Něha vlků

Překlad anglické povídky The Tenderness of Wolves od countesszero.

Pár: Severus Snape/Remus Lupin

Shrnutí děje: Voldemort je mrtvý, ovšem Harry Potter taky, protože po jeho smrtící kletbě znovu neožil. Severus Snape přežil, ale je odsouzený žít bez magie, a Remus Lupin taktéž žije, jenže ve válce ztratil ženu i syna. (Což je celé záminka k tomu, aby se Snape živil prostitucí a Lupin jeho služeb byl ochotný využít, nebo-li propracovanější PWP s vlkodlačím sexem.)

Poznámky překladatelky: Prohlašuju, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros.

--------

Část 1: Noc v Obrtlé

Remus slyšel, co se o Severusovi Snapeovi povídá.

Přitom ani nikdy nevěřil, že Snape vůbec přežije válku. Nebylo by to spravedlivé, když tolik jiných, tolik mnohem lepších mužů a žen přišlo o život. Lily, James, Sirius, Alicia, Frank, Sirius, ... a tolik, tolik dalších. Všechny ty chudinky děti, které ten jeden rok učil v Bradavicích, jsou většinou mrtvé nebo se skrývají.

A chudáček Harry. Kdysi veliká naděje světlé strany, Vyvolený, teď jen další mrtvý hrdina. Pořád zůstává jedním z důvodů, proč anglická kouzelnická populace pokračuje ve svém beznadějném boji, jenže proč bojovat, když je nepřítel mrtvý? Vstupní síň ministerstva kouzel hlídá Nevilova socha v nadživotní velikosti, jak Voldemortovi svým mečem zasazuje smrtelnou ránu.

Ačkoliv světlá strana zvítězila, jak se propagandistické letáky vydávané ministerstvem snaží všechny přesvědčit, Umbridgeová je stále tu. Malfoy ze země odešel, ale říká se, že kouzelnickou Británii do velké míry ovládá pomocí podplacených loutek u Starostolce.

Jsou tu nové tváře, mladé a usměvavé, mnohoslibné a sladce lhoucí, řízené starými silami, v skrytu chráněnci starých čistokrevných rodin.

Všechno se tváří nově, nezměnilo se nic.

Proto ale samozřejmě zrovna nepostává v zimním chladu Obrtlé uličky, těsně zahalený teplým zimním pláštěm a očarovanou podobou. Potřebuje si ulevit, proto je tady, dvě noci před úplňkem. Neustávající vrčení, chtění, lačnost a žízeň ho od včerejší noci dohánějí k šílenství. Přes den ani pořádně neustoupily do pozadí, a teď mu určují směr a zahánějí do nejtemnějšího kouta jeho duše všechno, co ho dělá Remusem, člověkem, rozumným a něžným.

Touží plenit, ubližovat, podmaňovat si.

Otevřou se dveře hospody, do jinak tiché noci zazní vysoký, nakřáplý stařecký hlas zpívající jakousi přisprostlou písníčku. Jeho posluchači, opilí či sjetí či obojí, se smějí a pobízejí ho, pak se dveře zase zavřou.

Do černé noci vyvrávorají dva muži, jeden se o toho druhého ztěžka, opilecky opírá a z plna hrdla se chechtá.

„– mě vykouříš?“

Druhý muž zabručí odpověď. Remus neslyší, co říká, ale zabarvení toho hlasu, jeho tón v něm něco zažehne. Než si plně uvědomí, co dělá, slepě klopýtá za nimi. V úzké uličce, do níž dojdou, je tma jako v pytli. Rozsvítí se hůlka a sešle slabé, šedavé Lumos, od něhož je stěží vidět.

Stačí ale na to, aby se ukázalo, že jeden z mužů je Severus Snape, bývalý profesor lektvarů v Bradavicích, svého času jeden z nejlepších studentů, lepší než Sirius, James a on sám. Remus si doteď pamatuje, co všichni říkali, jakou bude mít Severus Snape zářnou kariéru, se svými schopnostmi, mocnou magií, se svým intelektem a ambicemi.

V šestém ročníku už všichni věděli, že je Snape Voldemortův chráněnec – dostával finanční prostředky z tajemného zdroje, měl účet u Gringottových, rodičům domů posílal peníze a mohl si dovolit stýkat se s Luciusem Malfoyem.

Ano, ze Snapea bude velký muž, říkali o něm.

Teď Severus Snape klesá na kolena, rychle rozepíná kalhoty druhého muže a vytahuje z nich napůl tvrdý, docela velký penis. Pokud by snad Remus měl pochyby o obchodní povaze střetnutí, v mžiku je zažene paklík bankovek a pár mincí, které muž strčí Snapeovi do rukou. Snape je rychle schová do kapsy, a do toho už hlasitě olizuje a ocucává mužův úd.

Takže takhle dopadl Voldemortův slavný chráněnec, pomyslí si Remus chladně.

Před očima mu vyvstane Dořina tvář, okamžik před tím, než zemřela.

„Jsem v pohodě! Běž dál, Remusi!“ zasmála se, v souboji s Dolohovem ve svém živlu, tím svým zarputilým, ďábelským způsobem, roztančená jako šermíř, a pak se náhle sesula k zemi, oči vyhaslé.

Seběhlo se to tak rychle, Remus ani neměl čas přemýšlet, jen na ni přihlouple zíral, než Dolohov namířil hůlku na něj.

On taky zemřel, svým způsobem, ale jak tak ležel paralyzovaný kletbou a jemně na něj mrholilo, vlk odmítl odejít, hlasitě se ozval, šlo mu o čiré přežití, chtěl žít dál.

(Dora byla pohřbena spolu s jejich dítětem po boku svého otce a matky. Rodina spojená smrtí, práchnivějící kosti v mlčící zemi.)

Remus si říká, jestli ho Snape vidí. Kdysi by kolem něj bez povšimnutí neproklouzla ani myš.

Světlo vydávané zaklínadlem Snapeovi nijak nelichotí. Jeho tvář je křídově bílá, hrubé vlasy se mu lepí na kůži. Muž nad ním zaheká, zajede mu rukama do vlasů a pustí se do přirážení.

„Tumáš, kurvo špinavá,“ zamumlá, než začne hýbat pánví. Snape neklade odpor. Jen svoje pavoukovité prsty roztáhne na jeho stehnech a drží, dokonce povzbudivě zabrouká. „Se do tebe vystříkám, bereš?“ zahuhlá muž a Snape předstírá další zasténání. Ještě jeden příraz a muž vyvrcholí, Snapeovu tvář přimáčknutou do svého klína.

„Jen to spolkni, ty zmetku,“ řekne a Snape se konečně podvolí a polkne. Muž ho bez varování pustí, udělá krok a Snape ztratí rovnováhu a padne obličejem dolů na dláždění. Muž si zapne kalhoty a nechá ho tam, bez ohlížení, rozsvícenou hůlku si odnáší s sebou.

Snape se pomaloučku zvedá, obezřetně, beze spěchu. Zahledí se do tmy.

„Představení skončilo,“ zabručí.

Remus přistoupí blíž. Pohled na Snapea, kdysi tak pyšného a arogantního, jak si vkleče utírá z tváře sperma, v něm cosi zažehne.

„Můžu tě ošukat?“ zeptá se neomaleně.

„Deset galeonů,“ opáčí Snape bez rozmýšlení.

Remus mu peníze odpočítá do ruky, jednu z těch nových papírových bankovek, které Gringottovi spolu s ministerstvem loni zavedli. Snape ji strčí do kapsy, otočí se, rozepne si tenké, ošoupané kalhoty a nechá si je spadnout ke kotníkům. Remus se zadívá na jeho hubený zadek. Nic moc. Pleskne ho přes jednu půlku, tak jako by pleskl koně, jen aby viděl, co Snape udělá, ten ale ovšem neudělá nic. Jenom se rukama zapře o zeď a trpělivě čeká.

Když mu Remus rozevře půlky, vidí, že otvor mezi nimi už je trochu roztažený, kolem dokola naběhlý a začervenalý. „Vidím, žes už dneska měl co dělat,“ prohlásí.

Snape neodpoví.

„Kolik chlapů už tě dneska šukalo?“ Remus cítí, jak se v něm vzmáhá zvrácená radost, že ho může ponížit.

„Čtyři,“ řekne Snape zvláštně zabarveným hlasem. Nenávistně? Poražanecky? Snad se v něm mísí obojí. Kdo ví.

„Kolik ptáků jsi vykouřil?“

„Sedm nebo osm.“

„Ne dost, abys vyšel,“ naváže Remus. „Budeš jich dneska v noci muset vykouřit víc, aby sis mohl dovolit teplou večeři a postel.“

Snape mlčí, jen vystrčí zadek. Se sevřenou čelistí stoicky zírá na cihlovou zeď. Remus ze zvědavosti hmátne po jeho péru, pochopitelně mu nestojí.

„Nechci s tebou šukat tady,“ řekne. „Najmeme si pokoj.“

Snape si natáhne kalhoty a následuje ho, tvář bezvýraznou. Drží si od něj trochu odstup, jako toulavá kočka: hladová, ale opatrná.

Remus se tu vyzná a najde levný hotýlek, který pronajímá pokoje na hodinu. Když platí, provozní mu dokonce strčí pod nos umolousané „menu“ s nabídkou jídla a laciného alkoholu za přemrštěné ceny. Remus s pohledem na Snapeovu vyzáblou postavu něco objedná a provozní se lascivně usměje a popřeje mu dobrou zábavu v jejich nejlepším „apartmá“.

Apartmá, dá-li se tomu tak říkat, sestává ze dvou místností, koupelny s velkou vanou a ušmudlané „tygří“ předložky na podlaze. Povlečeno je černým saténem (se skvrnami) a po pokoji se válí polštáře křiklavých barev.

Učiněné hnízdečko lásky.

Celé to páchne nasládlým parfémem, příliš silně, jako by se někdo snažil přebít ošklivý smrad.

Rudohnědé tapety Remusovi připomínají zaschlou krev.

„Dáme si koupel, co říkáš?“ prohlásí. Očarovaná podoba ho svědí. Sevře ruce v pěst, pak si podrbe cizorodé strniště na bradě.

Neodbytný vlk v jeho nitru kňučí a škrábe, aby ho pustil, čichá krev.

Snape se uchechtne, je to nepříjemný a neradostný zvuk. Musí vědět, že vypadá a páchne nevábně; je cítit příliš mnoha nocemi strávenými pod mostem v jedněch šatech a botách. Než Remus něco stihne říct, Snape se beze slova svlékne a nahý odkráčí do koupelny.

Ne že by to Remuse šokovalo.

I když možná že ano.

Snape, kterého znával, by se nikdy před nikým takhle beze všeho nesvlékl, ani by si takhle vulgárně nevykračoval. To jen ukazuje, pomyslí si Remus, jak rychle člověka připraví o slušné vychování, pýchu i eleganci, musí-li si na živobytí vydělávat tím, že kouří péra.

Znechuceně máchne hůlkou a Snapeovy šaty odletí do kouta. Pak ho následuje do koupelny.

Ostré bílé světlo, jež v koupelně svítí, zdůrazňuje Snapeovy propadlé tváře, jeho nos se zdá ještě větší a jeho oči jako černý jantar zasazený do slonoviny. Jeho penis vypadá ošklivý a rudý, v porovnání s nažloutle bledou kůží, ba téměř namodralou tam, kde se táhne jen přes kosti a klouby – na kolenou, loktech, lícních kostech. Snape nikdy nebýval přitažlivý, teď ale vypadá přímo groteskně.

Zatrpklou, nenávistnou část Remusova já zvláštně těší, že ho vidí padlého na takové dno.

Připomene si Dořinu tvář, jak se ráda usmívala. Díky tomu rozvernému úsměvu se mu hned zalíbila. Byl to úsměv nezbedného piráta a každý si hned připadal, jako by se s ním právě podělila o náramný vtip.

O to všechno přišel a zpátky už to nikdy nezíská, ale tohle mít bude. Tahle pomsta bude jeho.

Snape se posadí do vany a pustí kohoutek. Vyvalí se pára a pomalu začne plnit místnost.

Remus najde láhev hutného, lacině navoněného oleje a vylije ji všechnu do vody. Olej na jejím povrchu brzo vytvoří tlustý, špinavý film. Jeho citlivému nosu se ta vůně nelíbí, jenže olej je to pravé k souložení ve vodě.

Když Snapeovi přikáže, aby si klekl, znovu ho zaskočí, jakou tupou poslušnost Snape projevuje. Přeje si, aby se to Snapea víc dotýkalo, aby byl zatrpklejší. Ještě svůj příkaz nedořekl a Snape už ve vaně klečí na všech čtyřech. Po zádech se mu rozstřikuje teplá voda. Pod zjizvenou kůží plnou modřin se rýsuje každý obratel.

Zosobněná porážka.

Snapeův zadek není tak kostnatý, jak vypadal prve, ale ošklivě zjizvený. Kůže má zvláštní odstín, nafialovělý a oteklý. Sotva se Remus podívá zblízka, hned se zase odtáhne: někdo Snapea musel kdysi rozříznout do masa a jizva se pak špatně zahojila.

Remus se vrátí pro hůlku. Snape na kolenou netrpělivě přenese váhu, pak se zatváří poplašeně, když uvidí hůlku v jeho ruce.

„Neublížím ti,“ řekne Remus, „aspoň ne teď.“

Sešle hojivou formuli, pamatuje si jich z války docela dost, a pak se posadí a čeká. Za pár okamžiků se jizva zacelí a zůstane po ní jen zdravě růžová kůže. Snape se na něj podívá s nakrčeným čelem. Zjevně je zmatený.

„Děkuju,“ řekne pomalu, v hlase velkou nedůvěru. Teď je ostražitý, nespouští ho z očí, jako vyplašený kůň.

Remus neodpoví, jen hůlku odloží, svlékne se a vleze si do vany za něj. V rohu na poličce jsou jednotlivě balené kondomy a lubrikanty a Remus na Snapeovu díru vymáčkne olej. Zacuká v ní.

Potom začne olej vtírat dovnitř. Vezme do ruky Snapeův penis a zbytek lubrikantu rozetře po něm.

„Hoň se,“ řekne a Snape okamžitě poslechne. Remus dál tře jeho díru – jemněji, než je mu po chuti, jenže dneska večer chce, aby si to Snape užil – ať se mu to líbí, nebo ne. Chce ho ponížit skrze jeho vlastní chtíč, jeho vlastní tělo.

Nebo přinejmenším skoro.

Snapeovy pohyby nabírají na intenzitě a Remus do jeho kluzké díry strčí prst, ale jen mělce.

„Těsná,“ řekne. „Čekal bych, že po tom všem dnešním šukání budeš uvolněný.“

Snape mu začíná vycházet vstříc. Remus prst vytáhne.

„Otoč se,“ přikáže.

Snape se otočí, položí se do teplé, mydlinkové vody, nohy roztažené. Tak jako prve, naprostá absence odporu Remuse znechucuje, ale taky vzrušuje.

V ústech má sucho.

„Šukej se prsty,“ řekne. „Ukaž mi, kolik do sebe dokážeš dostat.“

Snape pokračuje v onanování. Jeho penis je, až na rudý žalud, tmavý. Pěkně mu stojí a bradavky má zduřelé. Přes prsa se mu přelije voda, potom se prohne v zádech a dlouhými prsty lačně obkrouží okraj své díry.

Remus se spokojeně zazubí.

„Tohle ve skutečnosti jsi,“ prohlásí tiše. „K tomuhle jsi odjakživa směřoval.“

Snape ho sleduje zpod ztěžklých víček. Možná stejná slova slyšel už dřív. Remus si je jistý, že nejeden člověk musel jeho služby vyhledat, jen aby ho potrestal, aby se mu pomstil, tak jako on.

Za mrtvé, za navždy ztracené.

Snape se ošklivě uchechtne a honí se rychleji. Dva prsty druhé ruky má zastrčené v díře a Remus od nich nedokáže odtrhnout oči, od toho, jak se zasouvají a vysouvají ven.

Vezme se do ruky a, zatraceně, tohle je přesně ono. Úplně mu vzrušením buší srdce. Snape má prázdný výraz, ovšem oči ostražité, sleduje jimi každý jeho pohyb.

Remus zavrčí, vytáhne Snapeovy prsty z jeho díry a vrazí dovnitř sám, hrubými přírazy, potěšený bolestí v jeho tváři.

Snape se oběma rukama zapírá o okraj vany a kachlíčky na ním, snaží se odtáhnout, ale Remus je neúprosný.

„Bolí to?“ zeptá se.

Snape polkne a pak přikývne.

Na to Remus zpomalí, až se pohybuje jen neznatelně. Vezme do ruky Snapeův ochablý penis. Snape ho odstrčí, shodí jeho ruku dolů.

„To je dobrý,“ zamumlá jen. „Už mě prostě konečně ojeď.“

Remus nezrychlí, místo toho zkusí pohnout pánví, zlehka klouže dovnitř a ven a pozorně Snapea sleduje. Konečně se Snape po pár minutách mlčenlivého, pomalého šukání najednou kousne do rtu a odvrátí tvář, ale Remus oboje dobře vidí. Chytne ho za boky, aby se nemohl odtáhnout, a pokračuje v šukání pod tím samým úhlem, pomalu, neúprosně.

Snape mu maličko vychází vstříc, ale tvář dál odvrací, skrývá ji za mokrými vlasy, jako by najednou nedokázal unést svou hanbu. Remus cítí, jak se kolem něj zatíná, a pokaždé, když se ho Snapeovo tělo pokusí vtáhnout hlouběji, pokaždé, když Snapeovi unikne tichý, zlomený vzdech, pokaždé, když křečovitě škubne prsty svírajícími okraj vany, Remu se cítí o něco víc posilněný, mocný, vítězoslavný. A když Snapeův penis zase vezme do ruky, Snape konečně neprotestuje. Remus vnímá, jak je horce tvrdý, vnímá, jak se hebká, mokrá kůže shrnuje sem a tam po jeho délce. Párkrát ho pohoní do rytmu se svými přírazy a Snape se proti němu pokaždé vzepne, hruď se mu zvedá nad hladinu.

Remuse už bolí kolena a musí se chodidly zapírat o stěny vany a pevně se držet jejích okrajů, aby neklouzal, aby mohl Severuse Snapea šukat.

Vidí, jak je Snape blízko, jak má napjaté, tvrdé bradavky, jak se zatíná a chvěje jako děvka, jíž taky je. Paradoxně taky vypadá, že brzo zpanikaří. Remus cítí vlny strachu, který se z něj vyplavuje, a vidí v jeho zkřiveném obličeji cosi jako zoufalství. V tom se z něj prudce vytáhne, jen okamžik předtím, než by Snape vyvrcholil, a nakloní se nad něj.

„Otevři oči,“ zavrčí a Snape to udělá.

Remus se sevře v ruce, zuřivě se honí, poháněný teď něčím jiným, něčím temnějším.

„Otevři pusu,“ přikáže bez dechu, a jakmile Snape poslechne, nakloní se nad něj, zapřený o jednu ruku, a udělá se mu do obličeje, vystříká se do té jeho záštiplné tváře.

Když se konečně zvedne do podřepu, ztěžka oddechuje.

Snape tam jen leží, hledí na něj a Remus si pomyslí: tohle nestačí.

Ne doopravdy.

Jenomže, bude to někdy stačit?

Dejme tomu, že by sem přišel každý týden a omrdal Severuse Snapea do bezvědomí. Ponižoval by ho, ubližoval mu, trestal ho... čeho by tím reálně dosáhl? Očekával od ubližování Snapeovi víc, a teď mu to celé připadá prázdné.

Po pravdě, pomsta není skutečný důvod, který ho sem přivedl, jenže vlkodlačí kletba Remuse naučila nezkoumat temná zákoutí své mysli vskutku mistrně.

„Jen se na sebe podívej,“ pronese výsměšně, hlas podbarvený bolestí, již si do téhle chvíle neuvědomoval, „nebyl jsi to ty, kdo mě ponižoval? Posmíval se mi? Ty si to samozřejmě nepamatuješ. Vysmíval ses tolika lidem.“

Z čeho se Remusovi doopravdy vaří krev je to, že to Snapea ani nezajímá.

„Tak mě potrestej,“ oplatí mu Snape drze, „jen do toho, ukaž mi, kde je moje místo!“

Zasměje se.

„Jen do toho, ojeď mě, vysvětli mi, jaká jsem špína,“ popichuje ho. „Vyčti mi moje hříchy, zatímco mi budeš strkat péro do zadku. To mě jistě naučí.“

Remus uhodí pěstí do okraje vany.

„Sklapni, ty kurvo!“ zasyčí. „Sklapni, ty lháři, zrádce, vrahu, ty špinavej darebáku, ty nicko.“

Popadne Snapea za splihlé, mokré vlasy a zakloní mu hlavu, co to jde.

Pamatuje si jeho krk, jeho kůži; to místo, které jedenkrát políbil, před mnoha a mnoha lety. Před celou věčností, když kolem nich bujel život a válka byla jen dobrodružství, které si kluci vymýšlejí, aby si mohli hrát s dřevěnými meči. Ten polibek k ničemu nevedl, aspoň ne k ničemu dobrému.

„Měl bych si tě pamatovat?“ prohodí Snape, aniž by přerušil své obscénní chování. Hladí se, jako by se hladila kurva, pomalými, lenošivými pohyby. Jednou dlouhou nohou si Remuse přitáhne blíž a Remus ztratí rovnováhu a přepadne dopředu. Na okamžik se oba ocitnou pod vodou.

Remus si pomyslí, že by ho prostě mohl... podržet dole. Přitisknout mu na ty tenké, trpké rty dlaň a počkat, až z něj vyprchá veškerý jeho bezcenný, ubohoučký život.

Ani nemusí nic dělat.

Upírá na něj pohled a Snapeovy doširoka otevřené černé oči mu ho pod vodou oplácejí. Kolem tváře se mu vznášejí pramínky černých vlasů. Teprve po několika dalších vteřinách, když se Snapeovy oči začínají zavírat, si Remus uvědomí, že se nebrání.

Místo toho Snapeova dlaň spočívá na jeho ruce, hladí ji zvláštním, láskyplným pohybem, jako by matka hladila po hlavičce dítě. Pak zvolna, jak Snape ztrácí vědomí, začíná sklouzávat dolů.

Ještě okamžik a Snape bude pryč.

A co budu já? pomyslí si Remus. Volný? Já nikdy volný nebudu. Ne jestliže moje Dora leží v studené, černé hlíně, a náš Teddy s ní, ne jestliže všichni ti mrtví dál spí ve svých hrobech a já jsem pořád naživu.

A v příštím okamžiku Snapea prudce vytáhne a oba najednou zvedne z vany.

Přistanou na tvrdých dlaždičkách. Remus zjistí, že se o něj bledé končetiny omotaly jako nějaká vodní rostlina. Vstane, odejde do ložnice najít svou hůlkou, a když ji na posteli objeví, hned se vrátí ke Snapeovi a namíří mu ji na plíce.

Z úst a nosu mu vytryskne tenký pramínek vody, hlenů a taky trocha krve. Sotva nabude vědomí, prudce se rozkašle. Remus si říká, že si každou chvíli ty pitomé plíce vydáví. Pak se pod náporem dalšího záchvatu kašle schoulí do sebe.

Nakonec zůstane bez hnutí ležet, oči upřené na strop.

„Proč jsi to neskoncoval, zbabělče?“ zeptá se chraptivým hlasem.

Remus stiskne rty.

„Mohl jsi tvrdit, že jsem se tě pokusil okrást,“ pokračuje Snape, než se zase zkroutí kašlem.

„Protože tebou opovrhuju, z hloubi duše, každou částečkou srdce, vším, co ze mě zbylo,“ procedí Remus mezi zuby, „a každý den, co jsem naživu, je pro mě peklo. Darovat zrovna tobě smrt a věčný spánek by bylo milosrdenství, které ti nehodlám dopřát, je to dar, kterým bych tě nikdy neobdařil, ani kdybys mě o něj prosil, pro tebe by ho byla věčná škoda. To bych nikdy nesnesl.“

Snape, který konečně přestal s tím svým kašláním, se podepře na loktech a s chladnou zvědavostí se na něj zadívá.

„Koho jsem ti teda zabil?“ zeptá se. „Rodiče, dětičky, milence? Zvířátko?“

Remus zjišťuje, že je uhranutý jeho černýma očima. Nejsou samozřejmě černé, ale nikdy neviděl temnější, chladnější oči. A přesto si vzpomíná na jedno odpoledne, kdy věřil, že jsou plné tepla, snad i náklonnosti.

„Taky se mi líbíš,“ ujistil ho Severus než si rozepnul kalhoty a stáhl si je dolů. „Vždycky ses mi líbil. Nejsi jako ti druzí, jako Black nebo Potter.“

Teplé sluneční světlo, které je zalévalo skrze okna vysoká až do stropu, je hřálo na bledé kůži.

„Políbil jsi někdy někoho... tam dole? Nebo tě tam někdo políbil?“ zeptal se Remus.

Jaký jen býval bláhový chlapec.

Severus se usmál.

„Chceš říct, jestli jsem někdy někoho kouřil?“

Remus se začervenal a pak přikývl.

„Nic to není,“ prohlásil Severus a trochu roztáhl nohy. Penis už mu napůl stál, a ačkoliv byl Remus nevinný, po ničem netoužil tolik jako vzít ho do úst a ochutnat.

„Tak do toho,“ řekl Severus. „On tě nekousne!“

Remus víc pobízet nepotřeboval. Nesměle ho vzal do ruky a začal ho třít tak, jak to měl sám rád. Bylo to dost zvláštní, dotýkat se cizího přirození.

Severus byl trochu kratší než on, ale zase tlustší. Ta rozdílná tloušťka byla příjemná. Připadal mu těžší než jeho. Konečně se sklonil a olízl ho. Chutnal lehce po moči a trochu lepkavě, ale taky po štiplavém mýdlu, které všichni bradavičtí kluci používali.

Nahoře Severus tichounce zakňučel a ten zvuk Remuse pobídl, aby otevřel doširoka pusu a zavřel ji kolem jeho penisu. Jeho vlastní se mu přitom postavil. Když Severus zvrátil hlavu, Remus nedokázal odtrhnout oči od namodralých žil pod tenkou bledou kůží a pohybujícího se ohryzku.

Pořádně zacucal, ucítil slanost preejakulátu a zasténal. Severus se blížil vyvrcholení, poznal to, kroutil se pod ním, kostnatá stehna sebou cukala a chvěla se. Remus zkusmo zavřel dlaň kolem jeho varlat a příjemně ho překvapilo, jak jsou na dotek teplá a hladká. Byla napjatá, přitažená vzhůru a Remus olízl penis po celé délce, pak jazyk přitiskl naspod a nechal si špičku proniknout to hrdla, bez ohledu na mírný pocit dávení.

Severus sebou zacukal a přerývaně vydechl. Remus ten zvuk jen hltal. Každý zvuk, který Severus vydal, byl jako vyznání lásky, další „miluju tě“ ... které by Severus za žádných okolností neřekl, ne jemu, přinejmenším ne nahlas. Tímhle ovšem, měl Remus pocit, se tomu přiblížil nejvíc, nejblíž.

Když Severus ztuhl a vyvrcholil, Remus ho nenápadně vzal za ruku, sevřel ji a se zavřenýma očima jazykem slízal poslední kapku.

„Miluju tě,“ říkal si přitom v duchu a srdce mu málem vyletělo z hrudi štěstím.

„Á patnáct galeonů je tvých,“ pronesl za jeho zády hlas, v němž Remus poznal Notta. Jeho mozku to docházelo jen se zpožděním.

„Cože?“

Severus od sebe jeho obličej se zasmáním odstrčil a natáhl ruku k Nottovi, který mu do dlaně s pobaveným úšklebkem jednu po druhé naházel mince. Ten smích Remuse řezal v uších. Z ničeho nic se ze stínů, zpoza polic, vynořili další kluci, samí Zmijozelové, smáli se gratulovali mu.

„Co to má znamenat? Severusi?“

Severus s Nottem se rozesmáli ještě hlasitěji, a pak si Snape zapnul kalhoty. Nott mu pomohl na nohy a nato byli oba pryč.

Jak je to dávno? Zdá se to jako tisíc let. Toho chlapečka nechal za sebou, jeho ostatky pohřbil ve tmě. A přesto ho ta vzpomínka nikdy neopustila. Nikdy nezapomněl na to ponížení. A nejvíc ponižující na ní je, že pořád ještě cítí mravenčení pod kůží, pořád ještě se mu zrychluje tep, když si na toho kluka, jímž Snape býval, vzpomene, bledého jako list pergamenu, s modravými žilami vystupujícími pod kůží.

Nikdy nezapomněl na ostrou bolest v hrudi, na pocit, jako by ho trhali zaživa, jak se málem nemohl nadechnout, a přesto musel před ostatními předstírat, že je všechno v pohodě.

Časem se ta historka donesla do Nebelvírské věže a pak k Jamesovi se Siriusem. Když se ho na ni ptali, vyprávěl jim to jinak – ne že by vyloženě lhal, ale svou roli v ní upravil. Ve svém líčení nebyl tak docela svolný a nechal Notta vystoupit z úkrytu o pár minut dřív, vyzbrojeného hůlkou, aby ho přinutil Severuse obsloužit. (James se Siriusem mu to spolkli i s navijákem, ale Petr zůstal sedět v pozadí se svítícíma očima a zvláštním úsměvem v koutku úst.)

Pak se všechno seběhlo tak, jak se to seběhlo, a dopadlo to, jak to dopadlo. Zrada, lži, porážka, zatrpklost, smrt a další zrada.

Jak ironické, že právě oni dva to jediní přežili.

Teď si Remus říká, že možná celý život trpělivě čekal na tuhle chvíli: on a Snape sami v jedné místnosti, tak jako před tolika lety, ale tentokrát to bude on, kdo se bude smát naposled, on, kdo zvítězí.

„Pro tebe je to... doopravdy osobní, co?“ zeptá se Snape. Říká to se zkřivenými rty, ale nedá se pořádně poznat, jestli bolestí, nebo smíchy, nebo obojím. Možná s sebou způsob existence, který Snape teď praktikuje, přináší jistý zvrhlý smysl pro humor. Jak by to jinak člověk snesl? Jak by si vůbec uchoval vůli snášet to?

Remus by se byl zabil už hodně dávno.

Snape ale ne. Odjakživa páchal nevyslovitelné věci, aby si tu svou mizernou, špinavou parodii na život zachoval, kdežto ostatní stanuli tváří v tvář smrti a zkáze a bolesti.

Remus pomyslí na Siriuse, na bláznivého, překrásného kluka, kterým býval, na energického, oddaného Jamese, rozhodnou Lily, na svou statečnou Doru, na chudáčka Teddyho. Na Harryho. Ti všichni bojovali jako hrdinové, tváří v tvář bouři. Ani jeden z nich nepřežil, všichni ho opustili, ale aspoň má jeho.

Ta poslední myšlenka ho přiměje zase se zvednout a po čtyřech se ke Snapeovi, který odvrátil tvář, jako by věděl, co přijde, přiblížit.

„Jak mě můžeš nepoznávat?“ zeptá se, „to jsi zradil a lhal tolikrát, že už to ani nepočítáš? Měl bys mě poznat. I když mám očarovanou podobu, měl bys.“

Snapeovy oči jsou divé.

„Možná jsem zabil tolik lidí, že jsou to pro mě už jen čísla. Ať jsi miloval kohokoliv – pro mě ten člověk byl jen další číslo.“

Remus ho udeří přes tvář tak prudce, že Snape hlavou narazí na tvrdou podlahu. Ze rtu mu teče krev, olízne ji a zašklebí se na něj ze země, nelidsky šíleným šklebem.

„Tohle bych ti měl napočítat,“ zašeptá, ale nijak se nehrne zvednout se a odejít.

Remus vstane a dojde k židli se svým kabátem, vytáhne pouzdro z měkké kůže a hodí ho na zem do Snapeova dosahu. Ten po něm sáhne a otevře ho. Je v něm aspoň sto galeonů, tlustý svazek těch nových papírových bankovek, ale mezi nimi taky těžké mince.

„Tohle si můžeš nechat,“ řekne Snapeovi. „A pokud ke mně přijdeš zítra v noci, dostaneš ještě víc.“

Snape počítá peníze, stále ještě v leže na podlaze, pak se otočí na břicho a podívá se na něj.

„Co po mně budeš chtít? Nebo co mi budeš chtít udělat?“

„Nic co bys nepřežil,“ odvětí Remus stroze.

Snape pozvedne obočí.

Vypadá najednou jaksi velmi mladě: ten jeho úšklebek, jak se opírá o lokty a mokré vlasy mu přitom padají do tváře.

Remus odvrátí zrak.

„Souložil jsi někdy s vlkodlakem?“ zeptá se bez obalu.

Snapeovi se z tváře vytratí veškerý výraz. Dlouhou chvíli mlčí.

„Slyšel jsem, že je to docela nebezpečné,“ řekne pomalu.

„Co když ti zaplatím pět set galeonů?“

Ve Snapeově tváři se zračí souboj chamtivosti a strachu. Podívá se na Remuse ve snaze odhadnout ho, pak na kožené pouzdro. Oči se mu lesknou.

Konečně k němu Remus popojde a strčí mu pouzdro do ruky.

„Na, zaplatím ti celou noc,“ řekne mu. „Dnes v noci už nemusíš pracovat a pokoj je zaplacený do zítřejšího večera. Odpočiň si, najez se a odpoledne za mnou přijď, před čtvrtou. Pokud nebudeš chtít, tak se nedá nic dělat. Pochopím to. Ale jestliže se odhodláš, vyděláš si víc než dost, aby se ti to vynahradilo.“

Shora vidí Snapeovu dlouhou páteř a jeho nevelký, zaoblený zadek.

Vezme kus pergamenu a naškrábe na něj svou adresu.

„U vstupu budeš muset zaklepat, někdo tě pustí dál,“ řekne. Snape mu adresu vytrhne z ruky.

„Na zákona dbalého kouzelníka s drahým, byť ohavným zakrývacím kouzlem žiješ nějak moc blízko Obrtlé,“ poznamená s pohledem upřeným na pergamen.

Remus pokrčí rameny.

„Mám tam pěkný výhled,“ řekne suše. Oblékne se a přehodí přes sebe plášť, hotov odejít. Snape se mezitím posadil na postel, stále nahý.

„Takže se zítra možná uvidíme,“ řekne Remus.

„Možná,“ odvětí Snape opatrně.

-----

Část 2: Vlk

Samozřejmě, že tam Severus jde.

Kdyby nebylo těch peněz, šel by ze zvědavosti. Zvědavost ho už jednou málem zabila a on se pořád nepoučil.

Dům si pronajímá, jak se Severus dozví, jistý pan Randall. Laciné alias, jelikož Randall znamená „vlk“. Jeho skutečnou podobu nikdo neviděl: mění si ji kouzlem pokaždé, kdykoliv vychází z domu.

Když Severus zaklepe u vstupu, otevře mu rozložitý hnědovlasý muž s bledýma očima.

Nejdřív ho nechá čekat v předpokoji, pak se pro něj vrátí a dovede ho do patra a tam vejdou do knihovny. Ta obsahuje nezbytné svazky o vlkodlacích, knihy a časopisy a odborná pojednání o kletbě, dokonce i onen neblahý středověký spisek prohlašující, že nabízí protilék; mnohý zoufalý vlkodlak už popsané „léky“ vyzkoušel a zaplatil za to životem. Je tu taky pár zahraničních publikací, některé z nich, jak Severus ví, velmi vzácné.

Severus vidí, že tenhle vlkodlak se zvlášť zajímal o nalezení léku a své postižení bere velmi úkorně – nebo brával. V jednu chvíli jich to většina vzdá a nechají vlkovi volné pole. Je to tak snazší.

Muž ze včerejška sedí v křesle, v pohasínajícím světle odpoledního slunce. Proměna už začala; oči mu žhnou, pleť má bledou a bezmyšlenkovitě se škrábe, jako by už cítil rašící chlupy.

„Pro dnešek večer můžeš jít, Maxi. Dům zamkni, jako obvykle. Víš, co máš dělat.“

Max zaváhá. „Mám donést něco k snědku a pití?“

„Možná láhev vína – a ten žlutý likér, prosím.“

Max přikývne a vzdálí se, doléhají k nim jeho těžké kroky, jak schází ze schodů.

Brzo je zpátky, donesl likér a nalévá ho do křišťálových sklínek, jejichž zlacený okraj v odpoledním slunci rudozlatě září, a pak odejde, s posledním pohledem Severusovým směrem.

„Co je to?“ zeptá se Severus.

„Vyrábí se z květiny, která vyrůstá jen za úplňku, v italských Alpách.“

Severus si vezme sklínku. „Inu, přinejhorším mě to zabije,“ řekne, pozvedne ji k přípitku a napije se.

„Velice sladké,“ zamumlá, načež se na muže, na Randalla, znovu zadívá. „Pelyněk okoličnatý, vylouhovaný v alkoholu.“

Muž vyprázdní svou sklínku a vykročí k němu.

Severus se dneska vykoupal: ještě se ho drží vůně oleje a mýdla. I jeho vlasy svěže voní a vidí, jak muž jeho pach nasává, jak nasává jeho. Severus ho obezřetně sleduje.

„Tvůj poskok o tobě mluví jako o panu Randallovi,“ řekne. „Mám tohle jméno používat i já?“

„Víš, kdo jsem. Tak mi říkej,“ odpoví Randall netrpělivě. Musí mu dát práci udržet si slušné chování, když je příchod noci tak blízko. Severus si vzpomíná jen na jednoho vlkodlaka, který se za všech okolností zdál svoje chování pevně ovládat.

Tázavě nakloní hlavu na stranu a malinko přivře oči.

„Vlk,“ prohlásí Randall a obdaří ho divokým úsměvem. Už má rozšířené zorničky.

„Jak si přeješ,“ zamumlá Severus.

„Půjdeme?“ Muž najednou přejde ke zdi a otevře v ní skrytý vchod. Otevírající se dveře odhalí dlouhou chodbu.

Severus ztuhne.

„Nehodlám riskovat. Než se proměním, zamknu se pod zámek,“ vysvětlí Randall. „Stačí říct ‚otevři se‘. Dveře reagují na slovní rozkazy, bez ohledu na to, jestli člověk může kouzlit nebo ne.“

Severus to po něm zopakuje a dveře se otevřou a zavřou, přesně jak Randall tvrdí.

„Budeš-li potřebovat ven, můžeš jít. Jako vlk se za tebou nedostanu, protože hesla nevyslovím.“

Severusova nedůvěra se tváří mírně ukonejšená. Váhavě Randalla, který se otočil a vyrazil dlouhou chodbou pryč, následuje. Dojdou k točitému schodišti, jehož stupně jsou vykládané stříbrem. Randall ho na ně upozorní.

„V botách dolů sejdu, ale jako vlkovi by mi ublížily.“

Ta bezpečnostní opatření na Severuse proti jeho vůli dělají dojem.

Konečně sejdou k úpatí schodiště, před těžké železné dveře. Muž je otevře rukou v rukavici; celé dveře jsou zevnitř postříbřené, dokonce i klika.

Okrouhlá komnata, v níž se ocitnou, připomíná svými hladkými bílými stěnami vnitřek nějaké kupole. Velmi vysoko je okno jako škvírka, na které by nemohl dosáhnout ani obrovský vlkodlak.

Polovinu podlahy zabírá velká matrace. Stěny jsou silně poškrábané, ale jinak místnost vůbec nevypadá tak ponuře, jak Severus očekával.

„Svlékni se,“ přikáže mu muž.

Najednou jako by neměl netrpělivostí stání. V hlase mu opět zazní tvrdé ostří jako včera. Jsou chvíle, kdy mu mužův hlas a vystupování připadají povědomé, ale pak jeho hlas ztvrdne a zhrubne a ten pocit se vytratí.

Severus poslechne a potom čeká. Roztáhnul si otvor kolíky a dildy a důkladně se umyl, aby dneska mohl podat výkon. Zašel až tak daleko, že použil mírně znecitlivující mast, aby ho to tolik nebolelo, a za galeony, které mu muž včera dal, si koupil hojivý elixír a lektvar proti bolest. Lékárnice ho má ráda, někdejší studentka? Nedokáže si vzpomenout, ale lektvar proti bolesti mu dala zadarmo.

Teď ho jímá závrať a polévá horko. Měl by být chladný, ale cítí se zahřátý, kůži má a citlivou a svrbí ho.

Muž se svleče sám. Severus vidí, jak mu tu a tam cukne nějaký sval, to se mu pod kůží hýbe vlkodlak dychtivý dostat se ven. Možná že v něm neuvidí souložníka, uvažuje Severus, a roztrhá ho.

„Ten likér, co jsi pil,“ řekne muž, „by tě měl uvolnit. A je to taky afrodiziakum.“

Muž se otočí, teď už nahý, a usměje se. Severus se nedokáže rozhodnout, jestli je to příjemný úsměv. V těch očích je žal, který hraničí s šílenstvím. Je-li nějaká emoce, které Severus rozumí, tak je to tahle: truchlení a žal, které za ty roky zhnisaly v cosi víc, zakořenily v duši a v mysli, prorostly do samé podstaty člověka a pomaloučku rozbrušují veškeré zbytečky příčetnosti, které mu snad zbyly.

Ví, jaký je to pocit truchlit, každý den, každou minutu, a přece dál žít; jaké to je ptát se sám sebe, jak se s takovým břemenem vůbec dál žít dá.

A přece dál žijeme, pomyslí si Severus chmurně, a potom tyhle myšlenky nekompromisně zažene do kouta mysli, aby se mohl soustředit na přítomný okamžik.

„Požádej mě o to,“ řekne muž, „pozvi mě.“

Severus nedokáže potlačit zachvění; mužovy oči teď žlutě žhnou a jeho rysy se zdají být řezanější, čelist jako by víc vystupovala.

„Pojď sem, vlku,“ řekne.

Muž se zazubí a dojde k němu. Pták mu napůl stojí a Severus si na okamžik představí, jak bude vypadat jeho vlkodlačí penis. Viděl ho vyobrazený: porna s vlkodlačími péry je hodně; není to neobvyklá úchylka, ovšem spousta chlapů v těch pornofilmech si nasazuje penis umělý.

Jednou dostal zaplaceno (velmi slušně), aby v takovém pornu hrál. Jeho obličej vidět nebyl, ale zato zaskakoval jeho zadek a sloužil taky jako jakýsi načechrávač. Herec měl tvářičku hezčí a mladíš než on, ale zadek tak pěkný a pevný neměl, ani tak přizpůsobivý.

Muž se dotkne jeho tváře a vytrhne ho z myšlenek.

Takhle zblízka vidí, jak se mužovy oči lesknou, plné neprolitých slz.

„Pojď si lehnout,“ řekne muž, vezme ho za ruku a dovede ho k matraci.

„Začni mě kouřit,“ pobídne ho.

Severus okamžitě poslechne, zkušeně ho líže a saje, až se mu postaví. Randall zamručí a pak mu přirazí do úst a chytí ho za vlasy.

„Líbí se ti to?“

Severus poslušně spustí litanii sprostých slov jako nefalšovaná kurva, dá si záležet na tichém, chraptivém hlasu a svůj výkon korunuje zasunutím toho nedočkavého péra hlouběji do krku. Muži unikne zneklidňující zasmání, s nádechem hořkosti.

„Musím přiznat, že představa, že musíš kouřit cizí ptáky, aby ses uživil, že o ně musíš žebrat, se mi zamlouvá.“

Severus takové a podobné urážky slýchá tak často, že už se ho ani nedotýkají. Tenhle druh zákazníka si pojmenoval „mstivý štych“, je to takový ten člověk, co chce, aby ostatní trpěli, protože on taky trpí. Pokud mu zaplatí, tak je mu to šumafuk.

„Všechno si to zasloužíš,“ procedí muž stisknutými zuby.

Severus zesílí intenzitu sání. Muž se vzepne.

„Bývals tak pyšný na svou moc, tak arogantní, a teď jsi prachobyčejná špinavá děvka z Obrtlé.“

Bolestivě ho zatahá za vlasy, ale Severus tu bolest ignoruje a zamručí, ústy sevřenými kolem toho tlustého ptáka, jako na souhlas, jako by ho ty urážky vzrušovaly.

A možná že hluboko uvnitř ho vzrušují, ale to si nikdy nemůže přiznat, takže tu myšlenku utne a odmítne se jí dál zabývat.

Když se Severus přinutí strčit si tlustý penis hluboko do hrdla a polknout, muž vykřikne a vyvrcholí, jeden hutný výron za druhým. Severus polyká, ale trochu semene nechá koutkem úst vytéct a muž mu ho, potěšený tím pohledem, rozetře palcem po tváři.

Severusovi neujde, že jeho prsty teď vypadají kostnatější, skoro jako pařáty, a oči se zdají těkavé, hladové.

„Ukaž mi díru,“ řekne muž po chvíli.

Severus se v kleku otočí a s tváří přimáčknutou k matraci si roztáhne půlky.

Muž mu jednou rukou stiskne zadek a druhou do něj strčí dva prsty a líně ho jimi šuká.

„Měls v sobě dneska péro?“

„Připravil jsem se,“ odpoví Severus.

Muž se znovu zasměje, už teď je ten zvuk méně lidský, než byl před půl hodinou.

„To jsi celý ty,“ řekne a Severus se při těch slovech ohlédne a ostražitě se na něj zadívá. Muž se podepře na lokti a přitlačí mu tvář zpět k matraci. „Takže víš, k čemu dojde?“

„Ano,“ řekne Severus pevně, třebaže si tak úplně jistý není. Celé to svázání dohromady v pornu vypadá jinak. Je si celkem jistý, že skutečnost není tak erotická, jak se podává.

„Měl jsi se živit jako kurva odjakživa,“ řekne muž, zatímco do něj znovu strká prsty. Najde to místo, které by každého jiného přimělo, aby zaťal svaly rozkoší, ale Severus má dost zkušeností, aby se ani nehnul. „Náramně ti to jde. Ukázkově se necháš šukat, ukázkově kouříš, jsi ukázkově submisivní. Je to tvoje druhá přirozenost. Někde hluboko uvnitř jsi byl vždycky kurva.“

Teplo, které se Severusovi rozlézá po páteři, mu připadá příjemné i odpudivé současně. Nic necítit, to je jeho štít, který staví mezi sebe a zákazníky, mezi sebe a to, co dělá. Jsou dny, kdy je realita jeho současného života málem k nesnesení. Kdyby v něm to, čím se živí, probouzelo touhu, něco by se v něm zlomilo a tenhle muž v něm včera, když ho s minimem úsilí přivedl až téměř k orgazmu, probudil cosi, co mělo dál spát.

Považoval se za umrtveného, ale teď se ukazuje, že tomu tak docela není, a to ho vyvádí z konceptu. Částečně z tohohle důvodu sem přišel.

A má ještě jeden důvod, důvod, kterému sám úplně nerozumí, ale od včerejška mu nejde z hlavy.

Když ho muž málem utopil, Severus cítil smíření. Uvědomil si v ten okamžik, že kdyby ho jedna z jeho někdejších obětí zabila, vyrovnala by se tím rovnováha, po níž tolik prahne a která mu až dosud unikala, spravedlnosti by bylo konečně učiněno za dost.

„Vlku,“ řekne.

Muž ztuhne.

„Při – “ hlas mu selže, jak do něj Randall pronikne. Je natolik roztažený, že necítí bolest, nýbrž náhlou horkost ocelově tvrdého péra, dokonalý úhel, pod nímž tupá houbovitá špička tlačí přesně na ono místo, takže se musí otřást a málem se udělá.

Nedokáže se od svého těla odpoutat, jako to obyčejně dělává, ne když se ho ten muž dotýká takhle, jako kdyby jeho tělo dokonale znal, jako by ho znal málem lépe než on sám.

Proti své vůli se prohne v zádech, přirazí proti němu, zoufale touží mít ho v sobě hlouběji. Prsty bezmocně zarývá do matrace. Jeho vlastní penis ztěžknul a perlí se vzrušením a koule má napnuté, připravené. Další hřejivá exploze, a je to tak skvělý pocit, kurevsky dokonalý, palce u nohou se mu z toho kroutí a nesnese to, nesmí se –

V zoufalém vzepětí se pokusí poodlézt. Tohle nesmí dopustit, jenže muž nad ním nezná slitování a snadno si ho, se smíchem, přitáhne zpátky.

Nesmím se udělat, říká si Severus.

„Nevzpírej se tomu, děvko jedna,“ zavrčí mu muž do ucha a vlk je teď docela blizoučko. Šuká ho ještě důrazněji a Severus se v sevření svého mučitele nemůže pohnout ani o píď. „Chceš to. Tohle přesně jsi. Jen se tomu poddej.“

Severus se pokouší ta slova nevnímat. Randall si pravou rukou najde jeho bradavky a zkroutí je v prstech, kousne ho do krku, nato svoje péro vrazí ještě hlouběji a v tu chvíli Severus podlehne. Je toho příliš, už se tomu nedokáže dál bránit a se vzlyknutím vyvrcholí. Svaly se mu kolem toho penisu zatnou a jeho zákazník se taky udělá, s vrčením a hekáním.

Připadá mu to nekonečné. Jeho tělo vlnu za vlnou prostupuje sladká, usvědčující slast.

„Tak co, cos mi to chtěl tak nutně povědět?“ zašeptá Randall ochraptěle. Leží teď na boku, ale je stále uvnitř Severuse a odmítá ho propustit.

Severusovi dělá potíže se nadechnout. Vzduch jako by sirupovitě zhoustl.

Právě jsem se udělal, když mě šukal zákazník, běží mu hlavou a on zavře oči zoufalstvím.

Muž ho vezme za bradu, přinutí ho otočit obličej, pořád ještě pevně zaklesnutý v něm.

„Mluv,“ přikáže mu.

„Přišel jsem, abych ti řekl, že mě můžeš zabít,“ vyhrkne Severus konečně, hlasem zhrublým tak, že ho sám nepoznává.

„Takže přiznáváš, že si svůj trest zasloužíš?“

„Ano,“ zašeptá. „To je to, co doopravdy chceš, ne? Co chce vlk. Neupírej mu to. Vezmi si mě. Vezmi si můj život.“

„Takhle jsi mluvit neměl.“

Randall k němu přirazí, ale Severus zůstane ležet otočený ke zdi.

„Tak mi řekni, co chceš slyšet,“ odpoví. „Já to řeknu.“

„Pros o život,“ zašeptá muž a Severus v jeho hlase slyší nesmírnou bolest.

Zůstane zticha.

„Prosili tě o život ti, které jsi zavraždil? Prosil tě Brumbál o život?“

Když se Severus pokusí otočit, muž mu to nedovolí, místo toho se mu přitiskne na záda, takže jeho ochablý penis vězí stále v něm.

„Povíš mi jednu z těch svých lží? Že jsi to neudělal. Že jsi ho nezabil?“

„Kdepak, udělal jsem to,“ řekne Severus, zčistajasna klidný. „Není proč to zapírat.“

Randall ho stiskne silněji.

„Šel na smrt jako válečník. Seslal jsem Avada Kedavra a byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.“

„A ty jsi přesto naživu.“

„Tak mě zabij,“ zašeptá Severus vábivě. „Skonči to tady a teď. Nikdo se to nedozví. Koho zajímá bývalý Smrtijed a zrádce? Kousni mě, pozři mě. Dovol vlkovi, aby si mě vzal, a zítra se probudíš do světa, ve kterém bude o jednoho Smrtijeda míň.“

Uplyne dlouhá chvíle, než muž zašeptá, tak tiše, že to Severus téměř neuslyší: „Proč ne? Nebudeš nikomu chybět.“

Severus zavře oči a rozechvěle vydechne, ani si neuvědomil, že dech zadržoval. Zaplaví ho úleva.

Mužovy rty se téměř dotknou jeho ucha.

„Proč?“ zeptá se, „proč teď?“

„Nejsem si jistý,“ řekne Severus váhavě. „Možná protože jsem unavený. Včera když jsi mě málem utopil... na něco jsem si vzpomněl... na někoho. Hrozně dlouho jsem chtěl zemřít, ale asi jsem na to nikdy neměl odvahu. Jako by nikdy nebyla ta pravá chvíle. Nevím, na co jsem čekal.“

Najednou zjišťuje, že nedokáže přestat mluvit. Nikdy dřív to nahlas neřekl, nikdy nikomu nevyprávěl o chlapci, kterého kdysi dávno pro zábavu zradil, pro patnáct galeonů a chvilkové pobavení. Skrýval to hluboko v srdci a svoje srdce skrýval zrovna tak.

„Znával jsem jednoho kluka,“ začne a cítí, jak muž vedle něj ztuhl, „když jsem sám byl taky kluk. Oba jsme byli děti a on do mě byl zamilovaný. Aspoň tedy myslím, že byl. Byl jsem příliš mladý, abych o něčem takovém měl ponětí. Já tehdy cítil... snad odpor. Už si to ani nepamatuju. Možná jsem necítil nic.“

„Jak se jmenoval?“ zeptá se Randall.

„Mohl bys ho znát,“ řekne Severus.

Randall ho od sebe odstrčí, Severus cítí, jak z něj vyklouzl jeho ochablý penis a uvolnil tím trochu vazkého semene. Obrátí se a zahledí se na strop.

„Byl velmi hezký. Líbil se holkám. Byl hodně oblíbený, protože byl milý a příjemný, jenže mě od začátku přišlo... podezřelé, že někdo s tak dokonalou pověstí se v jednom kuse motá okolo těch nejhorších lidí. Kamarádil s partičkou nóbl děcek, co šikanovala ostatní: vznešený původ, starobylé rody, jenže uvnitř prohnilé, byli arogantní a namyšlení.“

Severus při tápání po vzpomínkách zavře oči.

„Svedl jsem ho. Toho kluka.“

„Proč jsi ho svedl?“ zašeptá Randall.

Severus otevře oči a podívá se na něj. „To je ta otázka,“ řekne pomalu. „Proč jsem ho svedl?“

Vrátí se očima ke stropu.

„Tuhle otázku jsem si kladl už tolikrát. Protože jsem ho nenáviděl? Protože mě znechucoval? Protože jsem chtěl nahlédnout za jeho masku hodného chlapečka? Protože jsem chtěl vidět, jak je plný lží? Protože ponížit ho, ponížit jednoho z těch nebelvírských kluků, by mi vyneslo lepší postavení v mé vlastní koleji? Protože jsem po něm potají toužil?“

„Proč mi to všechno říkáš?“

Severus zkrabatí čelo, na okamžik zmatený.

„Aha,“ řekne. „Na to hlavní jsem zapomněl. Byl vlkodlak, tak jako ty.“

„Byl,“ zopakuje po něm muž.

„Zemřel,“ řekne Severus a nedokáže přemoct vlnu hořkého žalu, třebaže před ní zavře oči. „Oženil se s holkou, z Mrzimoru, a oba zemřeli v té bitvě. A ten den jsem zemřel i já.“

Vydechne.

Nečekal, že to bude tak osvobozující, všechno to ze sebe dostat, odhalit aspoň nějakou pravdu. Připadá si, jako by celé ty roky žil pod vodou a teď najednou prorazil na vzduch a světlo a může zase dýchat.

„Pomstili se mi, ti obletovaní nebelvírští kluci, pokusili se mě zabít. Jeden z nich mě za úplňku vylákal z hradu.“

Vzpomíná na Chroptící chýši. Pamatuje si každý okamžik, který tam strávil, na místě, kde měl zemřít.

„Viděl jsem, jak se proměňuje. Ucítil mě. Něž po mně mohl skočit, jiný kluk mě odtáhl pryč. Vylekal se, že by ho vyloučili ze školy, kdyby se zjistilo, že jejich úžasný prefekt je vlkodlak a oni to věděli a plánovali ho využít, aby zabil studenta.“

„Jak se jmenoval?“ zeptá se muž. Sotva šeptá. „Jak se ten kluk jmenoval?“

„Remus,“ řekne Severus a polkne vzedmutou vlnu zármutku a neprolitých slz. „Remus Lupin.“

Je to jen jméno, ale nepronesl ho od chvíle, kdy zemřel. Ten den, kdy se na ošetřovně dozvěděl o jeho smrti, ho nahlas nevyslovil, protože by mu to zlomilo srdce, roztříštil by se na tisíc kousků. Zamkl to jméno v srdci, ale ta tíha mu zůstala, celý život ji nesl. Teď se mu zdá, že ji konečně může přestat nést. Může se vypovídat svému vrahovi: jemu na tom nesejde, pro něj to bude jen další historka. Každá šlapka a každý prostitut z Obrtlé má nějakou svou smutnou historku, kterou vyprávějí. Co je to jedna další do počtu?

„Miloval jsem ho. V životě jsem se dopustil mnoha zbabělých činů, ale tohle je jediný, kterého lituju; že jsem mu to nikdy neřekl. Že jsem se příliš bál vlastního srdce a téhle jedné prosté pravdy.“

„Teď přestaň,“ ozve se muž podivným hlasem, „řekl jsi dost.“

Když se k zákazníkovi otočí, vidí, že proměna najednou pokročila strašidelnou rychlostí. Mužova čelist se vysunuje. Na tmavnoucí kůži raší husté chlupy.

Je příliš brzo, pomyslí si Severus. Neměl by se ještě proměňovat. Má se proměnit v noci, až bude měsíc na obloze.

Cítí, že slunce teprve bude zapadat. Ještě ani není noc.

Ovšem konečně, co na tom záleží?

Skončit zabitý vlkodlakem, jak případné. Mělo se to stát už kdysi dávno. Kdyby tu noc zemřel, nic z toho, k čemu pak došlo, by se nestalo. Teď jenom vyrovnává minulost, napravuje osud.

Vytí začne jako výkřik, hlasitý a plný nesnesitelného utrpení, protkaný závratnou bolestí, pak se rozlehne a přestane být lidský, zní hluboce a zvířecky, hladové zavrčení šelmy.

„Vím, vím,“ zašeptá Severus, „nebraň se tomu, vlku. Pojď a udělej, co musíš.“

Nikdy neviděl proměnu takhle zblízka. Mužova tvář se už celá změnila ve vlčí. Jasně vidí jeho dlouhé ostré tesáky, pak tělem proběhne řada záškubů, jak se lámou a přesouvají kosti. Jsou to odporné zvuky; Severus musí přemáhat nevolnost, ale strach nemá. Snad nikdy v životě neměl strach tak málo jako teď.

Posadí se, aby na sobě udržel vlkovu pozornost, nalákal ho.

Pak začnou rašit chlupy, trhají stále ještě lidskou kůži na nelidské podobě na kusy a pokrývají údy šedohnědou srstí.

Vypadá povědomě.

Severus v první chvíli jen zmateně zamrká. Možná že jsou jeho vzpomínky tak silné, že se mu pletou s přítomností. Další zvuk, v němž Severus rozpozná prodlužování a zakrucování vlkodlakovy páteře, následuje lámaní nohou. Další zavytí, zuřivé slepou bolestí.

Ne, říká si Severus v duchu.

To není možné.

Ta černá srst na zádech. Ty stříbrné pruhy na žebrech, ta hnědozlatá srst na břiše, ty černě orámované jantarové oči.

Konečně, když je přeměna dokonaná, vlk se nad ním vztyčí a Severus .

Rozesměje se.

Kolik ještě okamžiků života mu zbývá? Jeden, dva? Možná že vydrží první zmrzačení, než mu zlomí krk, nebo než mu rozerve hrdlo.

Nedokáže se přestat smát. Zakryje si obličej rukama, a když je zase odtáhne, jsou zmáčené slzami.

„Celou tu dobu,“ vydechne a přelomí se v pase, smíchy i pláčem; takhle se nesmál a nebrečel za celý život. Tohle musí být nejlepší vtip, co si pro něj vesmír připravil. Lepší než hrdina Harry padnuvší hrdinskou smrtí a Voldemort zabitý Nevillem Longbottomem a oni ostatní ať si poradí, jak můžou; lepší než spolčení ministerstva a někdejších Smrtijedů, aby svého oblíbeného zrádce odsoudili k tomuhle životu; lepší než zrada, kterou spáchal na Lily, aniž to tušil; lepší než zjištění, že ten krysí kluk obelstil úplně všechny, byl strážce tajemství i zrádce. Ze všech vtipů, kterými ho život počastoval, tenhle musí být ten nejlepší.

Pak se v něm vzedme vztek, černý a hustý, a smích se změní v řezavý. Než mu dojde, co dělá, vrhne se na něj. Na Náměsíčníka, na zatraceného Remuse Lupina.

„Tak to skonči, potvoro zasraná,“ zašeptá a zaryje ruce do husté srsti, aby si mohutnou vlčí hlavu přitáhl k sobě a mohl hrdlo přitisknout k odhaleným tesákům. „Vyber si svou pomstu, Lupine.“

Tohohle vlka by poznal kdekoliv. Tolikrát se mu o něm v noci zdálo, tolikrát ho sledoval, tolikrát ho ten osudný rok v Bradavicích hlídal, vryl si do paměti každičký odstín jeho srsti, každičkou jizvu, přesný odstín jeho očí, délku jeho jako břitva ostrých tesáků.

Náměsíčník se nepohne. Zavrčí, nejdřív téměř neslyšně, takové zvláštní zabručení, které jako by rezonovalo bílými kruhovými zdmi a vzhůru k vrcholu kupole a ozvěnou se odráželo od vysokého stropu. Severus si pomyslí, napůl zmámený žalem a zvráceným veselím nad vlastním smolným životem, že je ta místnost podobná hrobce, že se stane jeho hrobem.

Vlk se otřese a pak zavrčí hlasitěji, hladověji. Znovu odhalí tesáky, štěkne, ale potom Severuse pomalu, čenichavě obejde. Severus ztuhne. Prostě jen zírá před sebe, oslepený slzami.

V hlavě má jedinou myšlenku: „To jsi ty.“

Žádné jiné není ani schopen; pláče jako dítě a chtěl by přestat. Chtěl by smrti čelit s větší odvahou, jenže jak, když se mu právě láme srdce podruhé?

Teď je Náměsíčník za ním. Cítí na krku jeho horký dech, jak se připravuje smrtelně ho sevřít v čelistech.

Jaká rozkošná ironie. Jak dokonalé završení jeho směšného osudu.

Cítí teplou těžkou váhu tlapy, jak mu tlačí na záda. Je povolný a nechá se zatlačit k zemi.

Jeho hysterie se zničehonic rozplynula a teď ho naplňuje zvláštní klid.

Remus je naživu. Celé ty roky je naživu, žije v Anglii, kousek od Obrtlé uličky. Třeba ho mohl i někdy v přestrojení ojet a on by ani neměl šanci se to dozvědět, když mu vysáli magii. Mohl být jedním z těch, co se mu posmívali, když ho na začátku propustili z Azkabanu v jediném potrhaném šedivém hábitu.

Ze všech možných lidí to bude právě Remus, kdo ho konečně popraví. Snad je tohle to jediné usmíření, které mu náleží. Nebesa vědí, že si svůj trest a svou smrt zaslouží.

Náměsíčník začenichá, pak ho zkusmo olízne mezi lopatkami, jako by chutnal jeho kůži. Zakrývá ho teď celým tělem. Severus cítí, jak ho srst jeho břicha hladí po zádech. Když mu kousek u ucha cvaknou čelisti, instinktivně ucukne.

Vlk si dává na čas. Taky se chová daleko klidněji, než by Severus považoval za možné. Randall – Remus – si lektvar nevzal, tím si je jistý. Pamatuje si, jak Remus vypadal s lektvarem, jak jinačí byly vlčí oči.

Tohle je Náměsíčník. Je-li Remus Lupin vůbec uvnitř, skrývá se v hlubokých zákoutích vlkovy temné, divoké mysli. A beztak by byl Remus Lupin ten poslední, kdo by s ním měl slitování.

Doufal snad, zdravému rozumu navzdory, že mu Lupin odpustí, ptá se sám sebe zaraženě. Cítí, jak se v něm vzdouvá známá sebenenávist. Patřilo by mu to, že by on, sám takový ubožák, tajně doufal v odpuštění zbabělce a prospěcháře. Možná že on, Severus, se nepovedl, je vrah a lhář, ale Lupin nikdy nebyl v postavení, aby mu mohl cokoliv odpouštět.

Na to nemá žádné právo.

Překvapeně zalapá po dechu.

Vlk mu olizuje koule, očichává je, pak obtočí jazyk kolem jeho ptáka, a celou tu dobu si ho pravou tlapou přidržuje na místě. Vrčí hlasitěji a hlasitěji a čenichem ho nutí roztáhnout nohy.

Když se otočí, aby se podíval, i když sebrat nezbytnou odvahu pohlédnout na to, co se bude dít, vyžaduje nesmírné úsilí, zvíře jeho pohyb využije, aby mu horký, svalnatý jazyk strčilo do díry, a on znovu zalapá po dechu.

A, ach, je tak – Severus se zachvěje, když vlk zasune jazyk hlouběji – tak mokrý a vyvíjí tak dokonalý tlak. Náměsíčník zavrčí, a ta vibrace Severusovi proběhne celým tělem. Přirazí proti němu zpátky; péro mu stojí a kapky touhy z něj odkapávají na matraci. Potřebuje víc.

Cítí, jak za ním vlk mění polohu, cítí, jak se mu o záda otírá srst, když zaujímá pozici, pak na jeho uvolněný vstup zatlačí cosi tvrdého a horkého. Náměsíčníkovi se čistě kvůli vlastní rozměrnosti nedaří do vlhkého, horkého otvoru, který hledá, strefit a párkrát mu přirazí k zádům a podél mezery mezi půlkami. Severus zasténá, nemůže si pomoct, a vlk mu zakňučí v odpověď. Než si Severus uvědomí, co dělá, už má zadek vystrčený vzhůru, klesne na lokty a uvolněnou rukou se chopí vlčího péra, aby mu pomohl proniknout dovnitř.

Náměsíčník začne okamžitě nedočkavě přirážet. Jeho penis Severusovi vyklouzne z ruky a Náměsíčníka to rozčílí, zhluboka zavrčí, jak se na zadních nohách posunuje.

„Nehýbej se,“ řekne Severus, znovu penis chytí a tentokrát se mu povede nastavit ho ke své díře. Náměsíčník se k jeho překvapení nehýbe, jen mu tiše kňučí do ucha.

A, zatraceně, je... velký.

Náměsíčník přirazí a možná se to Severusovi jen zdá, ale připadá mu mnohem rozpálenější a tvrdší než lidský penis a každopádně je tlustší.

Připadá si hrozně plný a bolest z proniknutí je ostrá, ze začátku skoro oslepující, ale on je na bolest zvyklý. Ví, jak ji přečkat, a než aby se hned odtahoval, zůstane bez hnutí na místě, obličej přitisknutý k matraci, zadek zvednutý vzhůru, a nutí se pravidelně dýchat. Svaly se postupně uvolní a bolest odezní v tupé brnění. Náměsíčník se stále nehýbe, jako by se mu bál ublížit, což je rozhodně zvláštní. Když Severus otočí hlavu, aby se na něj podíval, Náměsíčník mu olízne ucho a lícní kost a pak zafuní.

Náměsíčník ho pravou tlapou pevně svírá kolem pasu majetnickým stiskem milence a celou vahou těla spočívá na levé. Vědomí, jak velkou silou Náměsíčník vládne, jak snadno ho drží na místě, jako by byl jen hadrová panenka, působí jako jisté vystřízlivění.

Konečně se Severus odváží pohnout a Náměsíčník začne přirážet, neúprosně, rychle a tvrdě, s vrčením a poštěkáváním. První příraz ho prudce posune kupředu, při druhém ho sevře opojná směsice bolesti a rozkoše. Částečně si je vědom, že mu tečou sliny, že hlasitě sténá a žebroní. Po tomhle nikdy netoužil, ani ve svých představách, takže je dvojnásob ponižující, jak moc mu ta bolest dělá dobře. Nemůže si pomoct nepřirážet zpátky, nezarývat prsty do matrace, nepřát si, aby to nikdy neskončilo.

A pak je tu jeho druhá část, která si říká, aspoň tohle budu mít. Náměsíčník není Remus, to ví, ale to je na druhou stranu útěcha. Náměsíčníkovi nejde o pomstu, aspoň nemá ten pocit. Pochybuje, že by byl Náměsíčník tak komplikovaný: reaguje instinktivně a jeho instinkt ho táhne k Severusovi. Vlk se jen chce spářit a vybral si k tomu jeho.

(A je přitom jemnější a opatrnější než by nemyslící zvíře mělo být.)

Horečnatý rytmus Náměsíčníkových přírazů na okamžik zpomalí a Severus cítí agónii, když jeho penis pomaloučku klouže ven, a pak zahanbující slast, když do něj znovu pronikne, když s ním zachází jako s hárající čubkou. Potom vlk zavrčí hlasitěji, ztuhne a Severus cítí, jak do něj proudí horké semeno a jak mu kane z díry.

Je tak blízko, blizoučko.

„Ano, prosím,“ žebrá bez rozmyslu, zaslepený chlípným chtíčem. Potřebuje se udělat, a právě když se znovu zvedá, neodbytný a lačný, něco se v něm začne zvětšovat a uzavírat jeho otvor: vlčí uzel.

Náměsíčník zase zakňučí a přestane přirážet.

Jak uzel nabývá, z nepříjemného pocitu se stává agónie. Vlk se netrpělivě pohne, pak se pokusí odtáhnout.

„Ne,“ zaprosí Severus chraptivě, „nehýbej se.“ Jenže Náměsíčník, kterého svázání se Severusem rozrušilo, couvne a popotáhne s sebou i Severuse, který vyjekne bolestí.

Vlk ho pustí, odtáhne se a frustrovaně zavrčí, pak zvedne zadní nohu přes něj a otočí se, takže je teď k němu zády. Když Severus znovu zasténá, neví už ani, jestli bolestí nebo něčím jiným. Je to jednoduše... příliš. Jak do něj Náměsíčník strčí, uzel se uvnitř pohne a Severus se najednou zatne. Nic tak intenzivního v životě necítil, dočista mu z toho selhává mozek.

„Prosím,“ zakňučí a Náměsíčník mu líně vyjde vstříc, téměř jako by se nad ním slitoval, pošťouchne uzel znovu dovnitř, snad ještě hlouběji. Jeho semeno vytéká pozvolna okolo a stéká Severusovi po vnitřní straně stehen. Připadá si špinavý a použitý. Sáhne mezi nohy po svém pozapomenutém péru, když uzel s dalším pohybem pronikne ještě hlouběji a zatlačí přesně na to místo, které ho přiměje otřást se a pak vyvrcholit, roztřeseně, s prosbami a sténáním.

Náměsíčník se od něj přestal odtahovat, jen stojí na místě, lehce oddechuje a kňourá, zatímco Severus se otřásá nejdelším orgazmem, jaký kdy zažil. Pokaždé, když už se zdá uklidňovat, Náměsíčník se pohne a uzel znovu přitlačí na stěny jeho konečníku a spustí další vlnu. Nakonec se vlk otočí nazpátek a shrbí se nad Severusem, který s roztaženýma nohama zmoženě leží na matraci a chvěje se.

Konečně Severus ucítí, jak se uzel scvrkává. Vlk mu olizuje ušní lalůčky a krk a on se proti své vůli usměje. Remus Lupin ho možná nenávidí, ale vlka to k němu táhne. Dává mu to jistou zvláštní útěchu. Oblíbenou teorií, že se ve vlkovi mimo jiné projevuje lidské podvědomí vlkodlaka, vždycky opovrhoval, teď se v ní ovšem vyžívá. Třeba si ho vlk vybral, protože kdesi hluboko uvnitř si ho vybral Remus. Vždycky taky opovrhoval lidovými báchorkami, že vlkodlaci uzavírají svazky na celý život, ale právě v tuhle chvíli mu ta sentimentální představa připadá... uklidňující.

Vlk si mu, ukojený a unavený, lehne za záda. Po chvíli Severus cítí kolem pasu těžkou tlapu, a pak si ho vlk přitáhne těsně k sobě a jeho velikým tělem se ozve cosi jako zapředení.

„Dobrou noc,“ řekne Severus, i když si připadá trochu hloupě, že mluví ke zvířeti, ale Náměsíčník si ho přitáhne ještě těsněji a začne mu žužlat vlasy. Po nějaké době cítí, jak tlapa těžkne a slyší tiché chrupání. Teplo Náměsíčníkova těla a jeho hluboké oddechování nakonec uspí i jeho.

Spí se mu dobře.

Probudí se o několik hodin později, když se ve spánku pohne, a ten pohyb mu způsobí značnou bolest ve stehnech, útrobách s konečníku, vedle toho, že tím z něj vyteče ještě nějaké semeno.

Ruka, která ho objímá, je lidská a on ztuhne a jen zírá na plavé vlasy, na zjizvenou, osmahlou kůži.

Na jeden šílený okamžik si zapřeje, aby byl zpátky vlk; to prosté spáření, ta instinkty poháněná zuřivost.

Připadá mu, že je jeho srdce vystavené na odiv, a potřebuje zmizet, než mu Remus – Lupin – ublíží, což bezpochyby chce udělat. Vlk ho chtěl, ale Remus Lupin ho nenávidí.

A on nenávidí Remuse Lupina.

A i když to není tak docela pravda, postavit se čelem k úplné pravdě stran svých citů k Remusi Lupinovi, to nemůže. Před lety se smířil s tím, že ho prostě bude nesnášet, že ho odsoudí jako bezpáteřního zbabělce, a za všechny ty nedostatky, které na něm viděl. Čím víc lidé Remuse Lupina měli rádi a spojovali jeho jméno s lichotivými přívlastky (jemný, laskavý, okouzlující, slušný, srdečný, něžný, přátelský), tím víc měl Severus pocit, že on ho dobře prohlédl, že prokoukl všechny tyhle jeho pečlivě vybudované ochranné zdi a vrstvy a že vidí ono přízemní zvíře, jímž ve skutečnosti je, neudolatelné, naprosto oportunistické, prolhané – jako je on sám. Co hůř, zatímco on se rozhodl jednoduše se uzavřít a nepustit si nikoho k tělu, Lupin si udržoval tenhle srdečný, přející zjev, a přitom to byla jen přetvářka, a velmi povrchní, pod níž skrýval svou neschopnost převzít odpovědnost za svoje činy.

Nenávidí Lupina. Lupin představuje naprosto vše, co nenávidí.

Svoje touhy si racionalizoval. Má za to, že ví, proč Lupina chce. Není nic nebezpečnějšího než lhát sám sobě. Severus je obratný lhář, musel jím být, ale k sobě se naučil stavět čelem, naučil se znát sám sebe. Ohledně Lily si toho nalhával hodně a pořád ještě si myslí, že právě tohle nalhávání ji stálo život: jeho posedlost, kterou nedokázal uvidět. Ona ho odjakživa znala lépe, než se znal sám, rozuměla pohnutkám, které ho k ní táhly, a on se jí odvděčil zatrpknutím a opozicí.

Nejzjevnější důvod pro přitažlivost, kterou k Remusi Lupinovi cítil, se mu jeví jeho vzhled: býval to tehdy pěkný hoch, takovým křehkým, bledým způsobem. Nikoliv mužný a životem pulzující jako Sirius Black, ne tak prvoplánově pohledný jako James Potter, ale živě si vybavuje, jak se na Remuse jednoho dne zadíval, někdy začátkem druháku, a uvědomil si, že nedokáže spustit oči z jeho rtů. A z té ostré, úzké tváře se zvláštníma očima, s modrými, tmavě obkrouženými duhovkami, jejichž pohled nečekaně propaloval.

Vzpomíná si, jak poprvé ucítil, že mu divoce bije srdce, když kolem něj Remus Lupin prošel chodbou. Nevěděl si s tím rady, dokud jednou ve třeťáku neuviděl dvojici, jak se líbá na břehu jezera. Kluk se překulil na holku a ona mu to nejdřív se smíchem dovolila, ale když ji začal hladit po stehnech, s chichotáním ho odstrčila, tvářila se jako by byla lechtivá. Kluk to ale nevzdal a povedlo se mu nakonec strčit jí ruku do kalhotek a ona se s přidušeným zasténáním přestala bránit. V ten moment si Severus s nepříjemnou jasnozřivostí uvědomil, co pro něj Remus Lupin znamená.

Taky si uvědomil, že ještě nikdy neměl takový strach jako v tom okamžiku.

Ještě léta po škole se k Lupinovi v těch nejméně vhodných chvílích v mysli stále znovu vracel. Jistou dobu byl bytostně přesvědčen, že Lupin je zrádce. Souhlasilo by to s jeho oportunistickou osobností, myslel si tehdy, a stejně po něm toužil.

Po smrti Lily a Jamese Potterových a zatčení Siriuse Blacka, zbyl z Remuse sotva jen stín, duch s vpadlýma očima, který se bez nejmenšího zájmu potácel životem. Zpětně viděno, tohle mohl být další příspěvek k jeho toužení po Lupinovi: poznával v jeho mlčenlivém zoufalství sebe. Občas mu připadalo, že on a Remus Lupin jsou odvrácené strany téže mince, oba nepřizpůsobiví, oba toužící někam patřit, oba prokletí.

Nikdy se mu úplně nepodařilo svou posedlost Lupinem skrýt. Kdykoliv mohl, ptal se na něj, a svůj zájem přitom halil do pohrdání a současně se za tuhle svou jedinou slabost nenáviděl. Vždycky věděl, kde Lupin je, co dělá: domácí učitel kouzelných formulí, pak asistent jednoho politika, prodavač v knihkupectví, pomocník mistra lektvarů, pak roky ve Francii, kde žil v ústraní na venkově, dokud se Brumbál nerozhodl povolat ho zpět do Bradavic.

Vzpomíná si, jak mu Brumbál ukázal dopis, který sepsal. Sliboval Lupinovi štědrý plat, vlkodlačí lektvar zdarma, tři dny v měsíci volno a psal o Harrym, jak potřebuje vzdělání, vedení a ochranu. Severus ten obšírný list jen přelétl pohledem, pak ho perem přeškrtal a na jiný kus pergamenu napsal Brumbálovým rukopisem:

„Vrať se domů, Remusi. Potřebujeme tě, Albus.“

„Jedině takhle ho dostanete zpátky do Anglie,“ prohlásil a Brumbál se na něj zchytrale zadíval. Neřekl nic, ale hluboko uvnitř Severus věděl, že ho v tu chvíli Brumbál lituje, a tak, naštvaný na sebe, na Brumbála, na Lupina, utekl.

Vzpomíná si na Lupinovo vybraně slušné chování, kterým i on jen zlehka zakrýval vlastní pohrdání. Všichni to Lupinovi věřili, ale on věděl, že ho svým chápavým úsměvem chce ponížit, i když mu právě „z celého srdce děkuje“, že pro něj každý měsíc vaří vlkodlačí lektvar. Lupin velmi dobře věděl, že mu Brumbál nedal na výběr: v očích mu pokaždé pomstychtivě blýsklo, když si od něj pohár s lektvarem bral, a Severus ho mohl na oplátku leda propalovat tím nejvíc nenávistným pohledem, jehož byl schopen.

Jednou, začátkem školního roku, za ním Lupin přišel do kabinetu a snažil se zapříst hovor na téma jeho zdánlivě neférového zacházení s žáky, jmenovitě s tím Longbottomovic klukem, oháněl se slovy jako „protežování“ a „šikana“. Bylo evidentní, že si s ním Lupin chce „rozumně promluvit“ a předvést mu svoje příjemné způsoby, ale s postupujícím rozhovorem jeho hlas hrubnul a vkrádalo se do něj vrčení, až najednou zmlkl uprostřed věty. Severus skryl svůj údiv za obvyklou masku hrané znuděnosti. Lupin jeho kabinet v rychlosti opustil a žhnulo mu přitom v očích, což Severus přikládal nadcházející přeměně, jenomže do úplňku byly ještě dva týdny.

Lupin ho v kabinetu znovu nenavštívil, ale o dva měsíci později se Severus ocitl v jeho kabinetu, s pohárem vlkodlačího lektvaru v ruce. Postavil ho na psací stůl, a pak se zarazil, když si všiml mudlovské knížky s oslími rohy. Proti své vůli přistoupil blíž, čistě aby viděl název, a poněkud ho překvapilo, že Lupin čte Jinou zemi od Jamese Baldwina, takovou ukázkově sentimentální slátaninu. (Popravdě, on ji četl taky, ale, jak se sám před sebou hájil, to bylo dávno, v době dospívání). Otočil se k odchodu a zjistil, že mu Lupin stojí za zády, oči zmámené a ústa lehce pootevřená.

Zorničky měl doširoka roztažené: temno v jeho zraku Severuse dokonce přimělo o krok couvnout.

„Přinesl jsi mi lektvar,“ prohlásil Lupin, tvář zrůzněnou podivnou grimasou. Pak k němu zničehonic přistoupil blíž, příliš blízko, a Severusovi se rozbušilo srdce. „Používáš pořád to samé mýdlo.“

Severus se omámeně chytil hrany stolu za sebou. Když se Lupin nahnul blíž, přihlásil se konečně o slovo rozum a Severus ho odstrčil, a pak z kabinetu vyšel a namlouval si přitom, že nevyběhl.

Následující noci byly neklidné, buď ho trápila nespavost nebo sny o Lupinovi a vlcích, o nočním lese a měsíci.

Prozrazení, že je Lupin vlkodlak, ho naplnilo pomstychtivou rozkoší a osvobozujícím vědomím, že po takovém činu už není cesty zpět. Tuhle finální zradu sebesilnější pokušení nepřekoná. Tehdy se mu to takhle zdálo jednodušší, než zkoumat všechny ty vrstvy protichůdných emocí, které k Lupinovi choval.

Pamatuje si pocit nevyhnutelnosti, který ho ovládl onen den, kdy Remus Lupin Bradavice opustil. Svým způsobem to bylo uspokojující, vědět, že se tím jedny dveře zavřely, a smutek, který ho nevysvětlitelně přepadl, v sobě obsahoval i úlevu. O jednu nejistotu, o jeden nevypočitatelný faktor méně.

Všechny oběti, které přinesl, veškeré způsoby, jimiž zaplatil za své zločiny a za svá rozhodnutí, všechny nakonec vedly k dnešní noci, k téhle chvíli. Severus nikdy nevěřil na osud, ale teď možná začne. Celý život krvácel z vnitřní rány, o níž nevěděl, utíkal a skrýval se před Lupinem jako děcko, a stejně to bylo k ničemu.

Stejně skončil tady, zavřený společně s ním v jedné komnatě, nahý, v jeho náruči, jím přemožený a popleněný.

Snad ta poslední myšlenka mu dá sílu otočit se a podívat se na muže za svými zády.

Lupin je vzhůru. Jak dlouho tam ležel probuzený, nedokáže říct.

Pořád má ty svoje zvláštní oči, modré jako oceán, s černým okrajem. Kolem očí má teď vrásky, pár skvrnek, které tam nebývaly, ústa zbrázděná hořkostí a bolestí. Vlasy nemá tak husté jako dřív. Dál ho objímá paží, a i když nic neříká, ani nespouští oči z jeho tváře, pomalu ho rukou hladí, zkoumá jeho tělo.

Severus ho nechá.

Lupinovy prsty mu putují po rameni, po krku, po tváři, jako by to byla ruka slepce.

„Nezabil jsem tě,“ prohlásí bezvýrazně. „Vlk si tě zvolil za svého druha.“

„Myslel jsem, že to je mýtus.“

„Není to tak nevyhnutelné a dané osudem a vesmírem, jak se kdekdo snaží tvrdit,“ řekne Lupin, „vlkodlaci se rozcházejí nebo rozvádějí, podvádějí se a zamilovávají do jiných, tak jako ostatní, ale proces našeho výběru je opravdu víc založený na instinktech.“

Severus to vstřebá a o pozornost se přihlásí jeho rozbolavělé tělo.

„Bolí?“ zeptá se Lupin s vlastní bolestnou grimasou.

Severus přikývne. „Tobě taky nebude úplně do skoku,“ poznamená suše.

„Zůstaň tu,“ řekne Lupin, pak se pomaličku zvedne a dokulhá k Severusovým odhozeným šatům, v nichž najde elixír proti bolesti a hojivý lektvar.

„Uf,“ svalí s heknutím na záda zpět na matraci a začne si masírovat lýtka a paže. Pak ztuhlými prsty odzátkuje elixír proti bolesti a podrží mu hrdlo lahvičky u úst. Severus vypije půlku, pak zvedne ruku a přistrčí lahvičku ke rtům jemu. Všímá si, že se mu Remus celou dobu upřeně dívá do tváře. Když Remusovi trocha lektvaru vyteče mezi rty a kapičky mu stékají po bradě, Severus je palcem setře a Remus mu ho olízne, jako kotě.

„Dobrota,“ vzdychne Remus. Vezme Severuse za ruku a oba jen leží a vnímají, jak elixír zahání bolest.

„Připraven na druhé kolo?“ zeptá se za chvíli Severus, podepře se na lokti a zvedne druhou lahvičku.

Lupin si odfrkne.

„Tak sem s tím,“ řekne. Po přeměně se mu jako obvykle chvějí ruce, takže mu dovolí, aby ho podepřel, zatímco si do úst doušek po doušku lije lektvar. Po chvíli lahvičku odstrčí jeho směrem.

„Už mám dost,“ odkašle si. „Teď ty.“

Severus má v úmyslu dát si jen tři doušky, ale Lupinovo sevření nepolevuje.

„Dopij to,“ řekne přísně.

Je to dobrý, silný lektvar. Cítí, jak se hojí škrábance a modřiny a svrbění zacelujících se ranek. I Lupinova tvář vypadá lépe, pohled jeho očí je jasnější, méně zakalený bolestí.

Oba si s oddechnutím zase lehnou.

„Jak člověk zestárne, je potřeba o dost víc času,“ pronese Lupin. Severusovi neunikne, že ho dál drží za ruku.

„Mluv za sebe,“ zabručí v odpověď.

Oknem nad nimi pronikne proužek slunečního světla. Oba líně pozorují, jak se paprsek rozšiřuje a zjasňuje a pak postupuje níž, zatímco slunce venku putuje po obloze vzhůru.

„Co teď?“ zeptá se Lupin.

Severus zavře oči. Co teď?

„Máš dál strach?“ ptá se Lupin.

Severus neví.

„Dál se nenávidíme?“ zeptá se místo toho.

„Tak dlouhou dobu jsem tě miloval a nenáviděl,“ odpoví Lupin neochotně. Pokrčí rameny, pak se otočí na záda a upřeně se zahledí do stropu. „Donutil jsem se nenávidět tě, ale nikdy jsem tě nepřestal... chtít. Ta bolest nikdy nepolevila. Vždycky se mnou byla, stala se mou součástí. A upřímně, netušil jsem, jak tě milovat, aniž bych tě nenáviděl. Tyhle dvě věci od sebe byly neoddělitelné... až do včerejška.“

„Mluvíš o lásce s takovou lehkostí. Jako by to bylo něco, čemu oba rozumíme,“ řekne Severus.

„Vím, že jí rozumíš,“ zavře Lupin na okamžik oči. „Pamatuju si, co jsi včera všechno řekl, Severusi. To už zpátky nevezmeš.“

Severus chvíli přemýšlí a hryže si přitom spodní ret. „Jak jsi přežil?“

„Jelikož Remus Lupin oficiálně zemřel, bylo jednoduché dostat se ze země a stát se Randallem. V současnosti pobývám ve Španělsku jako poradce na malé škole vyučující „obranu proti černé magii“. Občas mě pošlou pracovně do Londýna, abych prodal nějaké artefakty ministerstvu nebo zdejším krámům. A nebo naopak, někdy si škola přeje, abych obstaral nějaký předmět, který tu jde do aukce.“

„Každý děláme, co můžeme, abychom přežili,“ prohlásí Severus se zvláštním pousmáním.

Remus se zahledí na svou ruku, která pořád ještě spočívá na jeho boku.

„To, co jsem ti provedl, je neodpustitelné,“ řekne. „Ať už byly tvé city do včerejška jakékoliv, mohl jsem je zničit.“

Severus má nečitelný výraz. „Nikdy jsem si nemohl pomoct, aby mě to k tobě netáhlo. Často jsem si přál, abych přišel na způsob, jak se z toho vyléčit.“

„Jak myslíš, že by se ti zamlouvalo Španělsko?“ zeptá se Remus, najednou bez dechu. „Co kdybychom přestali přežívat a začali žít? Společně?“

Když Severus nic neříká, Remus pobízí dál: „Přežíval jsem jen jako stín a nic víc. Žil jsem lež za lží. Pro jednou bych chtěl být odvážný, ale jsem zbabělec, Severusi. Potřebuju tě po svém boku, abych byl statečný.“

Severus neodpoví hned. Jen zvedne ruku a dotkne se jeho tváře.

„Jsi dost silný, abys čelil pravdě?“ zeptá se. Myslí na Brumbála, na Harryho Pottera a všechny ty další mrtvé mezi nimi.

„Ne,“ řekne Remus. „Vždycky jsem se pravdy bál, ale budu čelit všemu, čemu budeme muset čelit, jestli se mnou zůstaneš. Věřím ti.“

Severus se usměje.

- konec -

Povídku možno hodnotit/komentovat na www.ffdenik.cz.