(poprvé vydána bibliofilsky a s falešnou datací roku 1949)
Němá proroctví pupenců se šmahem vyplňují
Proti všemu očekávání
zoufale přešlapujících
jaro přichází
Tak samozřejmě
jako by se všechno dělo v nejlepším pořádku
a každá bolest věděla o své nevýslovné ceně
zeleným lupínkem
pokladnice vůní se otvírají
čerstvý nátěr trávníků
osýchá v slunci
Začlo to
prostořekostí kosů
a teď už ani konvalinky se nedají přehlušit
dechem modřínů a třešně mají tak zrovna čas
svléci se ze své úplňkové bělosti šílených
aby udělaly místo
jabloním a hlohům
Mají přijít jěště akáty
a také růže a lípy
řeknou ještě letos své slovo
ale bojím se
že jim nebude dobře rozuměno
Zem žena Pilátova
nadarmo vypravuje své jasnozřivé sny
nadarmo se trápí svými klíčícími předtuchami
sdělujíc je s laskáním svému pověrčivému muži
který v roztržitosti poslouchá její zelené výstrahy
aby neměl nic se smrtí Spravedlivého
ale myslí při tom na své hodnosti a řády
a má strach
Ten strach
když se náhle lupení třese jako kroniky navskrz popsané
nespravedlností a záštím
ten strach, že zlaté hřeby pampelišek v trávě
a hvězd na obloze
neudrží už pohromadě
co se ustavičně od sebe odděluje
zrovna mezi květy
pod kroky i v dálce
trhliny se rozestupují
mrazivě táhne z nich
Vidí žena Pilátova
oponu světa roztrženou
podsvětí kanálů se provalilo
a mezi nimi bolest a vinu
jak se protloukají
v křiku rouhavém
každá na vlastní pěst
Vidí smíření
všemi lístečky dřeva zeleného
šeptá o něm
sypajíc nám pod nohy květní plátky
modrým hlasem kukaček se zalykajíc
Ale Pilát si ruce myje
místo deště se ochladilo
křik neustává
mlčí zem
(Jakubu Demlovi)
Bouře přišly s námi
oslavit váš svátek Syna hromu
urputný liják na okno bubnoval
A potom
červencové odpoledne z kterési vaší básně
rozklenulo se nad domem skrz naskr otevřeným
Těžká vůně žní přešla po zápraží, všude v polích
přes dozrávající klasy lidé rozprávěli
Bylo slyšet každé slovo
třebaže přicházelo z nesmírné dálky dětství
a kdybych byl vyšel brankou za zahradu
snad bych byl spatřil mrtvé naše
skloněné nad dávnou sklizní…
Ale já nezapmněl ani v této chvíli
ani v tomto domě svobody
střežené stůj co stůj
jaký je čas
a že se tam venku dokonává výprodej člověka
stále více pod cenou
takže nic už nezůstalo v lidech na svém místě
nic už v nich není nezbytné
Jaká potřeba slitovnosti andělské
nad takovým zpustošením
Ale jak nevzpomenout ohnivých cejchů
vaším slovem vypálených
všude tam, kde se netečně přihlíželo
svatokrádežným křivdám a život se vytrácel
Vaše výheň ustavičně vybuchovala, ustavičně jste kul
věty těžkooděné rozhořčením a lehké něhou zas
Bylo to vždycky něco docela jiného a přece vždycky totéž
jak byste nikdy nevyšel ze své zahrady a přitom zchodil svět
všude pátraje po člověku, všude nechávaje dveře dokořán
Průvan se za vámi hnal všechno cuchaje, nadávky vás provázely
Co na tom, báli se vás, co na tom, vaše řeč měla ozvěnu ve hvězdách
když jste hovořil nejtišeji ke květinám či nebožce sestře své
Teď budoucnost vystupuje na špičky, kdo to přichází
Kdo je to, ty věštby v šíleném smíchu vyrážené
samé oko ostříží, sám dráp?
Z vlastní moci se vznášejí v blankytu opuštěném
nepotřebujíce už nic od země
kterou střeží
Takoví jsme. Taková je to hra
Hlediště od jeviště
pro přízračnost světla zkornatělého víc nerozeznáš
Smích zní jako řinkot převzácných věcí zbůhdarma rozbíjených
které ustavičně přinášejí odkudsi odjinud než ze světa
a slzy glycerínové stékají po falešné tváři tlusto nalíčné
jež hraje i hledí na hru svou
zatímco v koutcích úst nepravdivých
zatímco v koutcích očí v sloup obrácených
černé hemžení obstarává
bůh much
Jenomže tu a tam
ta falešná tvář se ukazuje tak smrtelně pravdivá
Jde najednou o všechno
Slzy glycerínové se řinou jako krev nejlidštější
Ústa lži vydávají strašlivé svědectví proti nám
Oči se otvírají a zavírají jak východ a západ dne posledního
po kterém nebude už nic
a do přecpaných galerií století zvědavě zevlujících
náhle hrůzou zkamenělých
zírá
Rouška Veroničina ---
Takoví jsme a tak si zahráváme
s ohněm, jenž pálí, ale nespaluje
zatímco máme kdykoliv možnost vyjíti z tohoto pekla na závdavek
a jsme tak jiní a všechno je jiné
když sundáme z hlavy maškarádu své vážnosti
když se zujeme z obtížných střevíců své úlohy naučené
a bosí překročíme práh Království božího kdekoli
mezi dětmi
a díváme se s nimi Bohu na prsty
jak dělá hvězdy a spoustu těch věcí každoročně opakovaných
od fialky až k bouři
Tak bosí překračujeme práh neděle, práh Domu páně
Zpívají. A co tam venku se děje tak urputně
v pitevnách, v nemocnicích a na mučení
abychom se stůj co stůj přiblížili tajemství těla
zde zvonky v rukou chlapců zvěstují prostince
Začíná se hra opravdovější, divadlo světa přestává
Proti všem hlasům země zvony měly svou prvdu a řekly ji
Žoldnéři se blíží, všechno je zde, i kdyby svíce nehořely
a varhany se nedovolávaly neviditelných zemřelých
Je to hostina, Kanaán nejspíš, ale dveře se náhle otvírají
Evangelium o zázračném nasycení dočteno, kohout kokrhá
Všichni můžeme zapřít. Všichni se rozprcháme
(poprvé vydána roku 1937)
Závoji výmluvný, až němý,
kdo nosí tě, žhne světy všemi.
Co zobáčků zde zotvíráno
a stébla trav kdo sčíst by moh,
ve vločkách sněhu v loňské ráno
svůj bílý úděl přečet hloh.
Ať zahrady, jež prázdné stály,
stříbrný jazyk deště chválí,
ať na polích a nad loukami,
kde v tůní skříních zelených
schováváš vážek drahokamy,
zdvihne se můzy lehký smích.
Ať hřmí, ať stromy na pochodu
líbají listím vzduch a vodu,
zní zvonků vyzvánění dlouhá,
ať třeskem žlutě slunečné
se houslím konvalinek rouhá
blatouch ve sveřeposti své.
Ať vůle vlá, ať na předprsni
hor přáboj něhy v smrcích zdrsní.
Sloup písní tvých, jichž nikdy dosti,
z Vesuvu hudby vyšleh snad,
a nikdo tu, kdo ptáky zprostí
žhoucí text poupat vykládat.
(Janu Dokulilovi)
Dopne se hrachor výše své i sláva slunečnice
v dny stodol, stébel stínaných a stěžejí, jež skřípajíce
zvěstují plnost poslední. Mandelů krása tklivá
na humnech prudce zjeví se, až křupající skýva
žit uzrálých, pšenice zlaté magnificat
se k ohni ostří bude klást a v slunci tvrdě stříkat.
Pod víček oblouky svět světlem kypící jak kdysi
pro hlad všech úst a zobáčků v zrn nitru pokrm mísí,
kryt chleba přichystav pro Pána všeho zboží,
sčet množství hlíz a bobulí a sladkost v lusky vložil,
že nelze už se vraceti, ó čase zaoblený,
jenž palvuň blesků blesků rozžíháš nad rží a nad ječmeny,
že nelze více rozpřádat a říci podrobněji,
než trávník pověděl, než tůň a ticho její –
Pět peněz křepelčiných mlkne zas a léta šumná
crčíce zrním spěchají, ó cesto má, ó humna,
kudy smrt kráčela, kde palič plížil se a pohromy
do oken svátků hřímajíce lehly na stromy,
kde s úpěním já hledal jsem, když skřivan byl mi vůdce,
kde oči vzhůru zdvíhal jsem, i srdce, hlas a ruce,
kde bděla mladost má a stáří sklánělo se k hlínám,
co tys šla k břehům klasnatým a mimo, přes a jinam.
Pentlemi odletů svých vlaštovice svuští
v jih svátku tvého naším severem,
po čtvercích tuřínů a brambor, po strništi
v loučení léta, včel a lesů jdem.
Šťasten, kdo jablka svá sklidil za pohody,
v průvanu mlatu svého zvážil zrna zisk,
kdo za přátele měl jas dne a vlahost vody
a pečeť práce své v tvář času vtisk.
Hle, léta skvoucí šat na váhu ohně vhozen
a trati spěšně požaté, jež pluh již přeškrtne,
svůj počet vydáme jak réva hrozen,
jak žezlo královna ve chvíli předsmrtné.
Ty však, ó rívo hrozny vzácnými vždy obtížená,
ty královno, dál žezlo blesků třímá ruka tvá,
pod lisem lásky píseň k nrbi sténá
z drcených zástupů, v nichž místo mám i já.
Když zrána vyjdeš a světlem svým neprodyšně
oblohu uzavřeš mocnostem náměsíčným,
když obrazem okna zas křižuješ stěny
jíní bělostnou hrůzu ze stromů plašíc,
kde úzkosti noci jsou, kde Saturnovo
království, jemuž jsem poplatný býval?
Lesk mnohý už oslnil přisleplé oči,
že v poddanství hanebná dávali jsme se,
lež složitou ale tvé loukotě drtí,
křik kohoutů hlasatelů tvých vjezdů,
hlas zvonů ulitých z tebe nám říká,
že nezbývá nic než světlo tvé prosté a bílé.
Nic nevím už o vlivu mandragor zhoubných,
když zlatem mi vydlažďuješ zápraží ráje,
vím jen, že vládneš i katastrům smrti,
ze zdechlin jak z úlů dávajíc vzlétat
broukům oděným kovem, vím jen, že bledost
vraždy a závisti tebe se bojí.
Ale když rosteš a opřeno o zdi
jazýčkům zeleným v špinavé trávě
z jara vyrážet dáváš, když z rybníků piješ
a dnů svých výpalné listy do ulic házíš
jak na spáncích nebes tvá tepna se škube,
jak raduji se z tvé třeskuté moci,
ó slunce, ty anděle ohnivé rady,
monstrance, jíž koří se věže a vody!
Ale ty nepohrdneš a pijáka hrdlem
ve víně stékáš, ty kasemat mříží
pro oči vězňů se pokorně drobíš,
však studánkám a skřivanům dáváš se celé.