Ranění vojáci

Překlad anglické povídky Wounded Soldiers od Coriarie.

Pár: Severus Snape/Alastor Moody

Shrnutí děje: Rufus Brousek jim dával jen tři dny. Fred Weasley týden. Charity Burbageová, která z nich znala Severuse nejlíp, jim dávala jedenáct dní. Ted Tonks předpovídal, že spolu vydrží dva týdny, kdežto jeho dcera, která měla o Moodym větší mínění než on, to viděla na tři týdny. Remus Lupin byl o něco velkorysejší a, s poukazem na to, že Snape s Moodym zjistí, že toho mají hodně společného, odhadoval, že spolu budou schopni sdílet pokoj aspoň pět týdnů. Bathilda Bagshotová se bezvýrazně usmála a prohlásila, že z Alastora Moodyho a Severuse Snapea by byl rozkošný pár. Ale té bylo sto sedmaosmdesát a byla dočista senilní. A nebo možná ne... (Nějaký ten sex přijde na řadu až v desáté části.)

Autorská poznámka: AU po konci druhé války – v podstatě žádné kladné postavy v sedmičce neumřely, nýbrž skončily v rekonvalescenčním/rehabilitačním centru. Povídka vznikla v rámci Harry Potter Cross Gen Fest 2018.

Překladatelská poznámka: Prohlašuji, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros.

--------

1

„Ne. Nepřichází v úvahu. Ani omylem. K tomu mě nepřimějete ani párem maďarskejch trnoocasejch.“

„Je mi líto, pane Moody, ale-“

„Pana Moodyho si nechte od cesty. Se Smrtijedem se o pokoj dělit nebudu, a basta. Strčte si ho někam jinam.“

Léčitelka si trpně povzdechla.

„Pane Moody, nikam jinam ho umístit nemůžeme. Naše malé oddělení je zaplněné do posledního místečka.“

„Tak někoho přestěhujte. Dejte ho do Brouskova pokoje a on může jít ke mně.“

„Už jste se s panem Brouskem o pokoj dělil, pane Moody, vzpomínáte? Stěžoval jste si, že chrápe. Proto má teď pokoj sám pro sebe.“

„Co Ted Tonks?“

„Možná si vybavíte, že to taky nedopadlo dobře. Pokusil se vás uřknout.“

„Ále, nikdy by mi neublížil. Na to mám o dost víc zkušeností. A byl zrovna rozrušený, protože akorát zjistil, že jsem spal s jeho dcerou. S tím už se určitě vyrovnal. Co Weasley? Lupin by určitě byl ochotný se Snapem sdílet pokoj.“

„Pane Moody! Vyšli jsme vám vstříc už víc než dost. To vy jste si vybral pokoj pro dva, a přitom se nejste schopen snést s nikým, koho k vám nastěhujeme. A ne, rozhodně vám do pokoje nedáme mladého pana Weaslyho. Obávám se, že to s panem Snapem budete muset vydržet, a nechci už od vás na to téma slyšet ani slovo.“

Tvářila se velmi zatvrzele a Moody věděl, že dohadováním se s ní se dál nedostane. Nedocházelo jí to. Pokoje pro jednoho byly mrňavé a on si v takovém pokoji připadal jako zavřený v krabici. A už celá desetiletí nespal ve stejné místnosti s někým jiným. Být v jedné posteli, to jistě, ale nikdy nepolevil v ostražitosti natolik, aby v ní s někým cizím usnul.

Bude muset počkat, až se dostaví její šéfová, a zkusí si promluvit s ní. Vrchní léčitelka se jevila daleko přístupnější jeho šarmu a byl si docela jistý, že ji přemluví. Na tuhle léčitelku se zamračil, vyhrabal se z židle a ztěžka vykulhal ven.

Když se svalil do jiné židle ve společenské místnosti, Lupin, daleko veselejší než obvykle, jeho směrem poslal šálek s čajem. Moody ho sevřel v dlaních a s úlevou se horkého moku napil.

„Slyšel jsi už, kdo se k nám připojí, Alastore?“

Moody zavrčel.

„Severus. Konečně ho propouští od svatého Munga. Prý je ještě pořád hodně nemocný, ale konečně se začíná uzdravovat. Bude to pěkné, zase se s ním vidět.“

Moody se na něj podíval, okamžik na pochybách, jestli ten vlkodlak nepřišel o rozum. Kdepak, oči mu šibalsky svítily, moc dobře věděl, že Moodymu přítomnost bývalého špeha nebude vítaná.

„Jseš mizera, Lupine.“

Lupin zvedl jedno obočí. Kletba, která ho zasáhla, mu způsobila paralýzu jedné poloviny těla. V důsledku toho ne úplně jasně artikuloval, jeho úsměv byl křivý, a když pozvedl obočí, pohnulo se jen jedno. Kromě toho nemohl chodit, a jelikož paralýza zasáhla jeho pravou stranu, musel se učit, jak zacházet s hůlkou levou rukou.

Tudíž ho ze svatého Munga odeslali na Kouzelnou rekonvalescenční a rehabilitační kliniku Dilys Derwentové, stejně jako Moodyho, Rufuse Brouska, Teda Tonkse, Charity Burbageovou a řadu dalších přeživších, kteří utrpěli vážná zranění.

„Slyším dobře, že sem dorazí Snape?“ otázal se Brousek od stolu, u kterého si četl Denního věštce.

„Ano, prý přijde dneska,“ odpověděl Lupin. „Zajímalo by mě, kdepak ho ubytují. Moc volných postelí tu právě nemáme.“

Moody se zakabonil. Lupin věděl moc dobře kde. Brousek ovšem na jeho návnadu skočil.

„To máš pravdu, Lupine. Samostatné pokoje už žádné volné nejsou, že ano? Jenom... pro Merlina, Moody, neznamená to, že se bude muset dělit o pokoj s tebou?“

„Kdo že bude v pokoji s Moodym?“ zeptal se Fred Weasley, který právě vešel do místnosti.

„Severus Snape,“ odpověděl Lupin vesele, načež Fred protáhl koutky.

„A do Merlinovy prdele, ten umaštěnej parchant? Fakt?“

„Buď rád, že se s ním nemusíš dělit o pokoj,“ zahučel Moody.

„To jsem zvědav, jak dlouho to vydržíte,“ prohodil Lupin.

Moody se na něj zkoušel mračit, ale vůči tomu byl Lupin dávno naprosto imunní. Rovnou začal přijímat sázky, jak dlouho se Snape s Moodym v jednom pokoji snesou (Fred jim dával velkoryse týden, kdežto Brousek pouhé tři dny). Moodymu to dočista zkazilo náladu. Přivolal si Denního věštce, kterého předtím četl Brousek, a schoval se za jeho stránkami.

2

Moody si začínal myslet, že bude vděčný, až Snape konečně dorazí. Bude to aspoň nějaké povyražení. Lupin se celé ranní skupinové cvičení choval nesnesitelně.

Tahle cvičení byla sama o sobě dost otravná, s nesnesitelnou mladou léčitelkou, která na ně mluvila, jako by vedla školku. Všichni si museli procvičovat základní práci s hůlkou, aby „se jim rozproudila magie“ nebo nějaká podobná pitomost, a přitom provádět sérii směšných pohybů, to vše s hudebním doprovodem. Nejvíc ho ovšem ponižovalo, a to tolik, že měl sto chutí nasupeně odkráčet do svého pokoje, jako by mu bylo patnáct, tedy nehorší bylo, že se to zdálo fungovat. Hrozně nerad to přiznával, ale jeho znovunarostlá pravá ruka byla schopná magii ovládat jen omezeně a tahleta cvičení vypadala, že jí prospívají.

Lupin debatu na téma, jak dlouho spolu Moody a Snape vydrží v jednom pokoji, vedl většinu doby, co cvičili. Ted Tonks jim dával dva týdny a Charity Burbageová, která z nich Snapea znala z let v Bradavicích možná nejlépe, jim dávala jedenáct dní. O pokoj se s ním ovšem nikdy nedělila. Jenom Levandule Brownová mlčela. Bezpochyby počká, až co řekne Lupin, a pak s ním bude souhlasit.

Ten svůj názor konečně vyjádřil, když hromadně odcházeli na oběd. Prohlásil, že jim dává pět týdnů, jelikož se domnívá, že spolu ve skutečnosti budou vycházet.

„Máš toho se Severusem spoustu společného, Alastore. Až se budeš divit. Budete oba dva staří, špatně naložení mizerové a myslím, že si to budeš užívat.“

„Pomalu s tím ‚staří‘, Lupine. Nad hrobem ještě nejsem. A krom toho, Snape je stejně starý jako ty.“

„Odjakživa ale vypadal staře.“

„Říká člověk, který v devatenácti začal nosit pletené vesty.“

Lupin se zakřenil a zvedl ruku na znamení porážky.

„Tos mě dostal, Alastore,“ řekl, ale zjevně ho to neodradilo. Hned se otočil na Bathildu Bagshotovou, která, vzhledem ke svému pokročilému věku, byla z cvičení osvobozena. Jelikož většinu času netušila, co se kolem ní děje, posilování jejích magických schopností se nepovažovalo za bezpečné.

„Tak, Batty, co myslíte vy?“

„Co že to, chlapče? Obávám se, že budeš muset mluvit hlasitěji.“

Stařenka se na Lupina upřeně zahleděla, jako by jí to mohlo pomoct lépe jeho slovům rozumět.

„Alastor a Severus ve společném pokoji – jak myslíte, že jim to poklape?“ řekl Lupin pomalu a nahlas.

Batty se rozzářila.

„Ó, myslím, že z nich bude rozkošný páreček.“

Lupinovi se tak tak podařilo zakamuflovat smích přidušeným kašlem. Burbageová se uculila a mladý Weasley se zatvářil zděšeně.

„Fuj, to je nechutný. Slizkej starej Snape. Jen ta představa, že... ble. Z toho se mi fakt zvedá žaludek. A to se akorát chystáme jíst.“

Dosedl na židli a ihned své tvrzení zcela popřel obrovskou porcí zapečených brambor, kterou si naložil na talíř.

„Tak Moody a Snape?“ přisadil si Brousek. „Vím, že máš nízké zábrany, ale tohle by bylo hodně nízko i na tebe.“

Brousek se tvářil vítězoslavně. Když šéfoval bystrozorům, dával svůj nesouhlas s Moodyho libertinskou reputací jasně najevo, a názor od konce války nezměnil. O pár křiklavějších historek z jeho minulosti se taky podělil. Moodymu to nijak zvlášť nevadilo – přestal se starat, co si o něm ostatní myslí, už dávno –, ale někteří spolubydlící to za problém považovali.

„To ho zas neurážej, Alastor nemá nízké zábrany,“ řekl Lupin a tvářil se dotčeně, i když nejspíš jen na oko.

Lupin patřil k těm nemnohým, které Brouskovy historky ani nešokovaly, ani nepřivedly do rozpaků. Když došlo na líčení, jak on a Black, oba čerstvě devatenáctiletí, s Moodym prožili krátký románek, jen pokrčil rameny.

Zato Fred Weasley byl zděšen, když se dozvěděl, že jeho rodiče – jimž se oběma dostalo poněkud ochranářské výchovy – strávili v Moodyho společnosti jeden velice poučný víkend krátce potom, co se vzali. Brousek naštěstí netušil, že se to stalo víc než jednou. Ve skutečnosti vždycky jednou za pár let odlifrovali děti, které zrovna nebyly v Bradavicích, ke všelijakým příbuzným, aby jim Moody mohl dát „opakovací lekci“, jak tomu Molly rozverně říkala.

„Má nízké zábrany, Remusi,“ řekla Burbageová a poklepala ho po rameni. „Nechci nikoho z přítomných, nebo jejich příbuzných, urazit, ale Moody se vyspí s kýmkoliv, kdo je k tomu svolný,“

Lupin se k ní otočil a obdařil ji jedním ze svých křivých úsměvů.

„Nejsi ale, Charity, aspoň trošinku zvědavá, jak to, že je svolných tolik lidí?“ odvětil s jedním obočím pozvednutým.

Brousek si čajem poprskal oběd, když to uslyšel, kdežto Lupin už se zase tvářil jako neviňátko.

Moody si nabral proci zapečených brambor a pozorně sledoval, jak je do sebe mladý Weasley háže, než nad ní opatrně mávl hůlkou, aby se ujistil, že do jídla nikdo nic nepřidal. Nakonec z hábitu vytáhl lahvičku a postříkal svůj talíř několika kapkami. První sousto si nabral, až když si ho dobře prohlédl.

Akorát si jídlo začínal vychutnávat, když se Brousek zase ozval. Moody se zamračil. Brouska nějak moc bavilo pokoušet se nad svým někdejším učitelem, který ho jako čerstvého bystrozora dostal na starost, získat vrch.

„Hele, Lupine,“ pravil Brousek, „možná bys měl začít přijímat sázky na to, jak dlouho bude trvat, než Snape podlehne Moodyho šarmu.“

Nebudu s ním spát,“ zavrčel Moody a bouchl pěstí do stolu, aby svým slovům dodal váhu. „Je to smrtijedskej vrah a patří do Azkabanu.“

„Byl na naší straně, Alastore,“ řekl Lupin vážným tónem. „Hodně toho vytrpěl, aby zajistil, že jsme Voldemorta dokázali porazit.“

„Povídačky,“ odpověděl Moody. „Jednou Smrtijed, vžycky Smrtijed. To je skvrna, která se nezmění, ani nezmizí, to se nepleť.“

„Jestli má skvrny, tak to můžou být dračí neštovice,“ poznamenala Batty. „Já je jednou měla, tehdy v šestatřicátém. Vůbec nic pěkného. Hodně lidí umřelo, zvlášť čistokrevných. Jo, od té doby spousta věcí není jako dřív.“

Moody byl pro jednou za její nesouvislé blábolení rád. Na okamžik odvedlo Lupinovu pozornost, byť bohužel ne dostatečně.

„Alastore, Severus za svou roli ve Voldemortově porážce dostal Merlinův řád.“

„První třídy,“ dodala mladá Brownová.

„Kdyby bylo po mém, nedostal by nic,“ odsekl Moody a ošklivě se na Lupina podíval. „Pastorek musel přijít o rozum.“

Lupin se moudře rozhodl v debatě nepokračovat a místo toho se otočil k Batty a začal se vyptávat na epidemii dračích neštovic v roce 1936. Jeho schopnost naslouchat jejímu zdlouhavému a zaujatému vyprávění Moodyho nepřestávala fascinovat. Každopádně tím odvedl hovor pryč od jeho pohlavního života a Snapea, a za to byl Moody vděčný.

3

Moody doufal, že si svůj oběd bude moct dojíst v klidu, nebylo mu to však dopřáno. Byl teprve v půlce jídla, když do místnosti vešly dvě léčitelky. A mezi nimi Severus Snape.

Snape nevypadal, že by byl na propuštění od svatého Munga připravený. Byl bledý, ne jako člověk, který žil v hradním sklepení a slunce spatřil zřídka, ale jako někdo, koho zachránili z pokraje smrti a on jim za to nebyl vděčný.

Byl hudebný a shrbený a lehce se mu třásly ruce. Očima zběžně přelétl místnost, a pak zrak opět upřel na zem přímo před sebou. Každý jeho krok vypadal, že ho stojí úsilí, a působilo to dojmem, že je na samostanou chůzi příliš slabý, ale odmítá si nechat pomoct, protože je zabedněný, umíněný mizera. Moody si odmítal vzpomenout, že on sem na rehabilitační kliniku dorazil v přesně stejném rozpoložení.

Všichni se otočili a zírali, až na Batty, která si hlasitě srkla čaje a pokračovala v jídle. Tonks a Brousek si zachovali velmi neutrální výraz. Mladý Weasley se na něj díval s ošklivostí, kdežto Brownová se nemohla vynadívat. Burbageová zbledla. Stiskla rty a prsty pevně sevřela vidličku. Uplynulo několik rozpačitých chvilek, načež Lupin odstrčil svou židli od stolu a přesunul se s ní před Snapea.

„Severusi, jak se vede? Rád tě zase vidím.“

Severus k němu zvedl oči s netajeným odporem. Nekolikrát se nadechl, než promluvil slabým hlasem, ze kterého přesto jaksi přímo čišel sarkasmus.

„Kéž bych mohl tvrdit totéž, Lupine.“

Lupinovu odpověď Moody neslyšel, ale nebylo pravděpodobné, že by ho Snape jakkoliv odradil. Vlastně, pomyslel si Moody, na něj mohla mít Snapeova reakce přesně opačný účinek. Mohla by to být zábava, sledovat, jak si Lupin k popichování vybírá někoho jiného.

Lupin se vrátil ke stolu a léčitelky Snapea vedly dál, směrem k ložnicím. K jeho ložnici, připomněl si Moody kysele.

„Charity, jsi v pořádku?“ zeptal se Lupin.

„Budu, aspoň myslím. To jenom... že jsem ho znova viděla. Myslela jsem, že mi to nebude vadit. Že už jsem se přes to přenesla. Ale asi to bude ještě nějaký čas trvat.“

Tonks, který seděl vedle ní, jí dal ruku kolem ramen a objal ji.

„Všichni jsme tu pro tebe, Charity. Nedovolíme tomu hajzlovi, aby ti něco udělal.“

Burbageová zavrtěla hlavou.

„O to nejde. Vím, že by nic... jen se mi připomněla ta noc. Ale děkuju.“

Stůl se znovu pohroužil do ticha a všichni dojedli své porce, aniž by se na sebe podívali. Moody měl podzření, že si každý u stolu vzpomněl na ledacos, na co by radši nemyslel.

Odpoledne zůstalo příjemně Snapeaprosté. Moody se jejich společné ložnici vyhýbal a Snape z ní nevycházel, což Moodymu zcela vyhovovalo. Odpoledne bývala obvykle vyplněna skupinovým nebo individuálním terapeutickým sezením všelijakého zaměření, než došlo na vrchol dne – čas návštěv. Ne že by někdo přišel přímo za Moodym, ale pár návštěvníků byli lidi, se kterými se rád viděl.

Nymfadora Tonksová – nikdy si nezvykne říkat jí Nymfadora Lupinová – dorazila první, v doprovodu své matky a s miminem v náručí. Mimino většinou vrazila na klín Lupinovi a na takových dvacet minut ho nechala být. Trvalo nějakou dobu, než se Lupin od ťuťání a ňuňání na svého syna dal odlákat. Tonksová svou pozornost zpravidla dělila mezi otce a manžela, ale na svého mentora si čas našla taky.

Došla k němu, ruku napůl zdviženou na pozdrav.

„Nazdárek, Moody. Dáváš si na sebe pozor?“

„Já nejsem ten, kdo by si na sebe měl dávat pozor,“ zamručel Moody. „Víš, co provádí ten tvůj manžel? Přijímá sázky na to, jak dlouho se já a Snape vydržíme dělit o pokoj."

„Fakt? A přisadit si může kdokoliv? Počítej se mnou, Remusi.“

„Ať tě to ani nenapadne,“ řekl Moody a plácl ji škádlivě přes zadek.

„Ale prosím tě,“ odpověděla Tonksová s uličnickým úsměvem. „Miláčku, vsadil si už někdo na dva týdny?"

„Tvůj otec.“

„Hm, tak co tři týdny? Myslím, že mám o Moodym vyšší mínění než táta.“

S tím samým úsměvem ve tváři se podívala na svého otce. Ten přimhouřil oči a zamračil se. Odhalení, že jak jeho dcera, tak její manžel se s Moodym vyspali, ho šokovalo. Moc tomu nepomohlo, že Lupin i jeho žena oba začali žertovat, že by neměli nic proti trojce, až budou Lupin a Moody dostatečně vyléčení.

„Poznamenávám si tři týdny, lásko. Máš u sebe pár srpců?“

Pak dorazili na návštěvu za synem Weasleyovi. Artur se přátelil téměř se všemi zotavujícímí se a oba většinou odcházeli jako poslední. Molly si vždycky našla čas s Moodym zaflirtovat, k synovu zděšení. Moody ji podezíral, že jí dělá dobře ho pohoršovat.

Ukázala se i jedna z dcer Burbageové a pár jejích usmrkaných vnoučat a taky rodiče mladé Brownové a žena Rufuse Brouska. Moody doufal, že návštěvnický shon od Snapeovy přítomnosti odvede pozornost, ale většina se k ní chtěla nějak vyjádřit. S některými komentáři zcela souzněl – dcera Burbageové se domnívala, že ani mozkomorův polibek by nebyl dost –, zato někteří naivní hlupáci ho považovali za hrdinu, jako například Tonksová, která, pochopitelně, souhlasila se svým mužem.

„Hodně si toho vytrpěl, aby Řádu pomohl, Moody. Myslím, že se dá pochybovat, jestli bychom bez jeho pomoci vůbec zvítězili. udělal pár chyb, když byl mladší, a uznávám, že není moc sympatický, ale měl bys mu odpustit.“

Moody se na ni zaškaredil. Čekal, že bude mít víc rozumu. Už by měla vědět, že odpouštění není jeho silná stránka.

4

Smrtijed samotný se klidil z očí až do večeře. Z většiny už seděli, když v doprovodu léčitelky vešel do místnosti. Léčitelka ho sice vyloženě netáhla za sebou, ale vypadala, že o tom uvažuje.

„Severusi,“ ozval se Lupin a zamával zdravou rukou, „tadyhle.“

Lupin ukazoval na volné místo vedle sebe. Snape vypadal, že by radši spokl živého tlustočerva, než si sedl vedle něj, ale pak nasadil rezignovaný výraz a na nabídnuté místo se dobelhal. Jediná další volná židle byla vedle Charity Burbageové, a tam by s největší pravděpodobností nebyl vítaný.

Moody ho po očku sledoval celou večeři. Snědl toho velmi málo, přestože mu Lupin nakládal na talíř a pokoušel se ho k jídlu přimět všemi možnými způsoby, s výjimkou to, že by mu ho přímo nacpal do chřtánu. Snape nepromluvil, ani nezvedl oči od stolu. Jakmile mu to léčitelka dovolila, zvedl se a odbelhal se zpátky do ložnice.

Moodymu se podařilo tu zlou chvíli oddálit ještě o pár hodin tím, že Brouska vyzval k partii šachů – kterou Brousek, k jeho spokojenosti, prohrál. Ne snad že by Moody Brouskovi zazlíval, že vystoupal výš než on – jemu by se vlísávání a přitakávání, které tyhle pozice obnášely, příčilo –, ani že soustavně usiloval vyšvihnout se na společenském žebříčku, jenomže jakmile Brousek dosáhl určité příčky, začal se vůči člověku, který ho naučil všechno, co o chytání černokněžníků věděl, chovat poněkud blahosklonně. Nasazoval výraz lehkého nesouhlasu s Moodyho pitím, nebo s tím jak mluvil, nebo s kým spal, jako by si sám půlku svého manželského soužití nevydržoval v bytečku za Obrtlou milenku a v kanceláři zásobičku drahé ohnivé whisky.

„Takže míříš do postele, Alastore?“

Rozhodně se tvářil samolibě. Moody se souhlasným heknutím – jinou odpověď si ta poznámka nezasluhovala – popadl svou hůl, vstal a odkulhal do ložnice.

Smrtijed už byl v posteli, zády k němu, a ke dveřím.

„Jak se ti vůbec povedlo přežít?“ řekl Moody. „Tím, že by ses měl vždycky na pozoru, to teda nebude.“

Snape se otočil na záda a probodl ho pohledem, ale nepromluvil. Dívali se na sebe v rozpačitém mlčení, než Moody konečně znovu promluvil.

„Kdyby bylo po mým, Snape, byl bys zavřenej v Azkabanu.“

„To mám tedy, zdá se, štěstí,“ odpověděl Snape jedovatě, „že nikoho nenapadlo jmenovat tebe ministrem kouzel.“ Svým drzým výrazem jako by naznačoval, že by byl Moody býval chtěl ministrem kouzel být.

„To teda těžko,“ zavrčel Moody. „Myslíš si, že bych se fakt chtěl natřásat v tom nóbl ceremoniálním hábitu a žebrat o hlasy?“

„Ne,“ řekl Snape a ve tváři se mu usadil vypočítavý výraz. „Velet oddělení bystrozorů by ti sedlo víc, není-liž pravda? Nebyl jsi to ty, kdo poslední tři vedoucí vycvičil? Byl bych řekl, že zkušenosti a schopnosti na to máš...“

„Nikdy mě to nelákalo,“ odsekl Moody. „Nevydržel bych vysedávat v kanceláři. Nejsem přitakávací patolízal jako Brousek nebo Robards. Nesnesl bych –“

„Nebo jako tvůj otec,“ řekl Snape.

„Cože? Jak se – jak se opovažuješ...“

„On přece oddělení bystrozorů vedl, ne? Pěkných pár let zpátky, jestli se nepletu.“

Než si Moody uvědomil, co dělá, strčil svoji hůlku Snapeovi tak blízko k obličeji, že mu ji málem zapíchl do nosu. Na okamžik si představil, že by toho Smrtijeda uřkl. Všem by tím prokázal službu. Pak si uvědomil, že „rehabilitační hůlky“, které jim přidělili, nesvedou o moc víc než odeslat šálek s čajem na druhý konec místnosti.

Snape vypadal, že to ví taky. Nepříjemně se usmíval.

Moody se otočil, popadl svou hůl a s prásknutím dveřmi vydupal z pokoje. Pozapomněl, jak vychytralý Snape je. Naprosto netušil, jak se ten umaštěnej hajzl o jeho otci vůbec dozvěděl. Že ho ale nejdřív pečlivě vytočil, než se s touhle peckou vytasil, jen co je pravda.

Teď měl Moody sto chutí do něčeho praštit – nejlépe Snapea do ksichtu, ale i zeď vypadala lákavě. Párkrát se zhluboka nadechl. Nebyl jako otec. Nezačne mlátit kolem sebe a řvát. Nedovolí tomu Smrtijedovi, aby nad ním získal vrch.

Překlad páté ze 14 kapitolek přibude příští sobotu