Tato stránka podává v téměř doslovném znění textový doprovod seminární práce, kterou jsem v zimě 2002/2003 vypracovala spolu se svojí spolužačkou v rámci zeměpisného semináře. Fotografie kostelů naleznete ve fotogalerii. Položka 'související odkazy' nabízí návštěvu oficiálních stránek institucí zmíněných v příslušných článečcích.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Než jsme se vypravily do okolí Kladna za obrazovým materiálem, musely jsme si nejprve vymyslet zpracovatelné téma, najít mapu a vyznačit na ní, která místa navštívíme. O čem seminární práce bude jsme se dohodly hned v září. Chtěly jsme naplánovat několik cyklistických výletů po okolí se zastávkami, které by odhalily něco z hmotného dědictví po předcích. Pro začátek jsme začaly hledat kostely v okolí Kladna. Našly jsme jich tolik, že jsme zavrhly cyklistické stezky a rozhodly jsme se každý kostel navštívit, vyfotografovat, k obrázku přidat nějaké informace o minulosti kostela a z toho práci sestavit. Než jsme se ale vyšplhaly do stráně k prvnímu cíli výpravy, uvědomily jsme si, že za den víc než pět kostelů nestihneme. Proto jsme se do kladenského okolí vypravily dvakrát: 23. prosince a 18. ledna. Tak tedy naše seminární práce získávala svou podobu; slovem a obrazem poučuje svého čtenáře o deseti vesnických kostelících na východ a na západ od Kladna. S pomocí přiložené mapy se také můžete pustit po našich stopách a nechat se jako my překvapit malebnými zákoutími, nesčetnými výhledy do kraje (až na výjimky jsou kostely na kopci) a také nečekaným množstvím vesnic, kterými vás silnice povede.
související odkazy: Kladno
Vyhlédly jsme si tedy prvních pět kostelů a 23. prosince jsme s fotoaparátem a plnou nádrží vyrazily. Cestou k prvnímu svatostánku jsme museli žádat o radu. Na mapě jsou sice vyznačeny silnice a sv. Jan dokonce leží na zelené turistické stezce, ale přesto jsme při pohledu na silnici bez odboček raději vsadily na jistotu a zeptali se staré paní, která čekala na zastávce, kudy se vydat. A babička jako z pohádky nám nejen popsala cestu ke "svatýmu Jánu", ale připojila také upozornění, že cesta vede do prudkého kopce. Ještě dodala, že mladí lidé tam už moc nechodí a rozloučily jsme se. Podle jejího návodu jsme tedy ujely ještě půl kilometru a pak jsme zaparkovaly v areálu místního skladiště. Odtud už jsme šly pěšky. Úzká pěšina se šplhá lesem po úbočí kopce stíněna korunami listnáčů a lemována křovím. V zimě, je-li sníh, je výstup sice obtížnější, zato ale pohled na ojíněné větvičky a spící přírodu, zvlášť když je obloha chmurně šedá jako při našem výletu, ponouká k rozjímání. Jiný stav mysli si k návštěvě kostela a hřbitůvku nelze přát.
Když jsme stanuly na vrcholku kopce, vyloupl se mezi stromy hřbitov obehnaný zdí, s márnicí a s gotickým kostelíkem ve svém středu. Do hřbitovní zdi jsou proraženy troje dveře, ale ani jedny nás nepustily dovnitř. Přesto jsme neodcházely bez znalosti historie tohoto místa, neboť v sousedství nepřístupného hřbitůvku je tabule s mapkou okolí a stručnými informacemi o kostelu. Tak jsme odhalily, proč naše stařenka - rádkyně říkala „svatý Ján“. Takhle totiž tento kostelík nazývali horníci, kteří k němu konali slavné poutě. Známe i odpověď na otázku, proč stojí kostel mimo vesnici Dubí. Původně totiž sv. Jana obklopovala vesnice Újezdec nad Kladnem, jejímž vlastníkem byl snad Karel IV.. Pak ale přišly husitské války a z vypáleného Újezdce zůstal jen kostelík. Další mrtvoly kostel obklopily 12. září 1944. Ten den svrhla letka Hitlerjugend do okolního lesa několik bomb, které zabily dělníky používající kostel jako úkryt při náletech. Tuto událost připomíná nedaleký pomníček. Tak praví informační tabule u kostela. Jinou verzi události mi poskytl jistý čtenář:
„Co se blízkého pomníčku týká, těžko mohlo jít o oběti bombardování letkou Hitlrjugend z toho důvodu, že žádé takové nebyly. Vámi uváděná informace má reálný základ ve vzpomínkách místních obyvatel, kteří tvrdí, že bomby byly svrženy doprovodným stíhačem na seskupení osob, které byly omylem pokládány za nepřátelské vojáky; u Buštěhradu údajně byla umístěna protiletadlová baterie, která pravděpodobně vedla palbu na prolétající svaz a jistě zda měla jednotka Hitlerjugend výcvikový prostor.
Toto mi však připadá nepravděpodobná varianta, spíše se kloním k tomu, že neštěstí bylo způsobeno během náletu snad na Drážďany, každopádně na cíl severně od Kladna (Most..) vedený ze základen v Itálii. Američané skutečně ztratili sestřelený letoun, který dopadl/nouzově přistál u Pcher. Šlo o bombardér, a tedy před přistáním byl nucen odhodit náklad, a mohl tak učinit právě do lesa u svatého Jana. Předpisy pravily, že je-li nutno odhodit bomby, má se tak učinit do neobydleného prostoru. Že se tam někdo nachází nemohl pilot, mající jiné starosti, tušit. Věc by stála za prověření.“
A narozloučenou se svatým Janem informace pro sportovce, kteří se vždy v únoru mohou směle zúčastnit Svatojánského běhu na 7500 metrů pořádaného Maratón klubem Kladno.
související odkazy: Maratón klub Kladno
První vesnicí za Dubím jsou Vrapice. Mimo dvě stě padesát let starého dubu letního a zbytků tvrze z patnáctého století se mohou pochlubit i kostelem. Byl postaven v gotickém stylu poblíž oné tvrze a opět na vršku. Při stavbě se jeho součástí stala románská rotunda ze třináctého století – do kostela byla zabudována jako jeho presbytář. Naposledy byl kostel přestavěn barokně roku 1858. Jeho vnitřek nám však zůstal skryt, ačkoliv tentokrát jsme branku ve zdi dokázaly otevřít. Vstup do kostela byl totiž dobře zamčený. Ovšem zájemce o barokní interiéry, můžete navštívit mši, kterou v tomto kostele slouží každou neděli od půl deváté. (Na návsi před kostelem je zastávka kladenského autobusu č. 14.
Z Vrapic do Dřetovic nás cesta vedla podél bývalé kalové nádrže. Dnes provzdušňovací zařízení rezne na mělčině a rybníček se stal domovem labutí. Ještě pár zatáček a dojeli jsme před stehelčeveskou hospodu, kde jsme se na chvíli zastavily, abychom se poradily s mapou. Svůj cíl jsme viděly už ze silnice, přesto jsme v Dřetovicích chvíli bloudily, než jsme našly správnou cestu. Ta vede kolem kovárny a pak po prudké staré silnici na kopec. Na jeho vrcholku se tyčí spravený barokní kostel uprostřed udržovaného obezděného hřbitova. Nikdo nám nebránil vstoupit a tak jsme si prohlédly secesní a klasicistní náhrobky. Ve zdi kostela je k vidění i gotická deska z hrobu šlechtičny. Vnitřek kostela je opět nedobytný, všechny vstupy jsou opatřeny pevnými mřížemi a zámky, to proto, že už byl několikrát vyloupen, jak nás poučuje cedulka. Na ní jsme se dočetly také historii památky.
Původně gotický kostel stál i s farou z roku 1352 ve vesnici Kralovice. Ta byla vypálena roku 1485. O kostel se potom starali lidičtí faráři a od devatenáctého století spadal pod faru v nové vesnici Vřetovice, dnes Dřetovice. V osmnáctém století ho neminula barokní přestavba, díky níž byl obohacen o vížku s lucernou. Oltáře jsou barokní – hlavní zdobí obraz od W. Kandlera. Rozdělovský duchovní zde slouží mše druhou a čtvrtou neděli v měsíci od tří hodin odpoledne.
související odkazy: Dřetovice
K této na první pohled malebné kapličce jsme se od silnice vedoucí z Malých Číčovic brodily polní cestou. Druhý pohled, tentokrát z větší blízkosti však odhalil počmárané a oprýskané zdi. Kaple navíc nenese žádnou informační tabulku, a kromě obvyklých barokních ornamentů ji nezdobí socha žádného světce. Teprve ze zadní strany své mapy jsme se dozvěděly, že tato osmiboká kaple pochází z úsvitu osmnáctého století a je zasvěcena sv. Kříži.
Poslední místo, které jsme na východ od Kladna navštívily, leží jako ostatní kostely na kopci, tentokrát nad Tuchoměřicemi. Z představené pětice je nejhonosnější, dokonce s pozlacenými jezuitskými hesly a ornamenty. Kostel a fara jsou zmiňovány poprvé v papežské reguli z roku 1352. Po husitských válkách zde byla založena latinská škola a gymnázium Jednoty bratrské. Roku 1621 ji Ota Jindřich z Wartemberka prodal jezuitům, kteří si zde v letech 1666 – 1668 nechali podle projektu D. Orsiniho postavit rezidenci. Při té příležitosti byl barokně přestavěn a nově vymalován i kostel. Roku 1830 zde školu převzali piaristé, po nich boromejky a od roku 1553 patřil areál motolské nemocnici. Dožívali zde nevyléčitelně nemocní lidé. Od roku 1998 kostel a přilehlé budovy spravuje náboženská organizace Chemin Neuf – Nová cesta. I sem si můžete udělat výlet na mši (každou neděli od čtvrt na pět odpoledne) a při té příležitosti se pokochat bohatou barokní výzdobou, jejíž náznaky jsou vidět vysokými okny.
související odkazy: Chemin Neuf interiér kostela (při ekumenické bohoslužbě Chemin Neuf) boromejky (funguje jen v IE) jezuité
Svou druhou výpravu jsme začaly u neogotického kostela sv. Prokopa na libušínském náměstí. Svatý Prokop je patron horníků, takže se nový kostel stal cílem poutníků a ve světcův svátek 4. července se v Libušíně konaly slavnosti (od roku 1948 se změnily v zářijové hornické dni a poutě přestaly úplně). Než byl sv. Prokop postaven, sloužil Libušínským zmíněný kostel sv. Jiří nad vesnicí, ale s rozvojem těžby uhlí se začal zvyšovat počet obyvatel (z 501 v roce 1869 na 4682 v roce 1910) a vesnický kostelík množství věřících nestačil. Projekt dostatečně velkého a důstojného kostela zrealizoval roku 1908 stavitel Josef Ullmann podle plánu architekta Mockera z Třeboně. Obrazy ho vyzdobili místní rodáci učitel Adolf Kolář a student Adlo Schön. Vnitřní vybavení a zvony byly objednány u pražských řemeslníků a hodiny od V. Krečmera byly přeneseny z chlapecké školy. Za války byly zvony zabaveny Němci, po válce komunisté kostel zapečetili a nechali ho zchátrat. Před spadnutím kostel zachránila rekonstrukce započatá roku 1991 a 30. listopadu 1993 v něm byla sloužena první mše. Obnovu historické stavby by měla v brzké době završit oprava stropní konstrukce. Nový zvon se jmenuje Amálie, česky Libuše. Z trávníku u kostela se zvedá sloup korunovaný barokní soškou oblíbeného sv. Jana Nepomuckého. Náboženské památky jsou tak jedinou ozdobou nevýstavného náměstí.
související odkazy: Libušín kostel sv. Prokopa
Sv. Prokop byl však jen zastávkou v hledání jeho předchůdce, kostela sv. Jiří. Protože v mapě je zakreslen na zelené turistické stezce v lese nad Libušínem, což lze ze silnice najít jen nesnadno, nechaly jsme si opět poradit od domorodce. Díky instrukcím staršího pána jsme se strefily na správnou odbočku kolem Dolu Libušín a po lesní cestě jsme dojely až na loučku před kostelem. Branka na hřbitov nebyla zamčená a tak jsme se mohly kochat překrásnými secesními i modernějšími hrobkami a náhrobky. Kromě barokně přestavěného gotického kostelíka a hrobů objímá hřbitovní zeď také zvonici z úsvitu šestnáctého století se dvěma zvony od mistra Bartoloměje. Poprvé je kostel zmiňován v seznamu papežských desátků z roku 1352, ale kněžiště a klenba jsou pravděpodobně již z let 1260 – 1270. Jeho vnitřek původně zdobily barokní oltář a kazatelna z roku 1683 – dary Bernarda Ignáce z Martinic, které se dočkaly spolu s celým kostelem úprav a údržby v osmnáctém a devatenáctém století, ale roku 1991 byly uloupeny oltářní obrazy a o deset let později po sobě zloději nechali jen žalostné zbytky zlaté výzdoby. Snahu nahradit ztrátu obrazů dokládá žádost o zapůjčení jejich možných fotografií, připíchnutá na vstupní vrata.
související odkazy: Libušín kostel sv. Jiří
Jméno tohoto čerstvě opraveného kostela se nám nepodařilo zjistit ani na internetu, natož na kostelních vratech, teprve návštěva obecního úřadu přinesla bohaté ovoce: třináctistránkový dokument o historii kostela a především o jeho nedávné přestavbě, včetně černobílých obrázků.
Soudní dokument o převodu Tuchlovic do majetku krále Václava II. dokládá, že obec stála už roku 1283 a kostel svatého Havla byl v gotickém stylu založen roku 1330. Z této původní stavby zbyl do dneška čtvercový presbytář s prolomenými románskými okny a s křížovou klenbou. V letech 1840 – 1844 se kostel dočkal věže s hodinami z vyhořelé Lounské brány, kterou tuchlovičtí koupili od města Slaného. Od poslední přístavby, prodloužení sakristie roku 1890, se jeho zvelebováním nikdo nezabýval, přestože po poddolování v sedmdesátých letech a kvůli těsnému sousedství s karlovarskou silnicí byla jeho statika silně narušena a zdi kostela začaly praskat. Kompletní rekonstrukci, doslova od základů až po špičku věže, dali tuchlovičtí radní provést v letech 2000 – 2002. Její součástí bylo i zajištění příliš mělkých základů na hluchém algonkinském hřbetu pomocí železobetonové konstrukce a proražení 315 otvorů pro ocelové špice na zpevnění uvolněného zdiva. Po generální opravě v Kutné Hoře byly na kůr vráceny také původní varhany z roku 1844. Na závěr několik údajů z církevních dějin. Fara byla při kostelu zřízena roku 1352, později patřil pod správu stochovského kostela a od roku 1854 je sv. Havel opět farním kostelem.
související odkazy: Tuchlovice
Než jsme se k němu dostaly, zase jsme se pro jistotu poradili s mimojdoucím rodákem, tentokrát pejskařem. Díky jeho pomoci jsme oprýskaný žilinský kostelík našly docela snadno. Na jeho místě stával již ve čtrnáctém století dřevěný kostel, ten však i s vesnicí lehl popelem při tažení Švédů na Prahu roku 1634. Dnešní kostel byl postaven roku 1770 a od války se jeho historie dělí na období devastací a rekonstrukcí. Pro potřeby státu byly za první světové války roztaveny cínové píšťaly varhan i zvon. Následovalo letité chátrání, kterému byla učiněna přítrž roku 1934 nákladnou rekonstrukcí. Jeho vrata znovu zabednili o osm let později, a otevřeli jen pro opravu střechy (1957) a odvoz interiéru (1968). Od roku 1970 v něm byl po třiatřicet let uložen renesanční strop z pražské středověké hospody „U Glaubiců“ (nyní je umístěn v Komerční bance na rohu Karmelitské a Malostranské ulice v Praze). Úplně zničená památka je od roku 1992 postupně opravována, též s pomocí výtěžků z koncertů které se tu pořádají již osmým rokem. Novinkou je kromě nočního osvětlení také znovuzavedené vyzvánění klekání. Za péči o tento kostel předal žilinské obci Okresní úřad v Kladně Pamětní list. Kostelní zdi se svými větvemi dotýká Památný strom.
související odkazy: Žilina
Pochází z první poloviny čtrnáctého století a v letech 1688 – 90 byl barokně přestaven, dalších oprav a rekonstrukce se dočkal roku 1998. Po staletí se k němu do Družce konaly poutě a procesí, protože ve výklenku oltáře stávala zázračná soška Panny Marie z počátku patnáctého století (dnes je tam jen kopie a poutníci ji už nenavštěvují). S kultem Panny Marie je spojena také uzdravující moc vody vyvěrající do studánky na úpatí kopce, na němž kostel stojí, a další, pozlacená, soška Panny Marie s Ježíškem stojí na sloupu před kostelem. Před kostel ( a sousední základní školu) umístili družečtí bustu světoznámého pedagoga a svého spoluobčana Františka Bakuleho (1877 – 1957). Nádheru opravené barokní věže se zvonicí a kopiemi korintských hlavic si mohou vesničané vychutnávat i v noci, tehdy je totiž osvětlena reflektory. Úchvatný pohled skýtá i pro denního pozorovatele přilehlý zrušený hřbitov, na který lze vstoupit gotizující brankou. Nejstarší náhrobky nesou letopočty 1721 a 1776 a ty novější - z devatenáctého století – se malebně naklánějí tu na jednu, tu na druhou stranu. Na fotografiích je hřbitůvek navíc zahalen mlhou, což mu propůjčuje tajemný ráz. (Když jsme prošly až na druhý konec hřbitova, odhalily jsme, že domnělá mlha stoupá z komína jednoho domku pod kopcem.) Ten, kdo by chtěl vidět kopii proslulé sošky, může zavítat kteroukoliv neděli v deset hodin ráno na mši, a pro zájemce o přírodní krásy je tu na závěr jedna zajímavost: hned pod vrchem je chráněné naleziště koniklece lučního.
související odkazy: Družec
Poslední stránku své seminární práce jsme věnovaly dojmům, které jsme na svých cestách za kostely nasbíraly.
Ačkoliv jsme si kostely mohly nerušeně prohlédnout zvenčí - totiž obejít je kolem dokola, nebo alespoň nahlédnout přes zeď hřbitova – jejich interiéry pro nás byly nedostupné. Jednou jsme sice zahlédly siluety soch na bočních oltářích (čirými okny kostela sv. Víta v Tuchoměřicích), nebo jsme se o vnitřní výzdobě dočetly na informačních cedulkách u kostela, ale co je to proti skutečné návštěvě. Vysvětlení je zřejmé: každý z deseti kostelů, které jsme navštívily, slouží jen místním věřícím a zvědaví turisté jsou zde výjimečným zjevem. Pro toho, kdo by si chtěl o skrytých krásách kostelíků udělat přibližný obrázek, je nejsnazší navštívit některý barokní kostel Praze (ten bude pravděpodobně otevřený i mimo dobu církevních obřadů), protože většina kostelů prošla barokní přestavbou (což samozřejmě neznamená, že tehdy pořízené vybavení přečkalo bezohlednost komunistického režimu a řádění porevolučních vykradačů).
Kromě už zmíněného barokního opravování a upravování tyto kostely spojuje také jejich poloha. Nepočítáme-li kostel sv. Prokopa v Libušíně, všechny stojí na kopci, nad vesnicí, jejíž obyvatelé je navštěvovali a snad i navštěvují. To také cestovatelům, kteří se vydají po našich stopách (s pomocí přiložené mapy) nabízí nádherné výhledy do krajiny, na okolní vesničky a na přírodu vůbec. My jsme měly to štěstí, že jsme své putování rozdělily do dvou dnů, v nichž jsme kladensko spatřily jakoby skrz dvoje různé brýle. Prvních pět kostelů před námi vystupovalo z řídké mlhy a jejich omítka se pěkně vyjímala na šedošedém sychravém pozadí. Další výlet se konal pod blankytným nebem - druhá pětice kostelů vděčí za svůj rozjásaný kabát slunci - ale bylo mrazivo, takže jsme sice neměly promáčené boty od rozbředlého sněhu, zato nám zalézalo za nehty.
Z obou výprav jsme ovšem přijížděly spokojené a nyní nám nezbývá než doufat, že jsme každému čtenáři přiblížily nejen deset kostelů z kladenského okolí, ale také atmosféru v jaké jsme je zachytily na fotografiích a své zážitky z cest za nimi.