(poprvé vydána roku 1916)
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraději potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje srdce své neunese.
Na můj práh kdysi jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovnýmůj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…
Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.
Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.
Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…
Když jaro přišlo, stromy podél cest
za druhy zvolil si a skřivany,
dal očím plápolat a ústům kvést,
šel pohan mezi pohany
a dešti šehán, sluncem hýčkaný,
dal uspávat se loutnou hvězd.
Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
stem něžných slůvek pírko obetkal,
jak po srdci by smyčcem dlouze táh.
Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
jak oblékl by nový, snubní šat,
a míse prosby ve smích kukaččin,
toužil a toužil, an se večer krad,
zda bozi dovolí mu uhlídat
tančící žínku v stříbru kapradin…