Krátká povídka inspirovaná svatebním fanartem A Snarry Wedding od Xuxunette, na němž si Snape pro svůj snatěk s Harrym oblékl nadýchané bílé šaty. Odehrává se několik let po válce.
Harry tiše zaklapl Bodloška Čmuchálka a jeho přátele ze Slunné stráňky, přikryl Teddymu pořádně záda a šel zatáhnout závěs. Veliký světlý výr, kterého přitom zahlédl za oknem, ho přiměl přehodnotit plán na zbytek večera.
Místo do ložnice, kde by si ještě chvíli v posteli četl detektivku, než by usnul, zamířil zpátky dolů a do Severusovy pracovny. Pátá sova od Narcisy Malfoyové za pět dnů by mu stejně nedala spát. Severus něco kul a Harryho jímalo podezření, že to nějak souvisí s veřejným oznámením jejich sňatku na bystrozorském mecheche minulý týden.
Pracovní stůl zaplněný knihami a pergameny už zalévalo měkké světlo svíček, ale Severus seděl v křesle u otevřeného okna, jako by se nemohl dočkat, až rozbalí a prohlédne zásilku, kterou mu výr přinesl.
Harry došel až k němu, stoupl si za křeslo, zlehka Severusovi položil ruce na ramena a zadíval se mu do klína na... katalog svatebních šatů. Dámských svatebních šatů. Které se třpytily a vlály, jak se v nich nevěsty otáčely kolem dokola před zrcadly nebo cupitaly sem a tam po louce.
„Ehm...“ Harry neměl slov.
Severus položil prst na jednu nevěstinku, a ta se přestala natáčet a nehybná se roztáhla přes celou stránku. Kolem ní se zjevily krasopisné francouzské popisky její garderoby a efektně se chvěly nad papírem.
„A kterej z vás bude nevěsta?“ slyšel Harry znova Doriana, jak se opilecky směje. Většina se k němu přidala, Amanda si přisadila „Harry přece!“, Ron zrudl, podobně jako on, kdežto Hermiona nasadila rozhořčený výraz a nejspíš se tu notně podroušenou bandu veselících se bystrozorů a jejich doprovodu chystala poučit o rovných právech, a do toho se ozval Severusův tichý, a přesto nepřeslechnutelný hlas: „Já.“
Umlčel je tím jedním slovem, jako by byli zpátky v Bradavicích a právě začínala hodina lektvarů.
Dorian byl ale v ráži; Harry si v tu chvíli říkal, jestli ho alkohol nepřipravil o pud sebezáchovy.
„Jasně, Snape, úplně to vidim, celej v bílým, s vlečkou,“ odfrkl si, a jemu najednou připadalo, že není ani tak pobavený, jako znechucený, a zamrzelo ho to, protože Dorian byl jinak fajn.
„Pochopitelně, že v bílém,“ kontroval Severus okamžitě, „ovšem pochybuji, že vy to uvidíte, Doriane. Nepředpokládám, že by Harry zval na naši svatbu někoho, kdo po mírném požití alkoholu klade tak impertinentní otázky jako vy.“
Ohradit se proti takhle formulovanému nařčení ovšem v tu chvíli Doarianovi pletoucí se jazyk nedovolil a Ron naštěstí duchapřítomně odvedl pozornost pobídkou k dalšímu přípitku a téma vyšumělo, a ten večer ani v následujících dnech už o plánované svatbě nepadlo ani slovo.
„Nemusíš Dorianovi nic dokazovat,“ prohodil nakonec a sklouzl rukama z jeho ramen níž.
„Homofobní bystrozor Pailey mně ani v nejmenším nezajímá,“ prohlásil Severus ostře.
„Ehm... netušil jsem, že znáš takové slovo,“ řekl Harry rozpačitě, nevěda, jak lépe reagovat.
Severus zvedl levačku, kterou nedržel na katalogu, vzal ho za ruku na svém rameni a jemně odstrčil. Harry se dovtípil a obešel křeslo, aby si viděli do očí.
„Chci dokázat tobě, že se za nás nestydím.“ Propálil ho pohledem. „Chci, aby ty ses za nás přestal stydět.“
„Já se za tebe přece nestydím...“ Pod tíhou toho uhrančivého pohledu se odmlčel. Cítil, že zčervenal, ale nevěděl, proč vlastně. Co mu Severus vyčítá? Představuje ho přece jako svého partnera, když je k tomu příležitost, tu svatbu koneckonců navrhl on, když o uzavření manželství začali mluvit Ron s Hermionou.
Severus ho ještě chvíli pohledem k čemusi vyzýval, a pak oči zničehonic sklopil ke katalogu a docela klidně řekl: „Nu, to si povíme, až si mě za měsíc povedeš v bílém k oltáři.“
Harry měl pocit, že mu něco uniklo, nějaká lekce, kterou mu Severus chtěl uštědřit, ale nakonec si to v půli rozmyslel.
„Jestli je to opravdu to, co chceš,“ řekl chabě.
Severus k němu opět vzhlédl, a tentokrát jeho pohled vypadal skoro měkce, možná i proto, že venku už bylo takové šero, že mu do očí pořádně nebylo vidět.
„Předně se nehodlám podřizovat očekáváním nějakých bystrozůrků. A ty bys taky neměl. Kdybych se neozval, jen by ses dál červenal a nechal si to líbit.“
„Byli opilí. Neměl jsem to oznamovat tam.“
Severus pokrčil rameny a zavřel katalog, protože už na něj stejně nebylo vidět.
„Nějaká výmluva, proč se neozvat, se najde vždycky.“
Harry si připomněl Hermionin rozhořčený výraz a jak se už už chystala promluvit, a pousmál se. Takový on opravdu nebyl.
„Jo, máš pravdu, s přáteli se nerad přu – a taky mě vždycky hned nenapadne, co bych měl říct. Ale k oltáři si tě v bílém rád odvedu.“ Usmál se. „Jen to teda nebude oltář, ale baldachýn na zahradě u Weasleyových.“
„Pokud tam pozveš i Paileyho a spol., abychom jim vytřeli zrak, budu spokojený.“
Harry si v duchu pomyslel, že zrak už jim dávno vytřeli prostě tím, že spolu žijí, on, Chlapec, který přežil a porazil Lorda Voldemorta, a bývalý Voldemortův Smrtijed, kterého pořád ještě půlka kouzelnické společnosti považuje za proradného vraha.
„Cokoliv chceš,“ řekl nahlas. Udělal krok ke křeslu a mlčky k Severusovi napřáhl ruce. Severus odložil svatební katalog za sebe a nechal se zvednout a obejmout.
„Půjdeme nahoru, nebo ještě budeš pracovat?“ zašeptal mu Harry do ucha.
„Nox,“ šeptl Severus místo odpovědi. Planoucí svíčky zhasly a pokoj se ponořil do podvečerního šera.
„Cokoliv chceš,“ ozvalo se pak Harrymu u ucha, tak blizoučko, že na tváři cítil Severusovo večerní strniště a jak se usmívá, když po něm ta slova opakuje.
- konec -