(poprvé vydána roku 1962)
(Oldřichu Mikuláškovi)
Pili jsme, ale zároveň jsme také věděli,
že něco jiného je střemhlav opít se
a něco jiného je poslouchati víno,
na slovo vzaté víno.
Ba, s uchem na pohárku,
uslyšel jsem v kaštanovém sudě
své vlastní srdce sčítat obruče.
A staří zase k vínu počítali léta.
Měli je v sobě pěkně dokulata,
ty roky bosé,
i ty v hustém mlází,
v obilí, co je láska strašně zválela,
pak roky na vojně
a léta v kriminále.
Pili jsme a za slovo jsme barali víno
na slovo vzaté.
A zvysoka jsme ulévali ohně.
Zelenou sírou čadila
červená srdce v kaštanových sudech.
Chtěli jsme se umýt.
Chtěli jsme svět mít jako oblázek,
kulatý, čistý, vodou přikrytý.
Pili jsme a jako řpísné kruhy v pařezech
tkvěla v nás léta, léta dokulata,
s půlnocí rozkvétala kapradina zlatá,
a sokol létal.
Vyletěl sokol nad oblaky,
vynášel se nade všecky vtáky,
aj, nade všecko stvoření.
(poprvé vydána roku 1957)
Světnice měla žebro: hnědý, rozpukaný trám.
Suk jako pavouček a škvíra.
Svítívalo se petrolejem.
Od okna vedl vyšlapaná chodník k hodinám.
Když chlapci rostl zub, zlá baba hlavou třásla,
noc byla na koštěti,
dul vítr, na zahrádce topol skřípal,
tatínek uřvaného kluka, aby neplaka,
od okna nosil k hodinám a od pendlovek k oknu,
do ucha šeptal, nestydíš se, tak veliký chlapec,
vojákem brzo budeš,
zaneseš do maštale plnou náruč sena,
budou to bělouši.
A já jsem rázem stichl jako pěna.
Kam jsme to jenom dojeli za celou dlouhou noc
pod trámem, který jako silná, opálená paže
strop držel nad námi, a škvíra
ve starém dřevě vůbec nebolela, naopak,
přítulná byla, vždyť za odštěpenou třískou
trám stéblo slámy svíral,
žlutý Zlatovlásčin vlas.
Odkud ten vlásek přišel, kde se u nás vzal?
Světnice měla žebro: hnědý, rozpukaný trám.
Suk jako pavouček a škvíra.
Svítívalo se petrolejem.
Od okna vedl vyšlapaná chodník k hodinám.
Růže pro všechny příležitosti
dodají Zahradnické komunály
města Brna.
(Vývěska v tramvaji)
Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.
Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
Za dveřmi uslyšel jsem její dech
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.
Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala:
Ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.
A já jsem odpovídal:
Kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.
Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého.
Nad vody, ach nad vody,
vzlétl, vzlétl pták.
Nikdo neví, jak a kdy
vylétl pták nad vody,
nad ostnatý drát.
Zato jeho zobák,
ptáčka toho pevný zobák,
všichni viděli.
Zato jeho drápky,
ptáčka toho ostré drápky,
všichni viděli.
Zato jeho oči,
ptáčka toho jasné oči,
všichni viděli.
Zato jeho peří,
ptáčka toho modré peří,
všichni viděli.
Modré oči maminčiny
rázem uzřeli.
Lodě, lodě, rychlé lodě,
ty, co plují ke svobodě
v modré vodě nepohnuté,
rázem spatřili.
Plachty, plachty, plachty bílé,
ty, co v dálce se nám ztrácí
jako chléb a jako ptáci,
v ústech chléb a v modru ptáci,
rázem spatřili.
Šátky, šátky vyšívané
modrým kvítím z rodných polí,
kvítím, které tolik bolí,
tolik bolí, tolik bolí,
a přec každou ránu zhojí,
všichni viděli.
Hned na ptáčka zavolali,
vzhůru volali,
košilkami vypranými
na něj mávali.
Kampak chodíš, modrý ptáčku,
bystrou vodu pít?
A kam zlaté zrno zobat,
kam se letíš na noc schovat,
pověz, pověz, kam?
Zpíval modrý pták:
Tam, kde jste se narodili,
chodím vodu pít.
Kde vás matka porodila,
chodím zlaté zrno zobat,
tam se létám na noc chovat,
domů, domů, k nám.
Znova vzhůru zavolali,
znova volali,
košilkami vypranými
dlouho mávali.
Uleť, uleť, modrý ptáčku,
odleť daleko.
Přikryj se svým modrým peřím,
ať tě kulka neudeří,
kulka z olova.
Zpíval modrý pták:
Nebojím se rychlé kulky,
kulky z olova.
Poslaly mne vaše matky.
Jestli v noci klidně spíte,
živi jste a chleba jíte,
ptát se kázaly.
Znovu vzhůru zavolali
znova volali,
košilkami vypranými
dlouho mávali.
Pozdravení vyřiď, ptáčku,
rodným chodníčkům.
V noci do růžova spíme,
chleba do sytosti jíme,
živi, zdrávi jsme.
Zpíval modrý pták:
Proč se domů nevrátíte,
domů nejdete?
Jaro přišlo, zima hyne,
voda vřekách k moři plyne,
a co s vámi je?
Poskláněli hlavy k zemi,
mávat přestali.
Drobné slzy do košilek
bílých plakali.
Neodlétej, drobný ptáčku,
slétni, slétni níž.
Popatři a polituj nás,
pomlč ale, pomlč u nás, co tu uvidíš.
Slyšel modrý pták.
Jako kámen k zemi padal,
jako krásný modrý kámen,
modrý drahokam.
Jako kámen k zemi padá,
jako z nebe siná hvězda,
dlouho, dlouho k zemi padá,
modrá pírka vzduchem trousí,
hlavičkou svou, drobnou hlavou
o zem udeří.
Také jeho zobák,
ptáčka toho pevný zobák,
o zem udeří.
Také jeho drápky,
ptáčka toho ostré drápky,
o zem udeří.
Také jeho oči,
ptáčka toho jasné oči,
o zem udeří.
Jenom jeho peří,
ptáčka toho modré peří,
dlouho padalo.
Modré peří na zem padá,
padá, padá, neroztává,
padá tam, kde roste tráva,
padá tam, kde kámen leží,
tam, kde vlna v písku běží,
tak, kde lesy obzor krátí,
padá, padá mezi dráty,
kolem kulometných věží
modré, modré peří sněží.
Posbírali modrá pírka,
pírka sebrali,
do košilky sněhobílé,
čistě svázali:
Oči, oči maminčiny,
lodě, lodě, rychlé lodě,
plachty, plachty, plachty bílé,
vody, vody nepohnuté,
modré kvítí vyšívané,
i svá srdce rozedraná
do krvava, do krvava.
Modrá pírka posbírali,
do uzlíčku zavázali,
uzíček tam zakopali,
smutná slova k němu dali.
Nebylo ti, drobný ptáčku,
na zem slétati.
Slétl jsi k nám mezi dráty,
slitoval ses, život ztratil,
odpustíš kdy nám?
Mlčel modrý pták.