(poprvé vydána roku 1943)
Už umdlel po půtkách
a pro dění už není,
sám k sobě po schůdkách
se spouští do sklepení.
Na hraně nejistot,
kde poprchává rosná
tma na tušený schod,
spáč probuzený do sna
průsvitkou za chmuru
se dívá v mhách a něze
a moře siluru
zří z břehů anamnéze.
Za lubem nebytí
tak odešlá a skelná,
v šedosti zavití
tvář tiše podpopelná
se náhle nabízí
obezřelému dutí,
jež zvolna pobízí
zamlklé uminutí.
To za mhou starý čas
zas jako víno pění?
Ach, věčná slavnost v nás,
přesladké prokrvení!
Co spí, se probírá,
co zkamenělo, slyší,
dech tůně rozvírá
své těsné obkališí
a v skryté proměně
přes nadstavená síta
tříbí své zeleně
do tmavosti jež svítá.
Kdo ještě otálí?
Jak vlna hloubkou voní!
Hleď!… mezi korály
se zlaté pražmy honí,
na sámku oblohy
si hrají s obdobami
a rejdí před bohy,
vždy sudé, nikdy samy.
Kdo jste mé namátky,
podoby nebo stíny,
nebohé památky
pod víčky přivřenými?
Tvé shody důvěrné
a šťastné jen v tvé síti
tak dlouho nevěrné.
Jsme tesklivé, chcem býti!…
…a ty spíš? Ale ne,
hledal jsem mezi písky,
ještě mé, stále mé,
zasuté hlubotisky.
Nás hloubka hotoví,
dnů širočina teše,
nebožky?, kdo to ví?,
z nás milý máje křeše.
Mrtvé jen na oko
pro toho, kdo nás nezná,
nás hřeje hluboko
tvá paměť přelíbezná.
Světélkující šlem
na kupce rudných zdrolků,
dvojhlásky s chocholem
a nejsladšího morku,
nálože pod vesnu,
šept nevysloveného,
tvé nedopalky snu,
plod hoře sloveného,
půlnoční lucie,
jež stesku upíjejí,
milostné mumie
s kročeji bez šlépějí,
mumie milostné,
jež tajně v tobě hoří,
hoří nikdy dost ne,
mumie suchých moří,
my houstly, když jsi spal,
len věků pospřádaly
a hvězdy na podpal
ti k troudu nastřádaly.
Když ve tmě pod stany
bdí hubení a tiší
a čisté průvany
v návěje šupin čiší,
my, kámen nekámen,
krok zamlklého soudce
pozorně čekáme
hned budouce i jsouce,
až bůh snů podkrovních
v sen o souvratné pouti
na zubech třenovních
dřeň stínů bude mnouti.