(poprvé vydána roku 1963)
Je-li jen trochu něhy v slunci,
pak brzy zmizí s osinatým
padáním pozounů.
Snad ještě chvíli bude dunět
zlá tvářnost u výpadu času,
nařvané vedro ještě zažehrá
na podvaliny líných stínů,
leč světlo, stočeno už k pití,
nenalezne úst
a pokryje se křísem…
Pak hořké oboření úlev
oblevou bubnů ulíčeno
prosmejčí všechny záškleby –
a netopýři províjeně zvíří
nehmotnou smělost noci tělesné,
vzkázané po nás, aniž víme komu.
Co radit věcem,
pro něž rozum zapřel ztrátou
nehybný rozum zeleně?
Co kamenům a vodě dát,
když, vnějšek ticha na starosti maje,
svět v prázdnu ježatém už pouze touží
naklonit lva a svalit jeho oči
do důlku němoty?
Jenomže mlčeti je míň než naslouchat
Po pauze, která z čísel točí démant
v končiny snů a v smělé osudy,
duch, rozhodnutý bohujícím blahem,
ve vášni couvá proti obrazům…
Mdlé prsty schoulené v rukávech lilie
jdou přidržeti tóny bohům přivánění,
smrt utlučená krupobitím vstává
a jako zázrakem už krátí cestu
těm ze smyslů, jež nemáme,
smích shýbá vršky vášně v mládí ozvěny,
milostná hozba čerpá opojnost
z nedostižného vína…
a lunty kořenů,
zažehlé světluškami flétny,
ozáří kůtky poupat v půtce s vůní…
Kdo chtěl jít dál, ten zůstane
otevřen závratí od nebes mezi oči,
už bez věku a vlastně sladce vyzván
zjevení vlnit v blízkosti bez prostoru,
kde jenom rosa může
šimravě vrazit do měsíčna
jak ryba v stehno ženy…
Nejmenší časomíra srdce šeptá: ukaž, slovo,
já ti to pofoukám! –
leč síla, slast a zeleň géniova,
tu pučí z bezřečí,
když andělé jsou na oříškách not.