Překlad anglické povídky „One Sock, Two Sock, Red Sock, Blue Sock“ od islandsmoke.
Pár: Severus Snape/Remus Lupin
Shrnutí děje: Někdy ponožka není jen ponožka.
Povídka je sice zasazená do poválečné doby, ale smoke ji napsala v květnu 2006, tedy ještě před vydáním posledního dílu HP, a zcela proto ignoruje existenci Teddyho nebo Tonksové - což se, pravda, stává i v novějších snupinech.
O jedenáct let později k ní bananagege nakreslila roztomilý fanart The snakes tickled, který atmosféru povídky dokonale vystihuje.
Překladatelská poznámka: Název originálu je hříčka z dětských říkanek Dr. Seusse. V překladu si vypomáhám rýmem, poněvadž doslovné znění by bylo daleko delší a utahanější než je svižná jednoslabičná angličtina. A jako obvykle prohlašuji, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros.
--------
Remus seděl se zkříženýma nohama na zemi před krbem, zády se opíral o pohovku a v ruce měl křížovky. Usilovným soustředěním plazil špičku jazyka, jak se snažil přijít na líný na deset.
„A tohle má být co?“ Snapeovo hluboké zavrčení ho přimělo vzhlédnout a vzápětí udělat obličej, když uviděl šuplík vytažený z prádelníku, který Snape držel v rukách.
„Ehm. Náš šuplík s ponožkami?“
Snape šuple upustil na předložku před krbem a založil si ruce v bok. „Jsem si vědom, že se nijak nepyšníš pořádkem ve svých věcech, že pro něj nemáš smysl a že nedokážeš ocenit krásu dobře roztříděné sbírky ponožek, ale tenhle svinčík je do nebe volající.“ Ukázal na změť v šupleti. „Co jsi to provedl s mými věcmi?“
„No, ech, něco jsem hledal.“
„Mezi mými ponožkami? Nezbláznil ses, Lupine?“
Remus si povzdechl a odložil křížovky. „Zapomněl jsem koupit kondomy, když jsem šel do krámu. Vím, že máš někde pohotovostní zásobu, a když jsi přišel domů, tak, no...“ Jeho ruměnec ve světle ohně přímo žhnul. „Zdálo se mi to jako případ pro pohotovost.“ Plaše se usmál. „Chystal jsem je pak srovnat, opravdu, jenže jsem se k tomu zase nedostal.“
„Zase nedostal?“
„Přinesl jsi ten nádherný filet červenice a bylo potřeba nakrájet zeleninu, než ho připravíš.“ Natáhl k zamračenému čaroději ruku. „Pojď, Severusi. Sedni si ke mně a dáme to do kupy. Roztřídím si dokonce i svoje ponožky, šuplíček bude jako ze škatulky.“
„Nejsem dítě, abys mě takhle blahosklonně chlácholil.“ Zněl přísně. „Proč jsi ten binec nedal do pořádku po večeři?“
Remus vypadal, že je v rozpacích. „Protože jsem na to zapomněl.“
„Jak se ti s tak mdlým rozumem podařilo udržet celé ty roky naživu, to nikdy nepochopím,“ zabručel Snape a posadil se k němu.
Remus sklopil hlavu a otřel se mu tváří o rameno. „Vím, že se zrovna tak zlobíš na sebe, že nedokážeš vynalézt lektvar se stejnou účinností jako mudlovské kondomy, jako se zlobíš na mě, že jsem ti rozhrabal ponožky.“ Usmál se na něj. „No tak, Severusi. Udobříme se?“
Snape zafuněl, načež šuplík překlopil a ponožky se vysypaly na jednu barevnou hromadu. „Jen je prostě nemám rád.“
„To já taky ne, ale nechráněný sex s vlkodlakem, takhle před úplňkem?“ Zavrtěl hlavou. „Nebudu riskovat, že bych tě nakazil.“ Naklonil se k němu a otřel se mu nosem o čelist. „Bez ohledu na to, jak moc tě chci“
„Hmmm.“
Remus se zasmál, rozhrábl hromadu a vytáhl jednu černou ponožku. „Nic na tom není.“ Usmál se na Snapea, popadl další černou, sroloval je do sebe a hodil je do šuplíku. Snape se natáhl, pečlivě je položil do rohu na pravé straně, a pak vzal ponožku z vršku hromady.
„Nepochybně tvoje.“ Onen pohoršující svršek měl žlutě a hnědě károvaný vzorek. Snape se hrabal v hromadě, aby našel druhou do páru.
„Ty mi dala Minerva. Měla za to, že bych se měl přiblížit svým skotským kořenům.“
„Jakým skotským kořenům?“
„Těm, které si vždycky začala myslet, že mám, když jsme si spolu dali skleničku.“
V tom mu na cosi padlo oko a zatáhl za vykukující červenou špičku. Když zašátral hlouběji, měl v ruce dvě dlouhé červenošedě kárované punčochy. „Ty je máš taky?“
„Možná máme každý pod kůží kousek Skota.“ Snape je sroloval a úhledně je uložil do šuplíku. „Mohl jsem dopadnout hůř. Viděl jsi Albusovy? Růžovo oranžové.“
„To snad ne!“ Remus se zakuckal smíchy. „Je vůbec tartan s takovými barvami?“
„Ví Merlin.“ Snape potřásl hlavou a sáhl do hromady.
„Pozor!“ Remusův výkřik ho lekl, takže rukou, kterou už už sahal po svítivě zelené podkolence, zase ucukl.
„Uvědomuju si, že je odporná, ale proto snad nemusíš ječet – ono se to pohnulo?“
Remus se zvedl, vzal pohrabáč a mrštil ponožku do ohně. Potom nohou hromadu rozhrabal, našel druhou do páru a vyhodil i tu. Vrátil pohrabáč zpátky, otřel si ruce o džíny a zase se posadil. Oheň zeleně zazářil a vznesl se z něj oblak vybuchujících stříbrných jisker.
„Nechtěl bys to vysvětlit?“
Remus se zazubil. „Dali mi je Fred s Georgem. Už jsem je dvakrát vyhodil, ale mají zřejmě zabudované nějaké lokalizační zaklínadlo. Škrábou, za boha nejdou svléknout a tančí.“
„Tančí?“
„Celé hodiny.“
„Áha.“
Remus si byl jistý, že tentokrát Snape bojuje s úsměvem, ale jelikož mu tvář skrývaly dlouhé vlasy, nemohl to vědět určitě. Vrátil se zpátky k hledání druhé fádně hnědé ponožky.
~~
Několik minut pracovali v příjemném tichu, dokud Snape hromadu zamračeně neprohrabal. „Jak to, že ta hromada neubývá?“
Remus trhl hlavou vzhůru. „Jak to myslíš?“
„Ta hromada se nezmenšuje, i když je šuplík už ze třetiny zaplněný.“ Sáhl po hůlce. „A vím, že jsem tamty ponožky, co mi dala Minerva, vyhazoval.“
Remus odtáhl ruce, když Snape nad nevinně vyhlížející kupou prádla mával hůlkou. Pak se naklonil nad šuplík a zkontroloval i ten. „Kouzlo je na šuplíku. Nepoznám jaké přesně, ale nezdá se být zlovolné. Odkud je ten prádelník?“
„Moje teťulka ho měla na půdě.“
„Takže není moc pravděpodobné, že by se jednalo o černou magii?“
„Sotva.“ Remus se při tom pomyšlení usmál.
„Tváří se to jako jakési vzpomínkové kouzlo.“ Vrátil hůlku do kapsy. „Velmi staré. Snad prostě jen tak proběhne.“ Zůstal zachmuřeně sedět s rukama v klíně.
„No tak, Severusi. Vzpomínky ti nemůžou nic udělat.“ Jak ale Remus do hromady sahal, nedokázal potlačit zachvění.
Snape se na něj zadíval, ale neřekl nic a natáhl ruku po další černé ponožce.
~~
Nějakou dobu třídili v tichosti a Remus začínal myšlenkami bloudit jinde, když v tom si všiml, že Snape znehybněl s jasně modrou ponožkou v ruce. Beze slova sledoval, jak rozhrabuje hromadu a hledá k ní druhou do páru. Když ji našel, uhladil ponožky v dlani a prstem pomalu přejel po žlutém vzorečku na kotníku. Remus se o něj zlehka opřel ramenem, a když k němu Snape vzhlédl, povytáhl obočí.
„Byly mý mámy.“ Řekl to nespisovně, jako mluvíval v mládí, načež si odkašlal a vrátil se ke svému obvyklému tónu: „Bylo mi asi sedm nebo tak nějak a v jednom kuse jsem jí je kradl, abych je mohl nosit.“ Otočil je, takže na ně dopadlo světlo a Remus na kotníku uviděl vyšitou žlutou kočku se zavalitým tělem, které vypadalo jako dětská kresbička. „Měl jsem je opravdu rád.“ Prudkými pohyby je sroloval a strčil do šuplíku, a přitom se hrozivě chmuřil. „A už před desítkami let jsem se jich zbavil.“
„Ale... jestlis je měl tak rád, proč se mračíš?“
Snape pokrčil rameny a jal se pokračovat v práci jako zjednaný, kdežto Remus se zamyslel.
„Myslíš, že si nezasloužíš šťastné vzpomínky?“
Snapeovi cuklo v rukách, ale nepromluvil a Remus se po pár minutách taky vrátil k dílu.
~~
Veškeré černé ponožky byly Snapeovy, většina ostatních Remusova. Ale ne všechny.
„Severusi?“ Remus zvedl pestře pruhovanou prstovou podkolenku. Snape mu ji vytrhl a šoupl ji na dno hromady.
„Ty mi dala sestřenka, když nám bylo šestnáct. Měla zvrhlý smysl pro humor.“
„Měla?“ Remus zrovna prohraboval hromadu a nedával moc pozor.
„Ještě ten rok umřela.“
„Aj.“ Remus zamračeně vzhlédl.
„Jen na mě nedělej žádné psí oči. Nesnášela mě, a já ji.“ Vztekle strčil do hromady ponožek.
Remus mlčel. O některých věcech se jeho nedůtklivý miláček odmítal bavit a rozrušení z dárku od sestřenice, kterou údajně nesnášel, byla zjevně jedna z nich.
„Tys je předtím vyhodil?“ Ta slova mu vylétla z úst, než jim v tom mohl zabránit. Jedinou odpovědí mu bylo Snapeovo ledové mlčení, ale neuniklo mu, že ony křiklavé ponožky pečlivě sroloval a uložil na dno šuplíku.
~~
Remus sáhl do hromady a vytáhl chomáč měkké, bledě modré vlny. Zůstal nehnutě sedět a jen na ty čtyři k sobě sepnuté ponožtičky bez paty zíral. Tiché praskání ohně se mu v hlavě změnilo v hukot, který téměř přehlušil tlumené výkřiky a úpění, jež mu zněly ozvěnou v uších. Periferní vidění mu potemnělo, až jediné, co v pokoji zůstalo, byly nevinně vyhlížející ponožtičky.
„Remusi?“ Snapeův hlas ho vrátil do přítomnosti. Remus v tu chvíli cítil srdce až v krku. „Co se děje?“ Snape zněl netypicky měkce a Remusovo tělo odpovědělo prudkým třasem.
„Tyhle mi upletla matka, když mi bylo šest.“ Hlas měl napjatý a bezvýrazný. „Museli mě na přeměnu zavírat do sklepa a ona se bála, že mi na kamenné podlaze bude zima na nohy... na tlapy. Hned poprvé, co jsem je měl na sobě, jsem je rozcupoval na kousky.“ Chvěl se. „Moje matka...“ Musel se odmlčet. „Moje matka byla zdrcená, že její láska ke mně nedosáhne; že mě musí přivázat na řetěz jako nějakou obludu.“ Pevně zavřel oči. „Otec se nedokázal vyrovnat s tím, že to kvůli němu mám lykantropii. Myslel jsem si, že mě nenávidí.“ Zamrkal, aby rozehnal slzy, které ho štípaly v očích.
„Možná nesnesl, že ti nedokáže pomoct?“ navrhl Severus tiše.
Remus si zaujatě prohlížel ponožtičky, přejížděl prsty po stezích. „Máma vždycky říkala, že mě táta miluje.“
„A tys jí pochopitelně nevěřil.“
Remus ztěžka polkl a odložil ponožtičky to šuplíku. „Pochopitelně.“ Vrátil se k práci a Snape, po chvíli obezřetného pozorování, také.
~~
„Prosím...“ Snape zvedl pár bílých ručně pletených ponožek, na nichž dováděla vlčata. „Řekni mi, že to není pravda.“
Remus se zasmál. „Upletla mi je Hermiona, ten rok, co pletla všechny ty věcičky pro domácí skřítky. Nedostal jsi taky jedny? Myslel jsem, že je upletla každému.“
Snape se prohrabal hromadou a zvedl černou pletenou ponožku s bílými hady. Tak jako vlčata, i oni byly očarovaní, aby se hýbali, a plazili se tedy po ponožkách sem a tam.
Remus se zasmál. „Mně se ty moje líbily – dokud mě jedno z těch vlčat nekouslo do palce.“ Přišlo mu, že Snapeovi cuklo v koutku úst. „Severusi?“
„Ti hadi lechtali.“
„Ty sis je dokonce navlékl?“
„Vypadaly teple a já míval večer v kabinetu studenou podlahu.“
Remus zaklonil hlavu a rozesmál se. „To budu muset říct Hermioně, až ji uvidím.“
„Nic takového jí neřekneš! Jinak ti ty vlčata přičaruju na nohy neodlepovacím zaklínadlem.“
~~
Remus se s přidušeným výkřikem nadšení vrhl na beztvarou, huňatou růžovou ponožku. „Severusi!“ Zvedl ji do výšky, když se ji Snape pokusil chňapnout.
„Vrať mi ji!“
Prudkost jeho hněvu Remuse přiměla okamžitě mu vyhovět. Jen seděl a sledoval, jak se přes jeho obvykle dobře ovládanou tvář přelévají vlny emocí. Snape upíral oči do klína a ponožku svíral v chvějící se pěsti. Několik minut bylo slyšet jen praskání ohně v krbu. Když Snape promluvil, bylo to tichým jednotvárným hlasem.
„Upletla mi je babička.“
Remus přehrabal hromadu a podal mu druhou do páru. „Nebyla... nemocná?“
„U Munga. Tvrdili, že je bláznivá. Podle mě ji otrávili. Umřela, když mi bylo devět.“
Remus se na něj hloubavě zadíval. „To proto tě zajímaly lektvary?“
Snape růžové ponožky sroloval a jemně je položil dozadu do šuplíku. „Možná.“
„Víš co, všechny zachránit nemůžeš,“ řekl Remus tiše.
„To vím,“ odsekl Snape. „Tohleto blahosklonné poučování si můžeš nechat.“
Remus neodpověděl.
„Měl jsem být s to udělat toho víc.“
„Udělal jsi všechno, co šlo. Víc, než udělala většina ostatních. Desítky, možná stovky lidí jsou naživu díky tomu, co jsi udělal.“
Severus přesně věděl, kam míří. „Protože jsem zabil Brumbála?“ Hlas mu přetékal záští k sobě samému.
„Protože jsi udělal, co nikdo jiný nemohl – nebo nechtěl – udělat. Jsi hrdina.“
Snape se zády opřel o pohovku. „Hrdina, který zabil svého nejlepšího přítele. Hurá. Sláva.“
„Severusi...“
„To stačí!“ zaškaredil se na něj Snape. „Některé věci by se odpouštět neměly. Nikdy.“ Vrávoravě se zvedl na nohy. „Čaj?“
„Čaj by byl báječný. A taky pár toastů?“
Snape vyšel beze slova z pokoje a Remus dál seděl a hleděl do plamenů.
~~
Remus zrovna sroloval další pár černých ponožek, když se Snape vrátil s podnosem naloženým toasty, čajníkem, hrnečky a sklenicí marmelády. Položil ho stranou a nalil jim oběma čaj. Remus si od něj hrnek vzal, postavil ho do bezpečné vzdálenosti a natáhl se k němu. Vzal jeho tvář do dlaní, a pak ho pomalu a něžně políbil.
„Miluju tě,“ zašeptal jeho úzkým rtům, když se Snape odtahoval.
„Já vím, ty blázne.“ Snape namazal jeden toust marmeládou a podal mu ho. Trpělivě čekal, až si ho Remus vezme, a přitom se na něj mračil. „A ano, rád tě to slyším říkat.“
Remus se usmál, ukousl si toast a pak si prstem otřel bradu od lepkavé marmelády.
„Máš nechutné stravovací návyky.“
Remus se natáhl a přitiskl svůj lepkavý prst na jeho ústa. „Cucej.“ Tichý příkaz mu do ucha zavrčel. Cítil, jak se Snape mocně zachvěl; jeho vydechnutí, když pootevřel rty a lačně jeho prst nasál, se podobalo zasténání.
„To zatím stačí.“ Remus se mu pod clonou černých vlasů přitulil k tváři a vzal do rtů ušní lalůček. „Musíme ještě roztřídit spoustu ponožek.“
„Tak si to laškování nech od cesty,“ zavrčel Snape a upil svého čaje.
Remus se na něj zaculil a nálada v pokoji se uvolnila a zase byla vřelá.
~~
Remus složil ruce do klína a jen na ty ponožky upřeně hleděl.
„Samy se neroztřídí.“
Remusovy ruce sebou zacukaly, ale jinak se ani nehnul. Snape z hromady dál vytahoval ponožky, jako by o těch na vrchu neměl tušení. „Nejsem si jistý, jestli chci pokračovat.“
Snape úhledně uložil pár ponožek do šuplíku. „Myslím, že o ‚chtění‘, tak jako v mnoha jiných případech, vůbec nejde.“ Když Remus neodpovídal, zadíval se na hromadu ponožek, a pak zpátky na něj. „Co tam vidíš?“ zeptal se tiše.
Remus natáhl ruku. Chvíli se zdálo, že se mihotá, než ji stáhl zpátky. V pěsti držel pár obyčejných, zašedlých ponožek, které se mu vysmívaly. I když byly tuctové, Snape je zjevně poznal. Měly tentýž sepraný odstín jako spodky, které měl na sobě onen dávný červnový den. Remus si je přitiskl na břicho a předklonil se, protože útroby mu svírala palčivá bolest. „Mrzí mě to.“ Zašeptal to téměř neslyšně, ale Snape se stejně hrozivě zamračil.
„To už jsi říkal – mnohokrát. A já pokaždé zopakoval, že ti odpouštím. To je pořád dokola, Remusi. To ti moje odpuštění není dost dobré?“
Remus prudce zvedl hlavu. „Ne. Ano! Ovšemže ano, Severusi. Jenomže prostě...“
Snape se škaredil čím dál víc. „Jenomže co?“ Jeho hlas zněl přísně. „Všichni strůjci jsou po smrti, kromě mě a tebe.“ Remus sebou trhl, ale Snape pokračoval. „A já jsem ti odpustil. Evidentně moje odpuštění nepřijímáš a míníš se dál trestat. Proč?“
„Jak jsem... jak jsem tam mohl jen tak sedět? Jak jsem mohl dopustit, aby se to stalo?“
„Tohle už jsme rozebírali a odmítám se o tom bavit znova.“ Natáhl ruku, jemně mu zvedl bradu a zadíval se zblízka do jeho nešťastných šedivých očí. Když promluvil, znělo to jako tiché zavrčení. „Nech. To. Být.“
Remus upřeně hleděl do jeho černých očí. „A co ty?“
Snapeovi přes tvář přelétl záblesk znechucení. „O mně teď nemluvíme. Ke mně ty ponožky nepřišly. Ale ano, já to být nechal.“
„Opravdu?“ Remusovy oči v sobě měly výzvu. „Odpustil jsi i jim?“
Snape se prudce odtáhl. „Ne. Tvým přátelům,“ to slovo vyplivl,“ jsem neodpustil.“ Povzdechl si. „Ale přestal jsem je nenávidět. Proč se k té události pořád vracíš a oživuješ ji? Proč se tím chceš dál trápit?“
Remus zamrkal, obličej prázdný. Snape se k němu opět naklonil, a tentokrát mu dlaní pohladil tvář a palcem setřel slzu. „Mrzí tě, jak ses choval. Bylo ti odpuštěno. Je to minulost, nech to být.“ Jeho hlas zněl něžně.
Remus natáhl ruku, vzal ho za zápěstí a otočil tvář, aby ho políbil do mozolnaté dlaně. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a pomalu vydechl. „Pokusím se.“ Smutek v jeho obličeji zjemnil mdlý úsměv.
„Nejen že se pokusíš.“ Snape ho jemně pleskl přes tvář. „Budeš se bděle střežit, aby tě sebelítost nepřepadla a nepřemohla.“ Zúžil oči. „Rozumíme si?“
Remusův úsměv byl trochu slzavý. „Rozumíme.“ Plaše se na svého podmračeného druha podíval. „Můžeš mě obejmout?“
Snape se zatvářil otráveně. „Rozpláčeš se mi na rameni? Protože pokud ano, tak to odmítám.“
Tentokrát se Remus usmál doopravdy. „Nerozpláču.“
Snape mu dovolil krátké objetí, než ho jemně odstrčil. „Třiď.“
~~
Byly to dlouhé ponožky z kvalitního hedvábí a byly jedovatě zelené. Snape na upřeně hleděl palčivýma očima, tvář jako z kamene.
„Severusi?“
Snape se oklepal. „Dárek od Malfoye. U příležitosti mého vstupu mezi Smrtijedy.“
Remus odložil pár ponožek, který zrovna skládal, stranou a zůstal tiše sedět. Několik minut ani jeden nepromluvil, až Remus mlčení prolomil. „Mrzí tě, jak ses choval. Bylo ti odpuštěno. Je to minulost, nech to být.“
Snape vztekle vypěnil. „Laskavě nepapouškuj moje vlastní slova! Tohle je stěží totéž.“
„A není?“
Snape před něhou v jeho hlase ucukl. Remus se k němu na zemi posunul blíž, až se dotýkali stehny. Dal mu ruku kolem ztuhlých ramenou a jemně mu zastrčil pramen černých vlasů za ucho. „Nepapouškuju po tobě slova, Severusi. Jde mi o moudrost, odpuštění, lásku, které jsou za nimi.“ Položil mu čelo na rameno a čekal.
Snape se po několika dlouhých minutách otřásl, a pak cílevědomými pohyby ponožky sroloval a uložil je do šuplíku. „Budu se snažit,“ řekl chraptivě.
Remus se rozzářil jako hrdý rodič a Snape zúžil oči. „Víš dobře, jak moc tenhle jalový výraz nemám rád.“
Remus se zasmál, ale nic neřekl a natáhl ruku do hromady.
~~
Remus upřeně hleděl na pár děravých černých ponožek, které opatrně držel, jako by se mohly rozpadnout.
„Tvoje nedělní ponožky?“
Remus popotáhl. „Byly Siriusovy.“
Snape ztuhl. Hodiny odtikaly několik dlouhých vteřin. „Byli jste milenci?“
Remus sebou trhl. Snape se ho na Siriuse ještě nikdy takhle narovinu nezeptal, nikdy jejich vztah nezkoumal, a on mu sám od sebe nic nevysvětloval. „Ne.“
Snape se na něj zadíval. „Miloval jsi ho?“ Položil tu holou otázku bezvýrazným hlasem.
Remus zavřel oči. Takovým otázkám se vždy vyhýbal, neodpovídal si na ně upřímně ani v duchu. „Ano.“ Samotného ho překvapilo, že pravda zazněla nahlas.
„Považoval tě za zrádce.“
„Já ho považoval za vraha.“
Oči měl dál zavřené a zbytek těla ani necítil, jak se mu svíralo srdce. Oheň praskal a hodiny odtikávaly.
„Odpustil jsi mu?“ Snapeův hlas zněl málem odtažitě.
„Ano.“
„Odpustil ti on?“
„Ano.“
„Tak proč sis neodpustil ty?“
„Cože?“ Remus otevřel oči a zamrkal na něj.
„Ta otázka je prostá, byť se zdá, že se poněkud opakuje: proč jsi neodpustil sám sobě?“ Snape zněl rozzlobeně.
„No... totiž...“
„Vzájemně jste si odpustili,“ začal mu Snape vysvětlovat jako nějakému zvlášť nedovtipnému studentovi, „a přesto jsis sám sobě neodpustil? Co si vůbec kladeš za vinu?“
Remus zrudl. „Všechna ta léta v Azkabanu! Měl jsem něco udělat!“
„Co?“ Chtěl vědět Snape. „Prohlásil se snad jedinkrát za nevinného? Měl jsi, měl vůbec kdokoliv, jakýkoliv důvod věřit, že nebyl tím, kým se zdál?“
„Byl to můj přítel – měl jsem to vědět!“
„Proč?“ Teď byl Snape doopravdy rozzlobený. „Myslíš, že jen proto, že někoho miluješ, ten člověk není schopný vraždit?“
„To...“ Remus si připadal, jako by dostal facku.
„Přesně,“ ušklíbl se Snape. „Kdybys v něj tehdy věřil, co by se tím změnilo? Dostal by se díky tomu z vězení? Dopadli by skutečného vraha?“
„Ne, ale... ale... býval bych ho mohl jít navštívit. Dvanáct let hnil ve vězení a myslel si, že nemá jednoho jediného přítele! Některé věci by se neměly odpouštět. Nikdy.“
Chvíli jen odtikávaly hodiny.
„A on ti i tak odpustil?“
„Ano.“ Remus se zadrhl a pak tiše dořekl: „Ale... ale nezasloužil jsem si to.“
„Jistě že sis to nezasloužil.“ Snapeův hlas zněl hrubě. „Jsi obluda. Zvíře. Nezasloužíš si odpuštění ani lásku.“
Remus dál zíral na ponožky a z tváří se mu vytratila krev.
Severus se tvrdě zasmál. „A já si nezasloužím odpuštění o nic víc. Ty, kteří mi věřili, jsem zradil, způsobil jsem nezměrné utrpení, bolest, dokonce i připravil lidi o život. Vždyť jsem pro merlina zabil svého nejlepšího přítele.“
Remus zmateně vzhlédl. „Ale...?“
„Ale všichni nám odpustili, kromě nás samotných.“ Odfrkl si. „Všichni možná ne.“ Zaklonil hlavu a opřel si ji o lenoch pohovky. „Tohle musí být obří vesmírný žert. Jsi si jistý, že to šuple nikdy nepatřilo Albusovi?“
Remus na něj jen hleděl a nebyl si jistý, jak reagovat.
„Copak to nechápeš?“ Snape odhalil zuby v parodii úsměvu. Posadil se rovně a zahleděl se na Remuse očima vášnivě planoucíma. „Tak si to zopakujme: kdo je nejodpornější, kdo si nejmíň zasluhuje odpuštění?“
Remusovi jen spadla čelist.
„Že by někdejší Smrtijed? Dopustil, aby se jeho babička otrávila. Ponořil se do černé magie,“ odpočítával Snape na prstech. „Předával informace, které vedly ke smrti mnoha lidí. Mučil. Vraždil. Zradil lidi, kteří mu věřili. Je to nehezký, umaštěný mizera, který terorizuje děti, ke všem je hrubý a právě teď se chová úplně necitelně ke svému partnerovi.“ Sklonil se k němu a ztišil hlas do zapředení. „Anebo že by to byl vlkodlak? Ta obluda, ta divoká bestie? Netvor, kterého vlastní otec nenáviděl a který své matce zlomil srdce? Nestvůra, která málem zabila spolužáka? Která dovolila, aby téhož spolužáka před celou školou ponižovali? Proradný přítel, který nevěřil v nevinu svého druha, byť onen druh nikdy netvrdil, že není vinen? Ubohá, zoufalá stvoření. Ani si vlastně nezaslouží být naživu, což?“
Remus zčervenal. „Opravdu nechápu, co...“
„Nechápeš? Ne, ovšem že ne. Jsi příliš hloupé a ubohé stvoření, abys chápal, a já jsem příliš zahleděný do sebe a krutý, abych se ti to obtěžoval vysvětlit. Možná bychom se prostě měli navzájem pozabíjet?“ Pozvedl obočí.
„Zatraceně, Severusi! To ses úplně zbláznil? O čem to mluvíš?“
„Ty nevidíš, v čem je ten vtip? Právě ti lidé, na kterých nám záleželo, nám odpustili. Úplně a bezpodmínečně. A my? Přijali jsme tenhle dar a posunuli se dál? Ne. My tu sedíme a utápíme se v sebelítosti a ospravedlňujeme všechny ty hrozné věci, které o nás prohlašují ti, na kterých nám nezáleží.“
Remus zamrkal. Upřeně se na Snapea zadíval a byl odměněn skutečným úsměvem.
„Jsi ubožák, Lupine. Měli by tě zavřít a zahodit klíč.“
Remus pomalu přikývl. „Ano. A tebe by měli za tvoje zločiny popravit. Není vůbec nic, co by hovořilo ve tvůj prospěch.“
„Vůbec,“ souhlasil Snape. „Takže. Prokážeme celému světu laskavost a navzájem se zabijeme, nebo tyhle ‚ponožky‘ odložíme a pohneme se dál – ať už to znamená cokoliv?“
Remus se zachmuřil. „Znamenalo by to oprostit se od celé spousty věcí.“
Snape přikývl. „Budeme se možná muset naučit na ledacos dívat jinak.“
„Myslíš, že to stojí za to?“ zeptal se Remus s úsměvem.
„Jestli stojí za to vzdát se depresí, nočních můr, strachování se a paranoi?“ Zadíval se na strop. „Možná bychom neměli. Možná to je nebezpečné.“
„Zůstaneš přitom po mém boku?“ Remus naklonil hlavu na stranu.
„Navždy.“
„Pak si myslím, že by to stálo za pokus.“ Plaše se usmál a naklonil, aby se rty dotkl Snapeových. „Čím začneme?“
„Tím že dotřídíme tyhle ponožky.“ Snape si s přísným výrazem ve tváři sedl rovně.
Remus zaúpěl, načež pohlédl na hromadu před nimi. „Severusi, koukej!“
Z hromady zbyl jen zlomek jejích předchozích rozměrů. Snape pozvedl obočí. „Řekl bych tedy, že jsme to vzali za správný konec.“
Remus přikývl a natáhl do ubývající hromady ruku.
~~
„Co to...?“ Snape vytáhl z posledního ponožkového klubka dlouhou černou punčochu.
„Ale ne. Dej to sem, Severusi.“
Snape ho ignoroval a přejel si hebkou látkou po tváři. „Hedvábí! Remusi, copak mi to tajíš?“
„Nic. Severusi, prosím, o nic nejde.“
„O nic?“ Snape vytáhl druhou, pak třetí, čtvrtou, pátou a ano, i šestou punčochu ze zbývající hromádky. „Tři páry černých hedvábných punčoch a ty tvrdíš, že mi nic netajíš?“ V jeho hlase zaznívalo jisté ostří. „Nosíš je, když tu nejsem?“
„Ne! Nenosím.“
Snape smyslům lahodící materiál polaskal v rukách a pak se na Remuse hloubavě zadíval. „Mohlo by ti to v nich docela slušet.“
Remus se zapýřil. „O tom docela pochybuju. Ne. Jenom... prostě je mi příjemné mít je na sobě.“
„Používáš je k onanování? Copak já tě neuspokojuju?“
Remus se zasmál. „Uspokojuješ mě až tak, že půlku času ani nemůžu pořádně chodit.“ Vzal mu jednu punčochu a pohladil ho s ní po tváři. „Měl jsem v úmyslu ti o nich říct.“ Zlehka mu ji ovinul kolem zápěstí. „Prostě jsem si říkal, že...“
Snape se předklonil, zapletl mu prsty do vlasů a přitáhl si ho blíž.„Říkal sis, že bych tě s nimi mohl spoutat?“ Přejel mu jazykem po hraně čelisti a pak ho zlehka kousl pod uchem. „Říkal sis, že bych tě mohl s roztaženýma rukama a nohama připoutat k posteli, jednu punčochu ti uvázat kolem ptáka a druhou tě dráždit, dokud nebudeš kňučet a prosit, přesně tak zoufale a ukňouraně, jak je tvým zvykem?“
Remus zaklonil hlavu a odhalil hrdlo. „Celkem jsem doufal, že bys mohl, ano.“ Jeho hlas bylo jen nejisté vydechnutí.
„To zatím stačí,“ uchechtl se Snape pobaveně. „Musíme dotřídit ty ponožky.“
Remus zavrčel a prudce se otočil aby si mu obkročmo sedl do klína. „Kašli na fusekle; pojď do mě.“ Zhluboka ho políbil a dal si přitom na čas, aby mohl prozkoumat každé zákoutí a záhyb jeho úst. Když se konečně odtáhl, oba byli bez dechu.
„Víš co ale, tímhle to jen zhoršuješ.“ Snapeův hlas zněl malinko přiškrceně.
„Jakpak?“ Začal ho líbat na víčka.
„No, takhle ty ponožky nikdy nedotřídíme, a dokud je nedotřídíme...“
Remus se narovnal, jako by ho píchl špendlíkem. „To myslíš vážně?“ Snape se zlomyslně zazubil. „Jseš mizera.“
„Jen buď hodný, Remusi, nebo tě nesvážu,“ varoval ho se smíchem. „Chci mít svoje ponožky roztříděné.“
Remus mu věnoval zhrozeně roztrpčený pohled, pak mu slezl z klína a usadil se na své původní místo vedle něj. Popadl plnou hrst ponožek a ruce se mu třásly, když je horečně třídil.
Snape se k němu naklonil a zapředl mu do ucha: „Když jsi frustrovaný, jsi strašně sexy.“
Remus si odfrkl, nacpal poslední pár ponožek na jejich místo a vstal, s těžkým šuplíkem v rukách. Odnesl ho do ložnice, nastavil na kolejničky v prádelníku a zlehka zasunul dovnitř. Rozhodně zastrčil poslední vykukující ponožku, tu pro vlkodlačí štěně, a šuplík byl zavřený. Okamžik na něm spočinul rukou, poslední sbohem starým vzpomínkám, a pak se otočil ke svému milenci, aby si spolu udělali nové.
~ konec ~
Překlad povídky je součástí Letní dobročinnosti pořádané Společností pro osvětu spisovatelů a podporuje neziskovou organizaci Nedoklubko, pomáhající rodinám předčasně narozených dětí, které lze podpořit nejen finančními dary, ale také PLETENÍM PONOŽEK!
Dárcovskou sms pro Nedoklubko lze zaslat na číslo 87 777 (sms musí být ve tvaru DMSmezeraNEDOKLUBKOmezera30, anebo mezera60, anebo mezera90. Lze též přispět přímo na účet.
Povídku možno hodnotit/komentovat na www.ffdenik.cz.