Uplynul již rok nejeden, muži nejznamenitější, co z práva dávného přátelství našeho nepřestávals mne vyzývati a tlačiti oustně i písemně, abych přímo a jasně vyložil smýšlení své o snaze, aby se jazyk slovanský ve vlasti naší zachoval, též co by věc ta měla do sebe užitečného a naopak, jakou škodu by přineslo, kdyby se zanedbával, jakož i, je-li, jak tvrdí lidé, zemí a jazykův neznalí a málo zkušení, národ slovanský tak povržen, špaten a nevzdělán, že počítán musí býti mezi nejposlednější.

Říkávals, že se ti vždy vidí býti zločinem padlým a nehodným, v psanství dávati jazyk ten, jejž předkové naši i zbraní, když potřeba bylo, za braniborských a korutanských poručníkův nad králi našimi, ano i také za králův lucemburských a korutanských bránívali, a z jehožto povržení (jak oni předpovídali) svalili by se všichni základové říše i sřítilo by se všecko, co nám oni odkázali naděje i skutečnosti, a konečně (jak praví průpověď, nám zachovaná z časův někdys zlého spravování království toho za Pluha čili Pfluga celé Čechy vrátily by se k pluhu Přemyslovu a na zmar by přišly, ažby i stoly byly pohlceny (jak slavně dí prastaré naše proroctví a věšťba). Toť tehdáž bývalo trestí rozmlouvání našeho.

Já, jak se můžeš pamatovati, bojácně jsem odpovídal, že omrzelá to práce rozprava taková, všecka plná nenávisti proti žijícím, a pravil jsem, že bych kráčel trním aneb ohněm, pod zrádný popel se skrývajícím, a uvalil na sebe urážky a nepřátelství, kdyžby věc vyšla na jevo; tedy jiné a jiné práce, jimiž tehdáž byl jsem zasypán, předstíraje, sliboval jsem, že, udá-li se mi kdysi od studií prázdeň, nebudu se zpěčovati a ruku k dílu přiložím; konečně pak rozešli jsme se tak, žes Ty snadno uvěřil, jako někdy dosáhneš, zač jsi žádal, já pak se domníval, kterak výborně se mi podařilo, že průtahem přítele jsem neodmrštil a předce beze vší urážky přátelství mohl jsem vyváznouti prosbám Tvým, ať tak dím, ozbrojeným a velitelským.

Když ale ani Ty nikdy nepřestávals napomínati a tlačiti a ku konci chtěls dojíti, a já sám zřejmě jsem vídal, kterak Čechy lstí oněch jižto cizincům a vlasti nepřátelům pomáhají, co den se stenčují, zlehčují a na mizinu přivádějí, a slýchal jsem, kterak sem a tam od nedoukův a nevděčníkův mnoho na potupu celého národa a předkův našich se prohazuje, z čehož nedávno dostalo se mi do rukou písemko jakési, hanami jazyka slovanského jako sekanina přecpané a lžemi i chybami přemnohými jako olejem pokropené: tu jmenovitě zahořel jsem spravedlivou, jak soudím, láskou k vlasti, kteráž jedna zahrnuje lásky netoliko ku králům, nýbrž také k manželům a příbuzným, a jížto více, než komukoli z živoucích, jak učí právníci i bohoslovci, jsme zavázáni; tehdáž mi též nabubřela mysl svářlivostí a umínil jsem si, nadávky ty krátce vyvrátiti, a coby koli k věci té přináleželo, abych vlasti posloužil, v jedno místo snésti, abys Ty, muži nejznamenitější, jenž i času máš s dostatek a též obratností péra nemalé chvály požíváš, měl věc nějakou, jižto bys způsobem svým, tj. ouhledně a ozdobně vytříbil a božskými vědomostmi svými objasnil.

Když toto konám, nikdo, jak myslím, nebude tak tup a předpojat i všecek uchvácen pošetilým zamilováním do nějaké idey nikoli platonické, (buď si tato idea pomstivosť, po otci zděděná, kteráž napřažena jest na všecky i na nevinné, buď si ctižádosť nějaká, dle obrazu krále vyšperkovaná, aby, býti králem nemoha, předce sám království dostal v držení, buď si to čížba a honba na pochvaly dvorské, jelikož dvořané, jak onen praví, na rukou mají oči a věří, co vidí, buďsi doporučení knížeti, jako kdyby na jediné hlavě spočívaly všecky důchody královské vedlé ouplné záhuby zemí, buďsi to veliké proti Bohu prohřešení, jímž zpozdilec se domnívá, že takové jsou nyní časy, kdež pro udržení vlády a zachování stavu nynějšího přestupovati volno všecka pravých a dobrých politikův pravidla – slovem buďtež si to jakékoliv přeludy ničemné, jež bdě či spě za psích dní a nocí dle způsobu Machiavelliho si tvoří a maluje, když se domýšlí, že panujícím zjedná bezpečnosť, uváděje zemi knížeti v podezření, ji olupuje a v škodu přiváděje nikdo nebude, pravím, kdož by mne právem viniti mohl z jakési náruživosti nekalé, kterouž představení řeholníkův nazývají národnůstkářstvím („nationalitas“). Píši nerad, donucen od protivníkův, nepíši na ničí škodu; neobviňuji žádného jazyka, všecky miluji, lhostejno mi, čili který panuje čili jest panujících; toliko se zastávám, že nelidským to a zcela barbarským zločinem, nenáviděti jazyka, jehož vlasť od tolika věkův užívala, jeho záhubu chtíti a k tomu napomáhati, jakož rukama mnohých se dotýkáme, kteříž tak oučinkují a o to usilují, aniž se přetvařují, jakoby v horlivosti té měli více rozumu, než ostatní národové.