(poprvé vydána roku 1958)
(Eduardu Milénovi)
Varhany motorů
rozechvívaly loď,
na které plulo město.
Řekl jsem přítelkyni –
je skoro k podzimu,
vem tělo své a pojď,
než zazmítá se
kostra draka v drátech,
než staje s broskví jíní
a než potkáme cestou
blouznivý vítr a sad,
který po dukátech
listí hází mu.
Řekl jsem přítelkyni –
vem tělo své a pojď,
půjdeme na špilberk.
Je skoro k podzimu,
básně se však ještě zelenají,
i když keře poodkvetlé spí tu,
a třpytný letoun slídí po blankytu,
kam připjal by svůj šperk.
Varhany motorů
rozechvívaly loď,
na které plulo město.
Na horní palubě
řekl jsem přítelkyni,
když objal jsem ji cestou,
cestičkou nahoru –
hleď, totot vše je tvé,
co zavřeš pod víčka:
i žluvy na dubě,
krok z pavlačí a síní,
i háje pro mrtvé,
jež v srdci pochovalas,
Koliště, Petrov, Radlas,
i malá sovička,
co houká po vlacích,
i dýmy, které plují.
Hleď, to vše je tvé,
co zavřeš pod víčka
s klenoty očí svých
tak jako do etují.
I červeň tramvají
je tvá, i alej s hlohem,
křídla, jež mávají,
dávajíce nám sbohem,
odprýsklé návěstí
- fermeže, barvy, laky –
déšť, který šelestí,
déšť, který smývá šminku,
a na Zeleném rynku
kašna i v noci vřící,
koberce létající,
utkané textiláky,
vinárna v Klášteře,
hospoda U rosničky,
kde jsi mi slíbila
věrnost i v nevěře
a kam se vracím vždycky,
když dlužím duši verš
a tělu sklenku vína.
Hleď, toto vše je tvé,
zeď, která zapomíná
pod slídou z perleti,
pod větví popínavou,
že ty si vzpomeneš,
jak nahou, bez větve,
hřávalas ji svou hlavou,
tonouc v mém objetí.
To město lásky tvé,
je tvé
jak já a každý dům a sad.
A neboj se, že odletí
i s dýmy, které plují.
zavři je pod víčka
s klenoty očí svých
tak jako do etují.
A nech si o něm zdát.
Bylo tak krásně,
slunko hrálo
i starým pánům
v uzlech na jehlici.
Jablka ženských kolen
tloukla do sukní
a sukně – samé zvaní –
že muži, i ti přesmutní,
nechali ztát
sníh v stínu vpadlých lící,
když míjelo je
toto bubnování
a jaro přešlo kolem.
I tramvaje se zdály červenější!
A z děr,
z děr ve zdech domů
po válečné plavbě,
k náletům lásky
startovali vrabci
jak z malých hangárů
Bylo tak krásně
v městě brněnském
a všechno vycházelo
nějak do páru,
že starý čaroděj,
jak do vousů by hráb si
a napravit chtěl křivdy –
řekl, můj brachu,
aspoň něco přej si,
ať jsi jak tramvaj
trochu červenější.
A já si přál!
Jediné měl jsem přání:
ať stále zní mi
ono bubnování
a jaro nemíjí mne nikdy!
Když jaro vře
a bílé okvětí
jak spodnička se vzdouvá
na keřích,
když z trávy voní hřích
a všechno po hříchu,
a teskné šero sova
křídly rozestře,
když dívky jdouce lhou,
že kloužou po oleji
jak stroje v ložiskách,
a ty jen tiše kvílíš,
když bůh si zoufá zas,
že božský je jim příliš
a někdo lidský že je povíská
za lad a sladký žel
té chůze královnoček,
když dohoukal už sýček
a láskou zešílel,
když míza v proti vzlíná,
když leknín k luně plá,
když luna na ňadru
si knoflík odepne
a vzdává se mu siná,
když kamsi, kamsi
poděla se duše,
že do těla se nám už nevešla,
když v ptačí viole
svět celý zakolísá
a k boku ženskému
se lísá hvězdný chlad,
až celý rozehřát
a do nesmírna vzrušen
cítí, že po nebi
se nezasteskne mu –
ó marná kráso,
marnosti ty krásná,
kéž démantem jsem,
který třpyt tvůj láme,
a shořím pak
a rozpadnu se v prach!
Rozřízl jsem
zlaté jablko podzimu
a listí krvácelo.
A srdce mé, mé tělo,
které patří mu
- zlatému jablku –
vypadávají z něho
jak černá zrna slz
ze světa jadrného.
Proto to teskno
nad vyvržením z ráje
žíznivé dužiny,
jak propustilo by mne léto –
a já už vím,
co za jesení všech,
i této,
hrdlo úží mi.
Naříká plech,
ten cimbál beze strun,
a římsy
bůhvíproč se lesknou.
Všechen prach už gumy smetly
svistem po asfaltu.
Bez poskvrny nebe skví se
ve svém kobaltovém smaltu.
Jenom já se v blátě brodím
smutku, lítosti a hodin,
které žere plíseň.
Raději se za mrak schovat!
Kde je ale? Kde jste která,
spásy moje, spásy malé,
když je v duši temně?
Vzlétly husy! A já ovát
křídly bílými své země,
vidím i v té louži nafty
samá paví péra.
Sudy tak mocné,
jak válely by hromy,
před sklepy leží,
temná zvířata.
Však pouze v bouři vína
ještě mladého
útrobu prahnou omýt
jak země vyhřátá,
když úponkami svými
po dešti se vzpíná.
Spí potom víno v sudě,
spoutaném obručí
jak prstenem, tím zásnubním;
spí jako nevěsta
v hlubokém náručí
ženicha – s ní s ním,
co z jejich lásky zbude,
až tisíc přípitků
je navždy rozloučí.
Jako gondoly
dvě bílé labutě
plují nocí.
Všechno pomin
e
a všechno obolí –
a lidské city vroucí.
Má rusálko,
jakou pak najdu tě,
když neon luny nad tím naším krámem
už nyní svitem z druhé ruky hlásá
o lásce, i té nehynoucí,
jako o zboží dávno vyprodaném.
Jako gondoly
dvě bílé labutě
plují nocí.
Všechno obolí,
tak jako pomine –
zpěv lásky, krásy,
zpěv peří dosud nedraného,
i zpěv masa –
labutě nevinné!
Červené víno
na slunci se chvěje
v skleničce.
Červené víno
u modrého stolu
piju teničce.
Tak teničce je piju,
tak tence
jako paprsek,
pod kterým dlouho zrálo.
A ten paprsek
i do mne tence slét,
maličko zachvělo se
srdce mé a málo
chví se i víno v sklence.
Teď, právě teď
jsem hrozen!
Erupcí skrytých vzruch!
Ňaderný hrozen
narozený v rose!
A laská mne sám bůh.
Horká voda
duní v koupelně,
horká tak pekelně,
že dusí soli vonné.
A vana – bílá hrobka
nahých žen –
sálá tím obrazem
rozsvíceného těla,
na které černá noc
s milencem zapomněla,
s milencem skloněným
jako most padací
nad ženou zazděnou,
když voda burácí –
a ona v krvi tone.
Krásná zlatnice
šla na trh nakupovat
rubíny ředkviček
se smaragdovou natí.
A začala se dětsky radovat
i,
co je tu jiných ještě pokladů:
„Hle, lilku ametyst,
který se dá smažit
tak do zlatova, že snad oklamu
i svého zaltníka –
a to už je co říci.
Škoda, že nemají tu taky kukuřici,
ten jantar perel,
který umí spříst
večerní slunko do nejtvrdších svitů.
Nakonec zelenou hlávku z malachitu
skutálím v brašnu
a pak budu stápět
pohledy dlouhé v barvě ovoce,
ať zahoří i v nich
achát a karneoly –
a nad onyxem řas
ať každého jen bolí,
že jako rákos na jezrní hlati
v mých očích nemůže se třást.“
(Povídka)
Jestřáb napíná na křídlech blankyt.
Ó blankyte,
teď protrhl ses sluncem!
A slunce zlatničí
na rybách v potoce
a potok září, ničím nepřezurčen.
Jaký to zázrak! Z nory králičí
čeníšek vlhký
zkoumá vzduch,
zda je tak čistý,
nebo se jen tváří.
I nora nadechla se hluboce,
do vzduchu vymrštil se pstruh,
ale pláč rozlehl se v rose,
když padal zpět
jak jestřáb za kořistí –
a slunko zatmělo se.
Koberče modrý,
slyš mne, oslovuji tě!
Koberče modrý,
modrý ptáku
s křídlem na všechny čtyři strany,
prosím tě, vzlétni!
Perleťový slimák v ulitě
podiví se dvěma svými růžky,
na zahradě se rozezvoní hrušky
a pokoj krutě posvíraný,
ve kteréms pod kročeji úpěl,
se rozrstoupí tak,
že blankyt tvůj se setká s nebeským
jak baldachýny nad krajinou letní.
Bude to krásné!
Andělé se zmýlí
- a já jim budu vískat hebké peří –
a také hvězdy protkají tě třpytem,
koberče modrý,
zatímco moje kroky pod blankytem
rozžehnou nové, až se trocho zšeří
a lampa v pokoji mém zhasne.
Bože, jak je dneska
venku krásně!
Bože, jak jsou krásná
nebesa!
A jak překrásná je někdy báseň,
na kterou se chodí
od lesa!
Chtěl jsem říci,
že je mi tak slavně
jako hroudě,
lesklé po radlici;
jako řece,
když kry cítí plout;
jako zrnu,
které náhle vzklíčí,
vzduchu, když v něm
skřivan zaplesá,
jako tmě,
když polechtá ji slunko,
tmě v sevřeném hrdle,
v hrdle hlavně,
která chtěla by
jen smíchy vybuchnout.
Podzime
v zemi moravské
tam dole!
Javor u lesa
jak jantarový šperk,
plno ňader
pod révovým listím,
sladkost z řep,
že zemdlívá až kraj
po šťastném porodu,
zpod víček jenom podvečer,
vzdálený štěkot psa
a ještě vzdálenější
- hej, hore – z bud,
kde zbylo loňského.
Oh, porazte mne, chlapci,
porazte,
táhlostí zpěvu,
drsností vína,
rád k té zemi padnu,
k plnému tělu ženy,
však luna líná
velce zlíbá mě,
že proberu se k ránu
v úsvitu z perletě –
a rosou křtěn
jak znova narozený
na seně nebo na slámě
pocítím v srdci jho –
čehosi krásného
jak člověk první,
první na světě.