Která jest nejpěknější modlitba?

Není modlitby pěknější,
moudřejší a nám platnější
nad tu, kterou sám Kristus Pán,
jsa od apoštolů žádán,
ráčil pro věrné složiti,
chtě je způsobu učiti
nejplatnějšího modlení
ke všem věcí vyprošení.
Ta modlitba jest Otčenáš,
kteréžto kdo vejklad žádáš,
uvažůj, co se tu poví
krátce, však světlými slovy.

Která jest první prosba v modlitbě páně?

V modlitbě Páně Otčenáš
každý věrně říkati máš:
Otče, posvěť se tvé jméno,
to buď všudy velebeno.
Ať na nebi i na zemi
čest má mezi tvory všemi,
ať je velicí i malí
všudy po všem světě chválí.
Tak hle v té prosbě prosíme
a snažně o to stojíme,
aby v nás i ve všech jiných,
jak věrných, tak i nevěrných,
rozmáhalo se poznání,
bázeň, čest a milování
Pána Boha všemocného,
tvorce a Otce našeho.
Při tom také tomu chceme
a srdečně vinšujeme,
aby se to vše množilo,
což by k slávě boží bylo,
což slušné jest; neb Bůh pravý
hoden jest lásky a slávy.

Zač prosíme v druhé prosbě?

Přijď království tvé říkáme,
když druhou prosbu konáme.
žádámeť pak Boha Pána,
aby nám nebeská brána
po smrti se otevřela,
duše naše přístup měla
do království nebeského
všem věrným vinšovaného,
kdežto s anjely svatými
i volenými božími
bez bídy, nouze a strasti,
jako v pravé naší vlasti,
v slávě a radosti věčné,
od protivenství bezpečné,
s Kristem bydliti žádáme,
a že tak bude, doufáme.

Jaká jest třetí prosba?

Třetí v té modlitbě prosba
jest: Otče, děj se vůle tvá,
jako se děje na nebi,
tak ať se děje na zemi.
V nebi všickni dokonale
poslouchají Boha krále;
co on chce, to všickni cele
rychle činí, i vesele.
Nic tam není odbojného
ani Bohu protivného.
Co se Pánu Bohu líbí,
to též všem svatým se líbí.
Jejich přední zalíbení
jest vůle boží plnění.
Dejž to též nám Pán Bůh milý,
abychom vždycky plnili,
cožkoli nám přikazuje
a v čem libost ukazuje.

Co v sobě zavírá čtvrtá prosba?

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,
všickni obzvláštně i vesměs
říkáme v modlitbě Páně,
kteří sloveme křesťané.
Jest pak čtvrtá prosba tato,
v níž Boha prosíme za to,
aby všecko, což pro duši
neb tělo nám míti sluší,
ráčil nám Bůh propůjčiti
a každodenně popříti:
totiž duši chléb duchovní,
kterýž sám hodí se pro ni.
A to jsou dobrá vnuknutí
a k dobrému srdce hnutí;
též pokrm slova božího,
lidskou mysl sytícího
k životu neskonalému,
od nás všech vinšovanému;
posledně oltářní svátost,
po níž touží věrných žádost,
tať jest anjelský živý chléb,
nad nějž ze všech našich potřeb
nám nic platnějšího není
našich duší k nasycení.

Zač více žádáme v této prosbě?

Kromě duchovního chleba
jest tělesného potřeba,
i jiných věcí tělesných,
k životu těla potřebných,
za které všecky žádáme,
když tuto prosbu říkáme.
Totiž, aby naše tělo
nedostatku netrpělo
na potřebném opatření
k ochraně a vyživení.
Slovem, co jest potřebného
pro mdlobu těla našeho,
aby bylo z nebe dáno,
tou prosbou bývá žádáno.

Co ty díš o páté prosbě modlitby Páně?

Vlastní vejklad prosby páté
tento, jak se mi zdá, máte:
A odpusť nám naše viny,
jakož odpouštíme i my
našim viníkům na zemi
před tebou, před lidmi všemi,
a to z srdce upřímného,
nekryjíc hněvu žádného,
nežádajíce se mstíti
a zlým za zlé odměniti.
Všecko dobré jim přejeme,
zlého nic nevinšujeme,
i nám, i jim odpusť, Bože,
všecky nás zporsť toho hoře,
kterého jsme zasloužili,
když jsme tebe urazili.
Kdo tak všem svým protivníkům,
nepřátelům a viníkům
viny odpouští srdečně,
doufati může bezpečně,
že mu také viny jeho
dobrota Boha našeho
ráčí míle odpustiti
a jej na milost přijíti.

Co udělá Pán Bůh těm, kteříž svým
nepřátelům nechtějí odpustiti?

Ten, kdož nechce odpustiti,
s nepřítelem se smířiti,
nedojde boží milosti,
ale pro své nepravosti
potrestán bude od Boha,
jakž učí zkušenost mnohá.
Dva hněv proti sobě měli
a smířiti se nechtěli.
V tom jeden z nich se rozstonal
a byl blízko, aby skonal.
Což znavše jeho přátelé,
napomínali ho směle,
aby hněv z srdce vypustil
a nepříteli odpustil.
Po dlouhém napomínání
chtěl se dáti na pokání,
poslal k nepříteli svému,
řka, že vše odpustí jemu,
chce-li on mu odpustiti.
s ním se před smrtí smířiti.
Ale druhý, ač prošený,
nechtěl být upokojený,
nýbrž vzkázal nemocnému,
že nic neodpoští jemu,
že chce na věky hněv míti
a dlé možnosti se mstíti.

Co slušelo tomu bezbožnému říci?

Slušně by byl někdo řekl,
aby se muk věčných lekl:
„Ó nešlechetný člověče!
Nemáš o svou duši péče?
Neodpustíš-li bližnímu,
neujdeš hněvu božímu,
Bůh tě bude trestat věčně,
zkusíš muky nekonečné!“

Než co se dále s nimi stalo?

Dostav odpověď nemocný,
jsa i on člověk bezbožný,
řekl, že též chce hněv míti,
byť pak měl do pekla jíti,
že proti tomu člověku
chce mít hněv na věky věků.
V to zcepeněl bez pokání,
přišel k věčnému trestání.
Ó křesťané, to poznejte,
hněvu v srdci nechovejte,
kterýž duši zatrcuje
a do pekla uvozuje!

Co se stalo tomu druhému,
kterýž byl příčina jeho zatracení?

Ten mrtvý přišel k živému
tomu nepříteli svému,
řka s strašlivým nadíráním
a přesmutným naříkáním,
že proto má v pekle býti,
že se s ním nechtěl smířiti.
„Poněvadž pak,“ mrtvý pravil,
„já jsem se pro tebe zbavil
věčně šťastného spasení
a přišel jsem k odsouzení,
ty též máš ztracen býti,
tak Bůh ráčil usouditi.“
V tom mrtvý toho živého,
již strachy omámeného,
způsobem velmi strašlivým
jakýms řetězem ohnivým
chytil a přivázal k sobě,
po čemž tu ihned v té době
oba se do sebe dali
a ukrutně se kousali,
mnohem hůře než psi vzteklí,
až se přenáramně lekli
lidé, co jich při tom bylo
a na to s hrůzou patřilo.
Pak zmizeli oba spolu
a táhli do pekla dolu,
kdež budou věčný hněv míti
a pro něj vždy se mučiti.
Uchovejž nás Pán Bůh milý.
abychom s nimi nebyli!
Protož se hněvu varůjme,
jej z svých srdcí vyvrhůjme!

Poněvadž tak mnozí hněv v srdcích
svých chovají, medle pověz ještě jeden
příklad o jejich pokutě!

Jinde dva sousedé byli,
kteříž se vždycky vadili,
a když kněz chtěl je smířiti,
oba mu směli praviti,
že by radši v pekle byli,
než by se spolu smířili.
Tak oba trvajíc v zlosti,
rozličnou příležitostí
umřeli, a jakž žádali,
do pekla se odebrali.
Neb když kněz zvěděti chtěje,
co a jak se s nimi děje,
prosil oba za zjevení
jejich stavu proměnění,
i spatřil, že z jakési pece
vyskočili, majíc meče,
kterýmiž se tak sekali,
že z nich jen kusy zůstaly;
které čerti shromaždivše
a do té pece vhodivše,
to svedli, že v brzkém čase
oba z pece vyšli zase
a se zase tak sekali
a v peci obnovovali.
Sic podlé naší křehkosti
a k zlým věcem náklonnosti
snadno v těžkém pokušení
svolili bychom k hřešení.
Svět zbožím, ďábel chytrostí,
tělo škodnou líbezností
snadničce by nás podvedli
a k zatracení přivedli,
kdybychom pomoci boží,
když se pokušení množí,
nemohli doufati z nebe,
neb síly nemáme z sebe.

Která jest sedmá prosba modlitby páně?

Sedmá prosba jest věrného:
Otče náš, zbav nás od zlého,
kteréž na duši i tělo
naše přijíti by mělo.
Tu prosíme, aby Pán Bůh
odvrátil všeliký neduh
i jiné těla neřesti
i jakékoli neštěstí,
však jestli těch bíd zproštění
slouží k našemu spasení.
Dále žádáme os Boha,
aby jeho milost mnohá
všeho zlého duchovního,
našim dušem škodícího,
všecky ráčila zbaviti
a milostivě chrániti
od podvodu ducha zlého,
též zatracení věčného.
Amen k tomu se přidává,
což „Staň se!“ vyznamenává,
a tím návěští dáváme,
že dobrou naději máme,
že to všecko obdržíme,
zač v těchto prosbách prosíme.

---

Bridel - úvod || o barokní literatuře || domů

---