovi se nedaří, a jistě ani nechtěl, aby se mu zdařil, pokus postavit zde figuru i „dobrého“ jesuity, za jakého v naší historii byl prohlašován Balbín a jeho „škola“. Jen proto, že se zabýval českou historií a napsal obranu českého jazyka. Ale jaká to byla historie! Jen ještě větší vynášení všeho toho temného, co v ni nanesla římská církev, s jejími svatými, hierarchy a kostely.“
A nyní, vy kdož jste četli Jiráska a Balbína, posuďte, zda má Nejedlý pravdu!
Kdo má chuť, může se zamyslet ještě nad tímhle: římsko-katolická církev (a nejen ta) a jezuité jako její věrní služebníci šíříce a bráníce svou víru neměli jiný úmysl, než jaký mají dnešní mocnosti šíříce a bráníce demokracii. U obou je to přesvědčení o blahodárnosti jejich snažení (a nepochybně i touha po moci), neboť myslí, že v tom tkví spása lidstva.