Povídka z Anglie šestnáctého století.
Okna hostince „U pečeného páva“ září tmou, která zahaluje celou vesnici Curlingdon, jakoby už dávno neminula hodina duchů. Však má růžolící hostinský náramný důvod k nočnímu bdění – jeho jediná dcera se dnes ráno provdala, a to je nutno oslavit. Zábava, ale pomalu utichá, a až hostinský pronese poslední přípitek, hosté se začnou vytrácet.
Nás daleko víc než celá vesnice zajímá jeden jediný host „Pečeného páva“, právě ten, který do hostinské místnosti vstoupil před malou chvílí a dožaduje se pozornosti svého hostitele:
„Pane, rád bych -“, hostinský ho ani nenechá domluvit.
„Jen, co pronesu přípitek“, odbude ho a už se hrne do čela mohutného dubového stolu.
Svatebčané mu neuspořádaně tleskají a hostinský se pouští do dlouhé úvahy o manželském životě, kterou patrně považuje za přípitek. Nechme ho řečnit a prohlédněme si velmi nervózního hosta.
Je to vysoký, mladý muž, podle střihu šatů, které se snaží co nejvíc ukrývat pod širokým tmavým pláštěm, se zdá, že přijel z Francie. Ani jeho angličtina není docela bezchybná, jak si všimli ostatní hosté již včera, když se neznámý ubytovával. Avšak z řeči a vybraných způsobů je patrné, že je to šlechtic a tedy, přes drobné nedostatky, host velmi vážený. Během dlouhého proslovu spokojeného otce je však velmi netrpělivý a skoro má chuť skočit mu do řeči, ale nechce budit pozornost.
Konečně se hostinský rozhodl svůj projev zakončit a všichni si naposled připijí na zdraví novomanželů a začínají se trousit domů. Teď teprve se hostinský může věnovat cizinci.
„Tak co jste chtěl?“ ptá se ospale.
„Chtěl bych vám zaplatit a ještě teď v noci odjet,“ oznamuje zdvořile host a sahá po váčku s penězi. Ospalý hostinský by se sice rád zeptal, kam ten spěch, ale radši si své udivení nechá na jindy a přijme od muže několik mincí. Chce ještě vrátit drobné a popřát šťastnou noční cestu, ale než se obrátí od pultu, neznámý je ten tam. Za chvíli se z černočerné tmy ozve dusot kopyt a ztratí se v mlze. Hostinský jen pokrčí rameny a, aniž by se staral o uklízení po své veselé společnosti, jde spát. Když usíná, zdá se mu, jako by pod okny hostince projížděli jezdci na koních.
Záhadný muž pobídl za vesnicí koně do trysku a plně se oddal chmurným myšlenkám na své pronásledovatele. Věděl, že ho stejně někde dostanou, prchal jen proto, že nedokázal nečinně sedět. Myslel na to, jak se nadšeně přihlásil k nebezpečné výpravě do Anglie a jak na mlhavém ostrově vystřízlivěl. Celé roky strávené na nejlepších školách byly teď k ničemu, když stanul před skutečnými problémy nedovedl nic. Možná by bylo lepší, kdyby ho chytili už tady... Pak zaslechl blížící se zvuk koňských kopyt.
- konec -