Psaníčka a Lov šelem

Překlad anglických povídek Passing Notes in Class a Hunting Big Game od Laylah. Obě se ještě dají dohledat přes webarchive.

Pár: Severus Snape/Remus Lupin

Shrnutí děje: Jak se Lupinovi povedlo dostat Snapea do postele a jak si to náramně užil, včetně detailního popisu onoho užívání si.

Poznámky překladatelky: Prohlašuji, že povídka nebyla napsána, natož přeložena, za účelem zisku; Harry Potter a vše kolem něj je duševním vlastnictvím J. K. Rowlingové. Překlady jistých slov jsou převzaty z českého vydání Harryho Pottera v nakladatelství Albatros.


--------

Psaníčka

„Barronovy činy samozřejmě vedly k Deváté skřetí rebelii v roce 1365, v níž se tři tisíce skřetů pokusily pod vedením Orrika Zhoubce odtrhnout od kouzelnické společnosti…“

Severus sotva dával pozor a psal si jen velmi zběžné poznámky. Přemýšlel, jestli by stálo za to, koupit si Bleskobrk, aby udělal zápisky za něj a on mohl Binnsovy hodiny prospat jako jeho nemesis.

Ovšem už to, že Potter a Black něco dělali, byl dostatečný důvod nepouštět se do toho. Krom toho, Lupin byl vzhůru a psal; nejspíš si jeho poznámky půjčovali. A s Bleskobrky byla ta potíž, že zaznamenávaly všechno, takže by pak musel ztrácet ještě víc času, aby se v pořízených zápiscích dobral těch důležitých částí hodiny. Severus se tedy pokusil znovu soustředit na Binnse a zapisoval si důležitá data a hesla: prohlášení o odtržení, 30. břez... bitva u Shropshiru, 17. dub... „železní skřeti“ obléhají Bradavice, květ. – červ... Severusi Snape, ty smyslný nemravo.

Zamrkal. Odkud přišlo tohle? To rozhodně nenapsal. I kdyby si myslel, že je to pravda, jak ubohý by musel být, aby sám sobě skládal poklony do poznámek z dějin čar a kouzel? Vlastně do jakýchkoliv svých poznámek? Podezíravě na stránku zíral.

Mám tvou pozornost?

Severus obezřetně vzhlédl a pokusil se nenápadně podívat po třídě. Neměl chuť poskytnout tomu rošťákovi – protože tohle musela být rošťárna – víc zábavy, než bylo nutné. Pochyboval, že to je někdo ze Zmijozelu; snad by to odpovídalo Rosierovu smyslu pro humor, ale na tohle byla potřeba složitá zaklínadla a kouzelné formule nikdy nebyly Rosierovou silnou stránkou. Ne, mnohem pravděpodobněji to byl někdo z Nebelvíru.

Bohužel ani nikdo z Nebelvíru nebyl nápadný. Potter a Black dál pospávali. Lupin dál dával pozor. Pettigrew si v přední lavici dělal náramě pilně poznámky. Severus se podíval zpátky dolů.

Neodpovíš mi?

Opatrnost bojovala se zvědavostí a byla neutěšeně poražena (bitva Severusovy opatrnosti, 6. říj. zvědavost zasadila zdrcující porážku). Namočil brk do kalamáře. Kdo jsi?

Tvůj obdivovatel.

Vážně? Bylo obtížné vyjádřit sarkasmus písemně, ale Severus ze sebe vydal to nejlepší. A tos nemohl vymyslet lepší způsob, jak mě na to upozornit?

Ne, nemohl. Takhle mě spíš vyslechneš.

Severus zúžil oči. Rozhodně z Nebelvíru; Zmijozelského by nechal mluvit přinejmenším tak dlouho, než by posoudil, jestli bude ten sex stát za ty následky. Znova očima přelétl Nebelvírskou část třídy. O těch možnostech bylo děsivé byť jen přemýšlet. Ale přesto se přistihl, jak píše:

Máš moji pozornost na příštích třicet vteřin. Co chceš?

Tvoje péro, jakkoli mi ho dáš.

Severus se zprudka nadechl, načež se po něm Wilkes divně podíval, a tak dělal, jako že se zbavuje křeči v krku. Zíral na ta napsaná slova, překvapený, že tak prostý přístup dokázal způsobit tak intenzivní, ehm, fyzycký dojem. Úhledný rukopis, pečlivý, hranatý, parvděpodobně – doufejme – mužský.

Zaujals mě. Piš dál.

Chci tě vzít do pusy. Chci vědět, jak chutnáš. Chci zjistit, jaký zvuky budeš vydávat, až tvýho ptáka polknu celýho.

Rozhodně se tu oteplilo. Severus se zatahal za límec a nevědomky si olízl rty. To by za nějaký ten čas stálo, pokud by to pisatel opravdu dokázal. Ušklíbl se, když odepisoval: Chci slyšet ty zvuky, co budeš vydávat, až se jím budeš dávit.

To je výzva?

Říkej tomu poctivý varování. Severus vzhédl, když zaslechl zašustění, a viděl, jak se Lupin na svém místě ošívá. Nejspíš náhoda, řekl si pro sebe, na vzdory tomu lehkému ruměnci v Lupinově tváři. Raději si nedělat zbytečné naděje.

Tak do toho. Zkus mě udusit. Zvládnu to.

Ano, velmi pravděpodobně mužský. Jediná žena, o které věděl, že se takhle chvástá, když přijde na sex, už Bradavice vychodila – a chystala se provdat za Luciuse Malfoye, šťastlivce jednoho.

Napadá mě půl tuctu lidí, co mě vykouří, kdy si řeknu. Co ještě pro mě máš? Pravda většinu z těch lidí by nepíchal ani Rosierovým pérem, ale to jeho korespondent nepotřeboval vědět.

Ale získat trofej je lepší, ne?

Ovšem. Severus se znovu pokradmu podíval na Lupina, který vypadal, jako že si pročítá zápisky – se stopou samolibého úsměvu v obličeji. Co používáš za kouzlo? napsal najednou. Lupin se tvářil překvapeně, ohlédl se a přistihl Severuse, jak ho pozoruje. Severus rozvážně pozvedl jedno obočí. Lupin přisvědčil přikývnutím a sotva patrným úsměvem, a pak se otočil ke stránce před sebou a pustil se do psaní.

Je to upravený zmnožovací zaklínadlo. Je tohle ne mýmu návrhu?

Z nějakýho důvodu zjišťuju, že ti nevěřím. Očekávám, že se nad touhle výměnou budeš spíš chtít zasmát se svejma hnusnejma kamarádíčkama, než svojí nabídku dotáhnout do konce.

Jak tě přesvědčím o opaku?

Severus krátce zauvažoval. Mohl bys začít zničením důkazů. Pak bys je mohl nechat, ať ze třídy odejdou bez tebe. Pak si možná poslechnu, jak mě budeš přesvědčovat, že to myslíš vážně.

Čekal, že bude Lupin vypadat rozzlobeně, jako někdo, komu udělali čáru přes rozpočet, ale ne: ten kluk z Nebelvíru se Severusovi zadíval do očí, natáhl se po kalamáři na své lavici a schválně ho překotil. „Zatraceně,“ řekl klidně. „To je celá hodina poznámek v tahu.“

Severus se podíval dolů: přes jeho stránku se taky rozlévala inkoustová skvrna a zalévala ji už téměř od jednoho kraje ke druhému. Natáhl se pro hůlku. Zamumlal: „Finite Incantatem“ a skvrna znehybněla. Poznámky nahoře na stránce byly zničené, ale zato zmizely důkazy jeho rozhovůrku s Lupinem. Poposedl si na židli a pokusil se odolat pokušení ohlédnout se. Proč tuhle hru vůbec hráli? Lupin ho nenáviděl, posmíval se mu... Přehrál si v duchu pár takových střetnutí. Potter ho napadá, Black se směje, Lupin má nos v knížce. Black ho uřkne, Potter ho pobízí, Lupin se dívá jinam. Čím hlouběji o tom přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že Lupin se na špinavostech svých kamarádů téměř nikdy nepodílel. Přece k Severusovi nemohl chovat nějaké city.

Ne, samotné pomyšlení na to děsilo. Možná, možná si vážně chtěl po hodině vrznout – pásl po vzrušujícím úlovku. Shodou okolností byl tohle jeden ze Severusových oblíbených způsobů, jak trávit čas, a pomyšlení, že jedna z chloub Nebelvíru bude před ním na zemi a bude ho kouřit (nebo ještě lépe, nechá se divoce vojet), bylo rozhodně přitažlivé. Urovnal si hábit ve snaze zakrýt své vzrušení.

Letmo se rozhlédl. Lupin se přestal už i snažit dělat si poznámky a jen se netrpělivě vrtěl. Severus si představil, jak se ta ústa zavírají kolem jeho péra a jak k němu Lupin vzhlíží svýma medovýma očima. Hodina nemohla skončit dost brzy.

Když zazvonil zvonek a studenti vyskočili z lavic, Severus se přiměl loudat. Slyšel, jak Lupin na druhé straně třídy pobízí své kamarády, aby šli napřed, že jde před obědem do knihovny a dohoní je později.

Pak ve dveřích stáli jen oni dva, nedůvěřivě a hladově se na sebe mračili a Severus se rozhodl, že jestli se z toho Lupin pokusí vycouvat, tak ho zabije; tolik o to šoustání stál. „Takže to myslíš vážně?“ Zeptal se bezvýrazným hlasem a odhadoval ho pohledem.

Lupin přikývl. „Každý slovo.“

„Teď?“

„Řekni si místo,“ odpověděl Lupin suše a olízl si vyzývavě rty.

Severus si dovolil úsměv. „Poď za mnou. V sedmém patře je místnost, která by měla být přesně to, co potřebujeme.“

Lov šelem

Svádět Severuse Snapea – skoro to vyslovím nahlas, tak vábivý jsou ty sykavky – je jako lovit nebezpečný zvíře. Pronásledovat draka jižní polokoulí, stopovat mantikoru egypstkou pouští. Jeden špatnej pohyb a vykuchá mě.

Stoupám za ním do schodů a pozorně přitom sleduju jeho napjatý ramena. Čeká na útok, čeká, že mu ublížím. To tak. Pro sebe si tomu říkám lov šelem, ale žádnej komplikovanej trik to není. Je to zoufalej čin člověka více méně posedlýho.

Zastaví se přede dveřma, kterejch jsem si v sedmým patře nikdy předtím nevšiml. Zavře oči a chvíli před nima stojí, ruku na klice, obočí svraštělý soustředěním. Je ke vstupu potřeba heslo nebo zaklínadlo? Pokud ano, je sotva patrný, protože si ničeho nevšimnu, dokud dveře neotevře a nenaznačí mi, že mám vejít první.

Řek bych, že jsem čekal spíš něco jako prázdnou třídu nebo nepoužívanou komoru. „Co je to?“ ptám se. „Nějakej pokoj pro hosty?“ Je tu velká postel se sametovejma závěsama, krb a hustá kožešina, do který bych strašně rád zabořil nohy.

„Tak něco,“ odpoví a mně je jasný, že jsem se s tím svým odhadem pěkně minul, a on mi ani nenaznačí, k čemu je tahle místnost doopravdy. Připomenu si, že to není důležitý; kvůli tomu tu nejsem. Podívám se mu do očí. Ve světle z krbu se třpytí.

Dovolí mi to udělat, jen pokud nebudu jemnej. Takže se po něm vrhnu, on sáhne po hůlce, ale já jsem příliš rychlej a mám ho připíchnutýho ke zdi dřív, než ji stačí vytáhnout, a tisknu se k němu, abysme se navzájem co nejvíc dotýkali. „Souboj můžeme mít kdykoli, Snape,“ zavrčím mu do ucha. „Myslel jsem, že na dnešek jsme si dohodli něco jinýho.“ Přimáčknu svoje boky k jeho a zakroutím jima – a jeho dech se zrychlí. Má ho tvrdýho zrovna tak jako já.

„Jistě,“ zasyčí. A jsem tu znova s těma zvířecíma asociacema – vrčení, syčení, jako kdybysme opravdu byli dva predátoři hotovící se k boji na život a na smrt. A co se mě týká, tak jsme. Rozhodně nemá o nic větší důvod mi důvěřovat než já jemu. Třeba je taky vlkodlak. Třeba je upír, a proto pořád vypadá tak nemocnej, neustále o hladu a neschopnej nakrmit se z těch těl, co ho obklopujou.

Už zase se nechávám unášet představivostí.

„Chci tě na kolenou,“ zašeptá mi ochraptěle do ucha a je z toho slyšet, jak se snaží udržet převahu, kterou ve skutečnosti necejtí.

„Tak mě tam dostaň,“ odpovím vyzývavě a doufám při tom, že mu nedojde, že jsem mu právě dal rozkaz. Pochybuju, že by ho to napadlo. Přemejšlím o hierarchii postavení a dominanci mnohem víc něž kdokoli, koho znám.

Nevšímá si toho, nebo je mu to jedno, vyber si. Popadne mě za vlasy a zatáhne a já tu bolest nechám, aby mi podlomila kolena. Vyschne mi v krku, což vůbec není dobrý: slíbil jsem Snapeovi, že to bude nejlepší vykouření jeho života, a ani jeden z nás mi nevodpustí, jestli to zvořu.

Snape si rozepíná hábit a předvádí svoje péro, a je vidět, že nelhal, když se chlubil velikostí. Tohle si bude žádat skutečný úsilý a nebude to snadný. Což mě ještě víc vzruší a zbaví nervozity – jsem zvrácenej. Nakloním se a olíznu žalud, dost akorát na to, abych ho ochutnal, a podívám se mu do obličeje. Je zrudlej a začíná nepravidelně dejchat, a když si uvědomí, že se na něj dívám, zúží oči.

„Přestaň s tím zasraným drážděním, Lupine,“ zavrčí.

„Sprostý slova ti slušej,“ povídám, hlavně abych viděl jak mě probodne pohledem, než si olíznu rty a vtáhnu jeho péro do krku. Ani zdaleka to není tak snadný udělat, jako vyprávět. Jsem jen kousek od udušení a ještě dobrejch pár centimertů zbejvá, takže zbytek dovnitř dostanu s polknutím, což akorát stačí na to, aby jeho žalud prošel za můj dávivej reflex; a on zasténá, napůl potěšeně a napůl šokovaně. Ať už ve Zmijozelu píchá kohokoli, v tomhle ten dotyčnej tak dobrej není. Deset bodů pro Nebelvír, gratulace pro mě.

Dělám, co můžu, abych tomu dal nějakej rytmus, abych sladil svoje pohyby s dejcháním a zvádl se nezadusit. Znova zasténá, mimovolně, a hned ten zvuk přetrhne, jako by se při tom zrovna přistihl. Pořád si myslí, že se přede mnou musí mít na pozoru. Jak hejbu hlavou sem a tam kolem jeho péra, zjišťuju, že ho lituju: chudák Snape, chudák Severus, co ví všechno, co se dá vědět, o černý magii, ale nikdy nepřišel na to, že mě fascinuje už od první hodiny lektvarů v prváku, kdy mu ten mizera Guffries nemohl dát jedinou otázku, na kterou by nedokázal odpovědět – věděl i ty divný věci, co jsme nikdy nepotřebovali znát, jako zdroje ambry nebo způsoby využití tuku z dlaždičouna. Chudák Snape, kterej se snaží, abych neslyšel, jak ztěžka dejchá, kterej si nejspíš myslí, že to proti němu použiju, když si něco z tohohle bude užívat. Chudák Severus, co by mě nejspíš uřkl, až bych zčernal, kdyby věděl, že se ho odvažuju litovat.

Čímž nechci říct, že se mi nezdá náramně vzrušující, jak se mi v puse rozpouští jeho rozhodnost, jak se mu svíraj ruce, klouby zbělelý, a jak se třese. Rozepnu si hábit a vezmu do ruky svoje péro, protože nejsem tak naivní, abych si myslel, že to pro mě udělá sám, a začnu se třít. Já žádný úchylný přesvědčení, podle kterýho by mě sex neměl bavit, nemám, takže se do toho pustím a nahlas sténám, a on se při tom zvuku prudce nadechne. Mám tě, zlato.

Popadne mě za vlasy a strhne zpátky, pryč od svýho péra; jsem rozpolcenej mezi touhou jít mu po krku a nastavit mu ten svůj. „Nech mě vojet tě,“ řekne a není to skutečná otázka a jeho oči jsou černá noc s tančícíma hězdama.

Samozřejmě že tě nechám. „Ne jen se slinama,“ řeknu já. „Máš nějakej lubrikant?“

Vítězoslavně se usměje, a s takhle zrudlou tváří vypadá skoro hezky. „Svlíkni se. Něco nám najdu.“

Zvednu se z pokleku, rozepnu si hábit a nechám ho sklouznout z ramen. Zatímco se Snape probírá šuplíkama nočního stolku, natáhnu se na postel. Je tak měkká a pohodlná, jak vypadá. Uložím se na ní obličejem dolů, jelikož počítám, že tak mě bude chtít.

Pletu se.

„Na záda,“ řekne mi. „Chci, aby sis pamatoval, kdo jsem.“ A dobrý Merline, ten upřenej pohled. Sirius a Jamie stráví tolik času pošklebováním se jeho nosu, že si asi nikdy nevšimli, jak hluboký jsou jeho oči, jak svůdný. Ty oči mě přišpendlej k posteli, kroutím se pod nima a červenám, a roztahuju pro něj nohy, když ke mně leze.

„Měl by sis taky sundat hábit,“ navrhnu. „Přece by sis ho nechtěl nečím usvinit.“

Zúží oči a zaváhá, ale udělá to. Pohledem se do mě zabodává ještě ostřejc, jen ať se odvážím něco říct; vyzývá mě, abych kritizoval, jak je bledej, jak mu vystupujou žebra a boky. Já se jen usměju, tak divoce a lákavě, jak jen dokážu. Sirius vždycky říká, že když se takhle usměju, ukazuje se ve mně vlk.

„Netušil jsem, že jsi taková děvka,“ povídá a nalejvá si na špičky prstů olej z lahvičky.“

„Máš štěstí, že nejsem,“ odpovím, zatímco mě svejma kluzkejma prstama začíná roztahovat. „Och… kdybych byl děvka… mmm… nechal bych tě za tohle platit.“ Vím, že chce bejt s touhle částí rychle hotovej, že chce aby ve mně bylo jeho péro a ne prsty, ale i přesto se to nutí udělat. Je dovopravdy ohleduplnej, nebo jen ze soutěživosti odmítá odvést něco jinýho než svůj nejlepší výkon? Ať je to jak chce, je to naprostá rozkoš.

„Takže nenecháš? Jako si za to zaplatit?“ Slova se mu začínaj plíst a jeho tón není tak obviňující, jak by si přál. Ze všeho nejvíc se zdá upřímně zvědavej.

„Ne, to jsem v plánu neměl. Ach, přesně tam. Nevím jak ty… oh, tam… ale já sex rád, prostě protože je příjemnej.“

„To věřím.“ To je ten Snapeův hnusnej tón, kterej jsem čekal, a chvíli musím odolávat touze zeptat se, jestli si mě někdy představuje se Siriusem, s Jamesem, a pak ve mně jeho prsty provedou něco naprosto úžasnýho a ta myšlenka se rozplyne. „Proč já?“

„Protože… mmm… jseš dobrej v tom, co děláš.“ Teď už dejchám nahlas a bezostyšně se svíjím. „Chtěl jsem vědět… och, kurva, jo… jestli to platí taky pro sex. Och… prosím tě… Snape… dej mi svý péro.“ To je docela blízko pravdě, která zní, že jsem chtěl zjistit, co je pod vší tou děsivou zakurveností – omluvte ten novotvar, kterou si s sebou nosí.

Jeho prsty ze mě vyklouznou, natře si péro tím olejem a najde si správnou polohu. Pak se zastaví. Má výraz dravce, takovej kočičí, pohled zvířete, co si hraje s kořistí. „Řekni to znova.“

Abych to moh udělat, musím zavřít oči. „Prosím, Snape, chci tvý péro. Prosím tě, šoustej mě.“

Nic.

„Dívej se na mě, když prosíš o laskavost, Lupine,“ zapřede.

Och zatraceně, jak bych tomuhle mohl odolat. Tady mám svou odpověď: pro tohohle odhaluju krk. „Prosím,“ řeknu znova a přinutím se podívat se mu do očí, a on má v obličeji napsaný, jak strašně se mu to líbí, „prosím, Snape, šoustej mě.“

Usměje se, pohled divoce radostnej. „Dobře,“ povídá, a pak zatlačí dopředu a já cejtim, jak do mě proniká jeho péro a zatraceně, jo, je to dokonalý, bezvadnej pocit, a pokud to jde, tak nikdy nemlčím, takže mu všechno tohle říkám pořád dokola:

„Prosím, do prdele, jo och, Snape, ano víc, kurva…“ Teď bych ze sebe nedostal jedinou souvislou větu, kdyby na tom závisel můj život. A vypadá to, že on taky ne; konečně se přestává ovládat dost na to, abych slyšel ty drobný skřípavý hrčivý zvuky, který vydává, jak ke mně přiráží.

Sáhnu po svým péru a překvapí mě podruhý. „Na to něšahej,“ zavrčí a prudce mi odstrčí ruku. „Já budu ten, co tě udělá.“

Jen to slyším, chci na sebe samo sebou sáhnout tím víc, a pak se jeho ruka - ještě kluzká od oleje – sevře kolem mýho péra a já jsem v ten moment skoro hotovej. Mám akorát tak dost duchapřítomnosti, abych ocenil zručnost, se kterou stačí udržovat rytmus svýho péra v mý prdeli a svojí ruky na mým péru. Obávám se, že ta duchapřítomnost nezbejvá na to, abych mu to pověděl. Jediné, co říkám je: „Kurva jo, Snape, ach, budu – budu –“

A potom taky že jo, za očima mi vybuchne jasně zlatý světlo, jak vytrysknu, zmáčím si prsa a břicho a otřásám se tou prudkostí.

Snape zasténá, přidušenej zvuk, kterej chce bejt hrdelní zavytí, a popadně mě za boky oběma rukama, aby mě mohl mrdat šílenějc, neúprosně, drtivě. Ještě se chvěju, jak to ve mně doznívá, když chvíli na to znehybní, prstama se do mě zareje, že mi zbudou modřiny, a vyvrcholí ve mně.

Dívám se jak popadá dech, cejtím, jak se ze mě pomalu vytahuje. Jsem v šoku: Severus se mi právě udělal do zadku. Usměju se, spokojenej a uvolněnej, a řeknu: „Díky.“ Ostražitě se na mě podívá. „V tomhle jseš dobrej.“

Ušklíbne se, jako by chtěl říct, ovšemže jsem, ale řekne: „Lepší než Potter?“

Soutěživej až do konce, co Snape? „Nemám ponětí. Jamie nejspíš není přihřátej ani trochu.“ Posadím se a začnu se otírat prostěradlem. „Ale mnohem lepší než Petr a Siriusovi můžeš slušně konkurovat.“ Odfrkne si, ale pořád se trochu šklebí – zdá se, že i Snape se po dobrym vyvrcholení zklidní – a tak to využiju, dokud to jde. „Ovšem Sirius má výhodu větší praxe. Bez týhle nevýhody bys ho moh porazit.“

„Lupine, ušetři mě svejch ubohejch pokusů o rafinovanost,“ povídá a vklouzne zpátky do hábitu. „Chceš to dělat zas.“

Tak fajn. Nebelvírská odvaha a to všecko. „Jo, chci. Bylo to skvělý.“

Přikývne. „Příští tejden touhle dobou nemám nic v plánu.“ U dveří se zastaví. „Ale chápeš, že to z nás nedělá kamarády.“

„To je mi jasný,“ odpovím a pak je pryč. Ne, nejsme kamarádi. Jsme dva dravci, co uzavřeli příměří. Ale je to víc, než co jsme byli dneska ráno. To stačí.

- konec -

Povídku možno hodnotit/komentovat na www.ffdenik.cz.