František Halas

ze sbírky Sépie

(poprvé vydána roku 1927)

ÚTĚCHA

Je to tak jednoduché
postavit vejce po Kolumbovi
básník to činí posté
se všemi slovy

Zůstává mu prvenství
objevů známých věcí
a smutek cesty polární
co v moři končí

LISTOPAD

Melancholie s pěstěnými nehty
Erinye našeho století
polibky bolí nejvíc když prší
mušelín mlh a nikdo v něm netančí

Dernier cri prerafaelistické ocůny
listí bobtná zlatem a neškrdlí
větve skládají slib chudoby
vlasy těm novickám paty pokryly

Dívka si hřeje ruce o svá ňadérka
pták zpívá k mdlobě
klíček růžového jadérka
zpod prstů se jí dere

Stříbrný nůž na brusu tmy
hrozny hvězd cukernatí
měsíci Háfizi opilý
víno smrti kvasí

JARO

Kreslí jaro krásu žen
do křivek všech příslibností
chodím láskou zasažen
jako vždycky do úzkosti

Taví vítr sněžnost těl
kreslí něžně jímku klína
jaro jsi můj nepřítel
bolí ta a bolí jiná

Každá nosí v sobě zmar
pošetilých pološtěstí
Jaká to jen řada mar
chodí dole po náměstí

NECHCI JARO

Nafintěné jaro brčálový čase
nafoukané jaro fantidlo
po fialky marně kdeco namáhá se
nespolknu to vnadidlo

Nechci ani slyšet povídání listí
a nechci pít čím krmíš pupeny
jenom ten můj podzim jenom ten mi zjistí
jak je knotek touhy stažený


ze sbírky Kohout plaší smrt

(Jiřímu Mahenovi)

(poprvé vydána roku 1930)

PODZIM

Nečesanec smělého půvabu v pancíři mlh
alkohol růží do dna vypíjí
rozmazaných dnů plnou tvář

Zbrocen rzivou krví šat visí v křovinách
vrak dne se potápí s posádkou stínů
strázeň země tichne v mazlivé tmě

Nah běží k chudobce sirotčí peníz jitřenky tiskna v dlani
úzkostí pípá pták v řídkém listoví za probuzení
ve studánkách se rozpouštějí rusalky

Starobylým steskem smutné jeho oči se zatahují
slunce korunovaný císař černošský
pomalu vstává z blátivých kaluží

Padá ztrouchnivělý ořech hlavy krasavce
v její dutině zároveň cosi klíčí a hnije
s prázdnými důlky laň bloudí v lese a naříká

Netopýr na blanách křídel smlouvu s peklem
v koutě jeskyně spí

TLENÍ

V chorobách květin tlení sladký pach
růžové cévy země žížaly kornatí
noc natáhla se na márách

Radost minutu stará umírá

Nebe stařena utopená
jedovatými mraky nadýmá se
nestoudně roztažená

Den líná smutek

Zas v jiném skupenství déšť kvete
měsíčním světlem červiví ovoce stínů
výhost lásce dejte

Prchám průjezdem tmy

Pohyb kyvadla je mrkáním smrti
vzpomeňte svých smyslů
když myšlenky hrabou se v zemi

Usmívám se všemu pod kůži

RÁNO

V opilém prázdnu paměti
bloudí verš popletený
poslední řádka závěti
dávného rozednění

V propadlém prádnu paměti
prach rozpomínky dusí
zešedlý s krví v závěti
jen ticho vyberu si


ze sbírky Tvář

(poprvé vydána roku 1931)

TICHO

Noc prozkoumává mne
zda nezapomněl jsem
na dny tak tajemné
kdy ze tmy vyšel jsem

Je ševel listů dán
v úzkostech nevyslovení
milosti slov si ždám
toužících po vykoupení

PODZIM

(Bohumilu Novákovi)

Nebe podzimní tisíci ptačích křídel laskané
rosou naděje svlaž naše hrdla sevřená
vnuknutím rozšiř oči tam vzhůru upřené
pro nová čekání ach tolikúzkostná

Hleď na husy jak o plot lámou křídla
když šedé sestry k jihu odlétají
toť obraz duše, která chvilku zhlídla
krásu návratů již snad jen mrtví znají

Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá
pro krásu pobíhající vždy v nových úžasech
pro pláňata co lásky nepoznala
a něhu květů sevřela v trpkostech

LISTOPAD

Znám erboví tvých žil
slábnoucím hlasem zpovídám se
čím jenom čím jsem žil
slyše jen úzkost ve tvém hlase

Kment listí padal na náš stín
když naposled jsme stáli spolu
šel soumrak kolem bolestín
šel nevida nic z našich bolů

Jen vzlyk se potom třásl ve mně
jen vzlyk s tvým jménem sloučený
však utěšlivá byla země
a sevřela děj skončený


ze sbírky Dokořán

(poprvé vydána roku 1936)

PODZIM

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

OSLAVA

(Emilu Fillovi)

Oslavme štětec kštici krásy
chocholku ptáka ohniváka

Oslavme barvu očí týn
a jemné kápí v dlani sokolníka

Oslavme tvar z bláta vytažený
kostroví křehké od bran ráje

Oslavme řád rámem daný
cop zlatý z klubka zmuchlaného

Oslavme drúzu prstů malířových
snítky krve těsně rozšumělé

Oslavme slovo roubované
voskovým veršem na kment let

Oslavme chvíli kdy muž stane
pod hvězdou času Hladolet

K.H.M.

Svit hvězdy umřelé jsem pil
v zemi nepřejícné přibité mé zemi
znak jménem NIC jen jinak obroubil
nití mi danou sudicemi

Olovem KDE a CO opánky podbité
za tebou bloudil mrtvý perutníku
teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té
sršící věnec zajíkavých díků

V truchlivišti dlouhé noci tvé
v zemi nepřejícné přibité mé zemi
sníš kníže rodné řeči žárlivé
žal lhoucí po růžemi

Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem
a nové lásky hrají na tvé kosti
jen po požáru jiném zhynem
a jinak vejdem do věčnosti

Beze psí úzkosti v rachání karabin
pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou
ať zavoní až k nim poslední země blín
pod zemi krásnou pod zemi milovanou