LGBT bookclub

aneb
stručné poznámky z četby knih s LGBT+ tematikou


V říjnu 2018 jsem se s pár prideovými dobrovolnicemi a dobrovolníky shodla, že bychom si rádi povídali o LGBT knížkách. První testovací schůzka (nad Barvou nachu) se velmi vydařila a od té doby se v proměnlivém obsazení scházíme poslední čtvrtek v měsíci a dvě tři hodinky spolu sdílíme zážitky z četby předem vybrané knížky. Ne vždycky nás knížka nadchne, ale zajímavé popovídání je to pokaždé.

Zatím jsme přečetli a rozebrali:



Zuzana Brabcová: Rok perel

První vydání 2002, k dispozici též bezplatná elektronická verze na stránkách mlp.

Čtenářský zážitek a lahůdka. Atrofované hyperboly (zcela v souladu s vypravěččinou sebestředností a sebezahleděností), barvitá přirovnání, úvodní scéna je explicitně sexuální. Spousta krve, chlastu, Běsů a Ortena.

Když v druhé části poprvé zazní korigující pohled vypraveččiny dospělé dcery, příběh dostane další úroveň. Velmi doporučuji k přečtení a velmi jsem srovnávala s Mužem, který miloval Yngveho, protože v mnoha ohledech Jarle tápe ve své sexualitě a ve svém životě (za doprovodu alkoholu a s rozvedenou matkou), jako Lucie, jen je o dvacet let mladší.

Alice Oseman: Srdcerváči I. - III. (Heartstopper I. - III.)

První vydání 2018 - 2019, do češtiny přeložila Romana Bičíková, vydalo CooBoo 2019 - 2020

Pozitivní na Srdcerváčích je, že je v nich opravdu málo textu, takže jeden svazek zabere tak hodinku času. Kresba je přehledná, hezká práce s detaily a scénářem (a ten ňuchňací pejsek Nellie, to je můj miláček).

Negativně vnímám jakousi didaktičnost, polopatičnost, předvídatelnost. Třeba ti dva vyučující, co děcka dozorují na zájezdu do Paříže, jasně že to mezi nimi zajiskří. Jako by autorka měla nutkání vynahradit staletí neviditelnosti a mít tam LGBT+ postavu na každém rohu. Chyběl mi tam sex, nebo aspoň zjevné sexuální napětí a vzrušení. Je jim čtrnáct, patnáct, šestnáct, to všichni čekají do osmnácti nebo na svatbu, než po sobě začnou toužit i fyzicky? V takových Pupíkách, které taky nejsou explicitní a taky je hrdinkám čtrnáct, patnáct, je tohle téma podané mnohem uvěřitelněji.

Alá‘a Al-Aswání: Jakobijánův dům (‘Imārat Ya‘qūbyān)

První vydání 2002, do češtiny přeložila Jitka Jeníková, vydala Jota 2012

Čtivý vhled do života různých vrstev egyptské společnosti, počínaje autorovou předmluvou, v níž popisuje peripetie vydání románu v prostředí prolezlém cenzurou, autocenzurou, korupcí a kamarádšofty.

Gay linka se drží osvědčené stereotypizace - stárnoucí zženštilý šéfredaktor, kterého vášeň nakonec stojí život. Zajímavější je hlavní ženská postava - chudá dívka Busajna, která naopak ke štěstí přijde, a současně s její pomocí autor ukazuje, jak propastné je nepochopení mezi muži a ženami v egyptské společnosti a jak neprostupné jsou společenské třídy. A ta korupce a násilí všude.


Tore Renberg: Muž, který miloval Yngveho (Mannen som elsket Yngve)

První vydání 2003, do češtiny přeložila Kateřina Krištůfková, vydal Doplněk 2013

Konečně young adult román podle mého gusta. Jarle Klepp pije, kouří, má holku, žije s rozvedenou mámou a s tátou se sice vídá, ale docela se ho bojí. A je mu sedmnáct a zažije první lásku na první pohled, a zrovna je to pohled na kluka.

Jo a taky se dozvíme, jak Norové vnímali rozpad sovětského bloku a jaké u nich v té době letěly písničky, protože politika je vášeň Jarleho nejlepšího kamaráda Helgeho, se kterým založil punkovou kapelu. A do toho furt prší a fouká severák.


Alan Hollinghurst: Linie krásy (Line of Beauty)

První vydání 2004, do češtiny přeložila Michala Marková, vydal Odeon 2006

Na bookclub jsem Linii krásy četla podruhé, s odstupem sedmi let, trochu jsem tedy s vypravečem vzpomínala na děje minulé. Mám takový dojem, že Hollinghursta fascinuje pozlátko života v bohaté společnosti (popisy luxusu jsou všudypřítomné), podobně jako je jeho vypravěč Nick Guest fascinován mužskými těly.

Kromě Nickova milostného života, do nějž promlouvá jednak kokain, jednak rozbíhající se epidemie AIDS, se Hollinghurst věnuje ještě zákulisí konzervativní tchatcherovské politiky, které podává převážně jako povyražení nudících se příslušníků nejvyšší třídy.


Jandy Nelsonová: Dám ti slunce (I'll Give You the Sun)

První vydání 2014, do češtiny přeložila Veronika Volhejnová, vydalo CooBoo 2016

Velmi čtivá kniha, v níž se střídají dvě časové linie, které dělí několik let, a vyprávění z pohledu každého z dvojčat, což právě udržuje čtenářských zájem, třebaže děj = trable dospívání s rodiči, kteří nikdy neslyšeli o respektující výchově, a tak se syn otci bojí do poslední stránky vyoutovat a dcera se snaží upoutat matčinu pozornost aspoň vyzývavým oblékáním, protože jinak ji matka přehlíží.

Nejvíc se mi líbil vyprávěcí styl Noaha, který všechno, co se kolem něj děje, silně prožívá a zveličuje (Jude do určité míry taky, ale snaží se krotit, taky vypráví ve zralejším věku).


Louise Welsh: Tamerlán musí zemřít (Tamburlaine Must Die)

První vydání 2004, do češtiny přeložila Barbora Punge Puchalská, vydalo Argo 2005

Opravdu krásný překlad, dvě výborné sexuální scény a vzhledem k současné pandemii je zajímavé vypravěčovo prožívání dobové morové rány, před kterou ujel za svým patronem z Londýna, protože se zavřely dokonce i divadla.

Ta jakoby napínavá stránka příběhu, v níž Christopher Marlow pátrá, kdo mu jde po krku, mě ovšem až tak nebavila. Ale zas ho pátrání dovede až k rozkošné postavičce starého Johna Dee.


Martin Skořepa: Rituál turínského koně

První vydání 2019, Host

Jak autor v samotném závěru přiznává, je to jeho exhibicionistická onanie a současně terapie. Rozhodně je poučné číst si o peripetiích péče o člověka s alzheimerovou chorobou a bavila mě i většina autorových jazykových libůstek, byť některé jsou hodně sebestředné (např. Macecha místo Praha). Příjemně krátké, fyzicky pěkná knížka, hezká sazba.


Édouard Louis: Dějiny násilí (Histoire de la violence)

První vydání 2016, do češtiny přeložila Sára Vybíralová, vydala Paseka 2019

Důležité téma, ale jeho vnímání znesnadňuje vypravěčovo rozhodnutí prokládat vyprávění o sobě v první osobě úseky monologu své sestry jejímu manželovi, kterým mu sděluje, co všechno jí její bratr o svém znásilnění navykládal, a současně komentováním tohoto monologu, který vypravěč právě poslouchá skrčený za dveřmi. Až do konce je to náročné na soustředění.

Samotný popis násilí, co mu předcházelo i co následovalo, je zajímavý, ovšem čtenářsky je to úplně jiný zážitek než Skoncovat s Eddym B.


Sofi Oxanen: Baby Jane

První vydání 2005, do češtiny přeložila Linda Dejdarová, vydal Odeon 2014

Ohromně čtivé vyprávění v první osobě, rychlé, bez nadbytečného vysvětlování. Nadchla mě hned první věta (Piki byla tehdy nejuznávanější lesba v celých Helsinkách.) Spíš než o LGBT vzahy ale jde o úskalí života s depresí a s panickou poruchou.

Zatímco vypravěčka si za účelem co nejsnazšího přežívání, které spočívá v tom, že celý den proleží ve vaně a v posteli, nabrnkne bohatého chlapíka, kterému stačí, když ji ráno vidí líčit se a večer má připravenou večeři (a sex), Piki se propadá hlouběji a hlouběji.


Hanya Yanagihara: Malý život (A Little Life)

První vydání 2015, do češtiny přeložila Petra Diestlerová, vydal Odeon 2017

Velmi pěkně napsaný příběh (co se jazyka i výstavby dějové linky týče), jehož ústředním tématem je život/neživot člověka, který si prošel značně traumatickým dětstvím. Základním poselstvím by mohlo být upozornění na to, jak takový život může být nesnesitelný, byť se zvenku zdá být úspěšný, ba záviděníhodný, a že ani skvělí oddaní přátelé a rodina s tím nedokážou nic udělat, zejména proto, že si to utrpení nedokážou představit. (A ne že bych přitom nemyslela na haldy hurt/comfortu, ze kterého jako by Yanagihara opisovala, akorát tam má míň toho comfortu, než je ve slashi obvyklé).

Autorka se v celém vyprávění vyhnula konkrétnímu vročení, jedná se prostě o „současnost“, a také jakýmkoliv odkazům na reálné události z poslední doby. Zajímá ji psychika postav, ne jejich názory na politiku, a funguje to, akorát mě to postupem čtení čím dál víc nutilo dohadovat se, v kterém jsme právě roce, což mě trochu rušilo. Dalším pozoruhodným aspektem je množství vedlejších LGBT postav, tak zhruba půl napůl, což vůbec není nepříjemné.


Irwine Welsh: Pohlavní životy siamských dvojčat (The Sex Lives of Siamese Twins)

První vydání 2014, do češtiny přeložil T. Tschorn, vydalo Argo 2016

I při druhém čtení na bookclub jsem dočítala se smíšenými pocity. Lucyino nenávistné dštění sžíravých (a méně sžíravých) hlášek je po čase únavné, jejímu nezřízenému sexuálnímu životu by prospělo používání kondomů, aspoň při styku smuži, když už je tak posedlá zdravím. Druhá protagonistka Lena tolik prostoru k vyjádření nedostane, což je škoda, protože mi přišla zajímavější a o jejím chicagském období bych si ráda přečetla víc.

Při většině explicitních sexuálních scén (a taky při bitce v bazénku) jsem měla dojem, že čtu spíš fantazie heteráka o bi ženských, než realistký popis mezilidských vztahů, a kluci mi to při debatě nerozporovali.


Herta Müllerová: Rozhoupaný dech (Atemschaukel)

První vydání 2009, do češtiny přeložila Radka Denemarková, vydala Mladá Fronta 2010

Vypravěč vzpomíná, jak se v sedmnácti nechal rád odvézt Sověty do pracovního lágru, protože to znamenalo únik z prostředí, ve kterém se cítil odcizeně, neboť už stihl zjistit, jak moc ho uspokojuje kouřit na hřbitovech jiné muže, což by pro něj v tu dobu v Rumunsku mohlo znamenat dlouhé věznění.

Většina knihy se zabývá jeho pobytem v lágru, který podává velmi poetickým jazykem - právě své schopnosti vnímat i tak nepřátelské okolí s jistou hravostí a lyrikou (lopata srdcovka, úžas nad druhy a barvami strusky) zřejmě vděčí za to, že lágr ve zdraví přežil.

Překlad Denemarkové, která je autorčina dvorní překladatelka do češtiny, je skvělý.


John Irving: V jedné osobě (In One Person)

První vydání 2012, do češtiny přeložil Jiří Hanuš, vydal Odeon 2013

Vtahující vzpomínky sedmdesátníka na dospívání na chlapecké škole, na první lásky ke spolužákům a knihovnicím, na ochotnické divadelničení a na dědečka, který s gustem hraje ženské role.

Jak se vyprávění přibližuje současnosti, kouzlo ztracené mladosti, které vzpomínky přibarvovalo, se vytrácí, což je sice realistické, ale závěrečné kapitoly díky tomu působí uspěchaně a nedotaženě; finální konfrontace mezi vypravěčovou transgender chráněnkou a synem jeho nemesis z dětství je pak takový nepovedený přídavek.

Překlad místy drhne, výrazy „vršek“ a „spodek“ nás vespolek rozesmály.


Johanna Sinisalo: Ne před slunce západem (Ennen päivän laskua ei voi)

První vydání 2000, do češtiny přeložila Viola Parente-Čapková, vydal One Woman Press 2003

Svižná oddechovka s téměř výhradně gay postavami a s fantaskními prvky představovanými fikcí, že v roce 1907 byla konečně potvrzena existence trollů, což se dozvídáme průběžně z útržků z internetu, knih apod., a tím, že hlavní hrdina Mikael, přezdívaný Anděl, jednoho trolla začne chovat u sebe v bytě.

Aniž by si to dostatečně uvědomoval, situace se mu znenáhla vymyká z rukou, troll ho obluzuje svými feromony a Mikael se sice snaží vzrušení, které k trollovi cítí, ventilovat do sexu s jistým cynickým (ale zamilovaným) intelektuálem, ale situace je neudržitelná. Finále je pak překvapivé a mnohoslibné.


Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay)

První vydání 2001, do češtiny přeložili David Záleský a Markéta Záleská, vydal Odeon 2004

První, kterou jsem od Chabona četla, a moje nejoblíbenější, ráda se k ní vracím. Atmosféra válečného a poválečného New Yorku je živě popsaná, oba titulní hrdinové jsou zajímavé postavy - ani jeden to nemá lehké, Joe protože mu nejbližší rodinu schlamstl holokaust a Sammy protože se do konce života nikdy úplně nesmíří se svou homosexualitou.

Někdo, kdo zná trochu klasické americké komiksy, si určitě náramně užije i pozadí vzniku fiktivního kultovního Eskapisty. Chabon popkulturu miluje a píše o ní s láskou, a to nejen tady, ale třeba i v Telegraph Avenue, kde je pro změnu vedlejší trans postava.


Jean-Michel Guenassia: O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky (De l'influence de David Bowie sur la destineé des jeunnes filles)

První vydání 2017, do češtiny přeložila Iveta Šimpachová, v roce 2919 vydalo Argo

Moc povedená knížka, výborně přeložená, svižná, převracející řadu čtenářských očekávání naruby.

Protagonista není ukňouraný, přesto je citlivý a naivní. Konec není ani happy-end, ani úplně nešťastný. Taky je tam lesbická motorkářská svatba, láska na první pohled k imigrantce, no a ten David Bowie, skoro. (Klub nenapravitelných optimistů je ale podle mě lepší, i když queer postavy jsou tam jen ve velmi vedlejší roli.)


Theo Addair: Muffin a čaj

První vydání 2018 v Yoli

V podstatě hurt/comfort. Dan je výjimečně nadaný a má velké psychické problémy, Kit je extra empatický a vytrvalý. Dějiště: elitní internátní gymnázium se zákazem používat chytré telefony, ale klidně to mohly být Bradavice.

Literárně je úroveň slabá, Yoli zřejmě kašle na redakci. Mnoho kapitol začíná doslovným opakováním dialogu z konce té předchozí, akorát pro změnu z pohledu toho druhého. Zřídka v knížkách přeskakuju, ovšem tohle fakt nešlo (kdyby nebyla na bookclub, vzdala bych ji úplně). Po dočtení jsem si musela spravit chuť nějakým dobrým slashem... kluci, co jsou slashem nepolíbení, ale byli spokojení. :-)


Mike Perry: Klec pro majáky

První vydání 2011 v Knize Zlín

Je to důležitá kniha z pohledu přínosu pro trans komunitu, informace v ní o všelijakých potížích, na které transčlověk může narazit, jsou v českém prostředí jedinečné.

Z formy jsem ale rozpačitá. Perryho literární jazyk se mi nelíbí, používá, ba nadužívá omleté floskule („bohyně mých představ“), je přehnaně dramatický: „světýlko nad vchodem [tramvajových dveří] hlásí, že se bude nekompromisně zavírat“, a přehání a zveličuje, což se mi hrozně příčí. Ale vydržela jsem to kvůli tomu životnímu příběhu, který je fascinující.

Pokračování vydané v roce 2019 je sice stále strašlivě přehnaně dramatické, ale aspoň je svižnější – a velmi otevřeně zobrazuje vztah s násilnickým člověkem. Doporučuju.


Mario Vargas Llosa: Keltův sen (El sueño del celta)

První vydání 2010, v češtině v překladu Jany Novotné vydal v roce 2011 Garamond

Poprvé jsem ho četla, hned když vyšel, a citace z deníkových zápisků sexuálních zážitků na mně zanechaly takový dojem, že jsem se po deseti letech domnívala, že se prolínají celým příběhem, a přitom jsou až na konci... Kapitoly z Rogerova obdivuhodného života se místo toho střídají s líčením jeho posledních dnů strávených v britském vězení. Každopádně je to působivá kniha, ne nadarmo se autor honosí Nobelovou cenou.

Doporučuju přečíst si nejdřív Dějiny Irska od Moodyho (kde o Rogeru Casementovi není ani zmínka, tak moc ho ten soudní proces stigmatizoval).


Klaus Mann: Zbožný tanec (Der fromme Tanz)

První vydání 1925, v češtině v překladu Lenky Houskové vydala v roce 2006 Mladá Fronta

Prvotina devatenáctiletého syna spisovatele. Asi si o sobě myslel, kdo ví jak neumí psát. Postavy jsou stereotypní (lesba je mohutná a nosí mužské oblečení, gay má pisklavý hlas a nosí dámský kabát, mohutní černoši...), jednají afektovaně. Hlavní hrdina trpí, v pohodlném domově postrádá smysl života, a tak uteče a trpí mimo domov... čtenář též trpí, nikoliv však proto, že by to s ním prožíval.

Zkrátka velké zklamání, zvlášť po přečtení Mefista, který sice není queer, ale je to dobrá literatura z doby nástupu Hitlera k moci.


Alan Hollinghurst: Cizí dítě (The Stranger's Child)

První vydání 2011, v češtině v překladu Michaly Markové vydal rok na to Odeon

Taková lahůdka. Pět částí v pěti různých dekádách dvacátého (a začátku jednadvacátého století), každá velmi přesně vystihující dobovou atmosféru (aspoň pokud mohu soudit). První část začíná v roce 1913, jistě jako odkaz na Maurice, a z těch dvou dnů, kterých jsme svědky, pak vychází celý zbytek knihy. Dějištěm poslední části je pohřeb s účastí kožeňáků, což mě velmi pobavilo.


Edward Morgan Forster: Maurice

První vydání (po smrti autora) 1971, do češtiny přeložil Radoslav Nenadál a roku 2005 vydalo nakladatelství Jitro

Na knihu z roku 1914 překvapivě otevřená a překvapivě aktuální – četla jsem ji za odměnu po Pride a úplně mě nakopla –, kdyby někdo pochyboval, že Pridy mají smysl, může si přečíst, jak to před sto lety chodilo, jak moc se o „nepřirozenosti Řeků“ nesmělo mluvit a jakou léčbu doporučovali doktoři.


Sarah Waters: Zlodějka (Fingersmith)

První vydání 2002, v češtině v překladu Barbory Punge Puchalské vydalo v roce 2008 Argo

Rok 1862 na okraji viktoriánského Londýna – podvodníčci, kteří se léta snažili přijít k ohromné sumě peněz, ji konečně mají na dosah a jsou ochotni pro její získání klidně zavřít prakticky člena rodiny do blázince. Nikdo si nemá co vyčítat, každý se nějak proviní a někteří za to zaplatí životem.

Vztah mezi Sue a Maud, ústředními protagonistkami, je na vedlejší koleji, nenaruší nijak významně plánovanou operaci a zdál se mi proto bezvýznamný. Stejně tak mi přišlo nadbytečné, že Maudin strýc se zabýbá katalogizací právě pornografické literatury – možná by bylo zajímavější, kdyby Maud byla méně teoreticky obeznámená se sexem, zato více s měkkýši nebo filologií, nebo čímkoliv jiným, ale to by asi nebylo tak senzační... vlastně podobně senzacechytivé mi připadalo zobrazení prostituce ve Špičkou jazyka.


Jan Folný: Buzíčci

První vydání 2013 v Hostu

Povídky nejsou můj oblíbený žánr a hned ta první by mě spolehlivě od čtení odradila, kdybych nebyla odhodlaná se knihou prokousat kvůli bookclubu. Skoro všechny ostatní už se mi líbily víc (ale zas ne tak moc, abych sáhla po nějakém jeho dalším díle).

Folný povídky pojal poněkud didakticky, takže představuje jednou spokojené lesby a jejich dvanáctiletého synka, jednou třicátníka, který ne a ne najít toho pravého, jako by si odškrtával jednotlivá klišé, ale dostane se i na stárnoucího muže, jehož největší radost je v skrytu pozorovat mladíka z protějšího bytu, než ho dcera odlifruje do domova důchodců. A ty dvě lesby vlastně zas tak idylicky nežijí, a i jim se může přihodit, že se zakoukají do nějaké jiné. Kvůli těmhle dvěma povídkám stojí za to si přečíst celou knížku.


André Aciman: Dej mi své jméno (Call Me By Your Name)

První vydání 2017, v češtině v překladu Lucie Podhorné vydal o rok později Slovart (a hned musel dotiskovat)

Není to špatná knížka, akorát na mě moc melodramatická. Ke konci se vyprávění trochu rozbředává a na to, že to vypravěč sděluje s dvacetiletým odstupem, tak je to pro něj stále velmi, velmi živé.

Nejvíc mě bavilo představovat si (až do str. 21 to jde bez problému), že je vypravěč dívka. A vyšlo už i pokračování, ale moc mě neláká.


Andrew Sean Greer: Less

První vydání 2017, v češtině o rok později v překladu Jany Jašové vydala Leda

Chudák Less, blíží se mu padesátka, má vlastní dům v San Francisku a je nešťastný, protože jeho romány se moc neprodávají a jeho bývalý přítel ho zve na svatbu. Fakt mi ho nebylo líto.

Pár povedených vtípků, dojemně romantický konec, ale že by to bylo na Pullizerovu cenu?

Alison Bechdel: Rodinný ústav (Fun Home)

První vydání 2006, v češtině v překladu Petry Kůsové vydalo v roce 2008 Argo

Autorka jedinečných Leseb k pohledání zpracovala formou grafického románu život svého otce, který byl gay, ale nikdy se nevyoutoval, a který možná spáchal sebevraždu, nebo to možná byla nehoda. Přitom samozřejmě Bechdel nevynechá ani svůj životopis – její vlastní dopívání a objevování sexuality (a literatury, jejíž byl její otec středoškolským učitelem) je neméně zajímavé.

Pár let na to napsala a nakreslila ještě život svojí matky, který bohužel v češtině nevyšel.


Michael Cunningham: Domov na konci světa (A Home at the End of the World)

První vydání 1990, v češtině v překladu Miroslava Jindry vydal v roce 2005 Odeon

Cunninghamovy knížky mám moc ráda a tuhle z nich nejradši. Je to takové pohlazení po duši, ke kterému se pravidelně vracím. Všem postavám se vlastně dějí docela hrozné věci, ale zdárně se s nimi perou (i když jim to tak někdy třeba nepřipadá). Spousta přátelství a lásky a scén, které se mi vryly do paměti.


Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B (En finir avec Eddy Bellegueule)

První vydání 2014, v češtině v překladu Sáry Vybíralové vydala v roce 2018 Paseka

Vynikající autobiografický vhled do vyrůstání v pikardské vesnici, kde pracovní jistotou je továrna na mosazné součástky a životní jistotou skutečnost, že chlapi musí být drsňáci. Protagonista je ve svém okruhu zřejmě jediný, komu se z nekonečného koloběhu bídy a pití podaří vymanit, a to právě proto, že se tam nikdy necítil mezi svými, protože na veškeré chlapáctví si jen hraje a nikdo mu to stejně nevěří.

Četla jsem ji třikrát... parádní věcička, skvěle přeložená. Nejvíc mě dostávalo, že všechna ta zcela nepokrytá homofobie vesele vegetuje, zatímco v hlavním městě země je manželství stejnopohlavních párů už pár let zcela samozřejmé.


Alice Walker: Barva nachu (The Color Purple)

První vydání 1982, v češtině v překladu Jiřího Hrubého vydalo v roce 2001 Argo

Lesbická linka není v knize to hlavní, je to jen jedna ze součástí emancipace vypravěčky, která se díky příkladu a pomoci seběvědomých žen vymaňuje ze závislosti na násilnických mužích. Dějištěm je venkov na americkém jihu mezi světovými válkami, a tudíž je nedílnou součástí až téměř nepochopitelný rasismus – většina postav je afroamerického původu.

Čte se velmi lehce, jakmile člověk přivykne vypravěččinu jazyku, od poloviny se pak přidá i hlas její kultivovanější sestry, která se stala misionářkou v Africe. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo závěrečné odhalení, kdo s kým je a není příbuzný, jehož smyslem zřejmě bylo docílit, aby incestní vztah vlastně nebyl incestní. Každopádně ji k přečtení doporučuju, není to tuctová knížka.