Od jisté doby se zabývám historií, s největším zalíbením dějinami šestnáctého a sedmnáctého století. Tehdy se celou Evropou bouřlivě přehnala reformace a zasela do jejích národů nepokoj, který vyvrcholil roku 1618 povstáním českých stavů proti svému králi. Příčinou bylo porušování práv českých nekatolíků (jejichž předkové se odvrátili od papeženců ještě sto let před Lutherovou reformací) a tvrdý nátlak na českou šlechtu při volbě budoucího krále Ferdinanda II. Válka, která se tak rozpoutala, trvala třicet let a proti mocným Habsburkům se spojila téměř celá Evropa, katolíci i protestanti. Ačkoliv Habsburkové nakonec prohráli, odbojní čeští stavové byli na hlavu poraženi již ve druhém roce války na nešťastné Bílé hoře. Tato porážka byla pro český politický a náboženský život katastrofální; místo Habsburků na trůnu bylo neotřesitelné, stavovská monarchie byla minulostí; prvním stavem v zemi se stala katolická církev; jiné náboženství než katolické nebylo přípustné. Pobělohorská doba bývá označována za nejzoufalejší období českých dějin.
Absolutní moc Ferdinanda III. znamenala také absolutní moc katolické církve. Katolická církev si ovšem musela poradit s ohromným množstvím utrakvistů a protestantů, kteří se samospasitelné víře katolické zatvrzele bránili. Aby se z nich stali dobří katolíci a tím i poslušní poddaní, bylo nutné páchat nejen fyzické násilí, ale postarat se i o duši, a to ještě na tomto světě. Katolická církev k tomu velmi úspěšně využila umění. Tak do českého království přišlo baroko. Barokní architektura, sochařství, malířství a také hudba, přestože vznikly v době největšího útlaku českého národa, byly a jsou vrcholnými díly lidského umu a uchovávají si svou jedinečnost i v současnosti a stále se jim lze obdivovat. Na tom se shodují pravděpodobně všichni historikové.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem nejmenovala českou barokní literaturu. Vynechala jsem ji záměrně, protože názory na hodnotu právě pobělohorské literární činnosti českých autorů se velmi liší. Jedna část veřejnosti (například historik Ivo Kořán, či moji rodiče) je přesvědčená, že koncem sedmnáctého a v osmnáctém století se české knihy především pálily a z tehdejších tvůrců stojí za zmínku pouze exulanti a Bohuslav Balbín. Druhá část (například historička Ivana Čornejová, nebo já) dodává, že se nepálily programově české knihy, ale knihy jejichž obsah se příčil katolickému pohledu na svět, tedy hlavně německé, méně často latinské a české a výjimečně francouzské nebo anglické. K již zmíněným spisovatelům přidávají ještě celou řadu básníků a historiků. Pak jsou také lidé, kteří nemají ponětí ani o zmíněných autorech ani o době, ve které žili. Proto jsem se rozhodla přiblížit těm, co budou mít zájem, svůj pohled na českou barokní literaturu a na okolnosti za kterých vznikala. Vycházím při tom z četby těch nejvýznamnějších a nejznámějších barokních památek, sbírky krátkých barokních próz náboženského rázu, ze spisu Oheň baroka Antonína Kratochvila a z práce dalších vědců.
Náš největší barokní spisovatel, skutečný mistr barokní prózy, Jan Ámos Komenský, je natolik významný, že mu hodlám věnovat samostatnou práci, a proto se jím, ani dalšími exulanty, nyní nebudu zabývat. Pro potěchu duše tu ale mám modlitbu z Hlubiny bezpečnosti.