(sbírka poprvé vydána roku 1940)
Jen výkřik, Pane, ohněm okřídlen!
Co mráz a tma v své stoupě nezdrtí,
teď ostře stoupá vyschlou padrtí
a v duši křeše zlatým křesadlem!
Keř jara kolébá zas vůni vroucnosti,
ó lásko vznícená a vzdaná do naha;
jak azur zklenutý se písně domáhá,
žhne tvoje žádost sladkou krutostí.
Leč mužný hlas zněl s něhou nesmísen,
čist jako meč, jejž třímá Judita,
blesk úžlabin, v nichž velí ukryta
má vůle života, můj nový zpěv, můj sen.
Přísně již zdolav barev vroucího oleje
a jejich teskný žeh i strohé násilnictví
v květiny vracím se a v záhon oměje,
jenž kápí azurné má s nebe za dědictví.
Naplněn modrým ovzduším vzplál dětský zpěv
a lehké dlaně k dílu vábí duši:
shrnuta šeď a z hloubi kraje zjev
tak něžně vzpřímený vás tklivou písní vzruší.
Zahrad i polí chorál s lesní samotou
se k nohám tvým, ó Panno, rozepíná,
čeká, až opustíš zahradu visutou
zdi strmící, až k prstům přilne hlína,
obrubu pláště zbarví pantoflíčků květ,
až s hlasem pomísí se vůně rozměllněné,
z kalichů našich rtů až chvála vyprýštět
smí pro Tebe jak modré kvítky lněné,
čeká, až opustíš schod stěny zdvižené
a v barvách kraje šlehne šat Tvé vznešenosti.
Odejdeš zas? A duše ví, že ne;
vše z hnízd se ptá jen: milujem Tě dosti?
Národe český, znamenaný krví
nad vstupní branou svého Václava,
růženec ran svých znej i vavřín prvý,
jejž ruka boží tobě podává,
štěpnice lásky pro smrt bohatýrů
plameny sláva Pán tě zaplaví,
vydrž jen v zemi, kde zapustils víru,
kolena tiskni v práh své oslavy,
mýtino hrdých, tlač své rádlo v hlínu,
neuhni z brázdy svého Prokopa,
spřáhni i s býkem troufalost svých synů,
otevřeš nebi pole hluboká,
sadaři horský, na úbočích země
vinici založ vojska s Knížetem,
vylisuj krev a uslyšíš z ní temně
hučeti chorál v boji vítězném,
národe český, v rozjímání míru
potom svou hlavu schyl, slyš, Vltava
mlčí a z jejích krví rudých vírů
pro tepy žil tvých světec povstává.
Ó lidský živote, střechýle nad propastí,
v kusadlech kobylek svírá tě strmý pád,
fontáno plamenů, azuru toužíš vlásti,
světa zvon znovu znáš podvečer rozhoupat.
Přirostlý k cestám svým, k svalnaté povinnosti,
kořáním borovic zapřený do svých let,
nad strží marnosti nebes hlas v sobě hostí,
kamenem věčna chce v světlo být rozemlet,
v světlo, v zpěv zardělý, jejž čisté ňadro vzbouzí,
rubáše rozkoší jak tma se sesmeknou,
údivem v zahradách ztají dech dnové dlouzí,
nepohnou větrnou perutí šelestnou.
Ze chřtánu bouří až hukot v ticho se slije,
u jícnu hadova třezalka zavoní,
ze smutku těžkého radostná melodie
jak pestík z kalicha k slunci se vykloní.
Oruží vítězné oblekla duše moje,
řemením věrnosti ztužila bedra mdlá:
hrdino pohádek, přichystej pro dnes voje,
vystupte nahoru, veselí propadlá!
Na ústa smrtelná zlato slov zvolna roste,
na váze jazyka přibývá oheň Tvůj;
znít ať smí do noci, a s ním i srdce prosté
milostí souznění, ó Bože , rozpaluj!
Ó lidský živote, střechýle nad propastí,
v kusadlech kobylek svírá tě strmý pád,
fontáno plamenů, azuru toužíš vlásti,
světa zvon znovu znáš podvečer rozhoupat.
Tisíckrát porážen usmívej se šťastně
a v srdci svém buď jako záhon prost:
znáš slunce žeh a konev večerů
a června horoucnost!
Tisíckrát přeslechnut drozd se k písni vrací
ve vřelém tichu lip zas rozpoznav svůj den;
kraj s rožců mírností kol prudce zní,
je zlatem zatopen.
Tisíckrát pokořen vrať se k brázdám duše
a vdýchni hluboce snů vůni kořennou:
v květ heřmánku je nebe namícháno
svou šťavou vznešenou.
Jakubu Demlovi
Klokočová ústa rudnou
plna krve červnové;
keř se vzdouvá žhavou lávou,
tmí se v očích růží slávou
jitru barvy višňové.
Čelo nebes k nám se sklání,
blíže tvůrčí ústa žhnou;
mlčky vzdušné na terase
výheň boží otvírá se,
plameny, hle, vyšlehnou!
Hlína má v květ uhnětena
ssát se chystá blesků proud;
němé hrdlo vzplane slovy,
rozpálí je dnes zpěv nový,
musí mu zem přivyknout.
Ostří jasné do nás vnikne,
rozevře plod veliký;
duše, kterou uvnitř chová,
zardí se až do nachova
ohnivými jazyky.
Už je podzim, holý den, tak náhlý,
chladna vzdouvají zas mračna tmy,
plamen léta čísi ruce stáhly,
teskna vkrádají se za dětmi.
Zataj dech, slyš suchý tleskot listí,
lesů v trdlicích se mědlí hebký dým,
babí léto začíná se přísti,
hrdlo bolí slovem zalknutým.
Studí louky, studí hlína rolí,
v křovinách teď vržou prázdna nečinná.
Celý kraj se znenadání choulí,
stydnout píseň smutná počíná.
Orosen svět již stoupá k výhni jitra
a plna ovocem teď jiskří zahrada;
koš prázdné tmy noc pouští nerada
nesmějíc trhati, co Panně dát chcem zítra,
pletence hroznů, v kovu vytepané,
v nichž vřely blesky těžkých půlnocí –
smí ranní Anděl posléz přemoci
šťávy, jež zrály proti tobě, Pane –
vosí žluť hrušek z vosku uhnětenou
i zbylé pole štíhlých makovic,
jež šeptajíce budou hledět vstříc
příbojům poutí s písní zlatou pěnou.
Kolébku čistou chystá moudré září
a rounem slunečním ji vystýlá.
Kdo se k nám blíží letem motýla,
lehounká, bílá jak zář nad oltáři?
V hlubinách noci spánek přetrhls,
jak dětský vzlyk štká hrdlo tmy,
v pryskyřičných vůních vlažno slz
v květ starosti náhlé stydnout smí.
V tebe se přádlo bolesti zakleslo
a třeskuté mrazy uzly stahují;
otřásl se svět i jeho řemeslo,
v tmách pukajících pikle osnují.
Však o bezbrannost přec se sdíleti
chceš s pastýři a co má duše půl:
k dětství tvému věrná sklání se
tvář němá, teplá, oslík a vůl.
Pane, nějaká úzkost mi svírá prsa,
v čelistech bolesti se zmítá tma
mé chudoby i sípot jejích vzdechů,
úzkost pevná jak kamenné hrady
prázdné a syčící větrem,
jak studená chodba duše má.
Pane, učiň, ať spadne pečeť její,
rozlom již prsten tíhy mrazivý,
ať svatá noc, jež Tebe ovinula
režnou rouškou, chudou vůní sena,
přilne mi na tvář rozpuštěná
v pláč pokorný a zářivý.
Pane, zjevení Tvého nůše těžkne,
rozvaž mi cípy zlaté chudoby,
dej perlení slz mým očím, jež vidí
z mocné ruky Tvé sršet požehnání
v koruny písní zvichřených krví,
v kmen jazyka, jejž oheň ozdobí.
Pane, košile žíněná mrazu i práce
přilehla těsně na bedra dní;
ve výheň jeslí vlož mé srdce z hlíny,
otři s mysli mé smutku prach líný,
na srdce mé jak na pastýře drsné
dnes vlídně, ó pane, pohlédni!
Šla píseň krajem lesa
v té chvíli zlátnoucí,
kdy lupen k zemi klesá
ohnivě planoucí,
šat z čisté zvonoviny
zněl v lehkých úderech,
jak stavy nebeskými
by stkán byl v ranních snech,
hlas, vody výtrysk štíhlý,
jenž v jiskrách padá v zem,
viz, hvězdy, jež se mihly
nebeským ochozem,
jen probleskl mou duší,
jak v houslích zazvučel,
a v božím úle vzrušil
var riojících se včel.
Zas taje píseň v dáli
v zář lehce chladnoucí,
a v srdci hořce pálí
slz teskno kanoucí.
Rok za rokem jak list za listem básní
obracím krajinu a vždycky nově zpívá.
Verš za veršem se tvoří dnové krásní,
v blankytných pramenech písní neubývá.
Trs narcisů, hrst blesků v hlínu vťatých,
otvírá podzemí a z květných iniciál
var dubna překypí, a ze žil zlatých
stříkají do jara vůně nočních fial.
Sníh jabloní nad šedí kmenů pění,
píšťaly sklářské větve napřímené;
dni lehké v broušený křišťál se mění
u potoků před tvým svátkem, Jene!
V mák jiterem nedělním výkřik polí vane,
mocné hrud hossana jasný vítr nese,
krev ticha zpěněná, ó rány zotvírané,
letící hejno snů, jež na stvoly se snese!
Žluť žit a pšenice, toť slavné hřmění,
jež jako varhan dech se valí na výsluní;
všech modliteb a žírných krajin dřeni,
nad tebou červenec v dusné hloubce duní!
Pak srpen listnatý stín s číší měří
v oboje promísiv chlad, balsám odpočinku,
a shůry prahnoucí jak na ohnivém keři
sluneční žeh zrá na klasnatém vínku.
I rány z ručnice přimyslí říjen v krvi,
po tichu rozlehlém zas smrt se třepí hrozná,
jde listopad a zkrvácené brvy
náhrobních plaménků mokrá jeseň pozná.
Rok za rokem jak list za listem básní
obracím krajinu a vždycky nově zpívá.
Verš za veršem se tvoří dnové jasní,
v blankytných pramenech písní neubývá.
A duše má se učí v knize léta
zjevuje přesně zrno žní a váhu;
jak ostříž střemhlav za kořistí slétá,
ve slově božím našla rovnováhu.
Útržky mračen, listoví dní,
zlacené jemně září a chladem,
šeptají dolů: jen pozvedni
ruce, v než bohatství kladem.
Do klína vinic perlící zář
setřesou nebes křišťálové kmeny.
Napojen útěchou podzimu snář
předpoví tichem den přeplněný,
rudě a žlutě hořící les,
tichem a láskou, Bože můj, láskou,
ztajenou v korál jeřabin dnes,
pozítří v písně, jež nepohasnou.
V měsidle vánku v slunečnou běl
nebe jest mícháno s kmínem a mátou;
tvární je ruce čistější nad úběl,
když si čas odkládá kytlici zlatou.
Kde na zemi je místo mé
jež nebylo by pampelišky chmýřím?
Kde kořen let se z žuly napojí
a s půldny vetrnými bratrsky se smířím,
kde keř mým vydechnutím vzplá
a půlnoc řeřavá se snese v jeho listí,
hnízd sípot v dlaních ponese,
vír hrdel s nebem pokusí se hnísti,
kde verše plné pokání
jak ostří radlic srdce přeorají,
sám Bůh na kleče slov víc přitlačí
a naše dubny poběží až k ráji,
kde oheň mízy tekoucí
v prut jara žene pláčem nemluvňátek,
kde vzlykot potůčku žleb ováže
a proutím zakolébá konejšivý svátek?
Den se svým průpisem
na temné noční bláně
násobí živé stem
a hvězdné snížil stráně
až k domům beznála
kynoucím dětským kvasem,
kde si tma spřádala
zpěv v síních tichým basem.
Keř květy sršící
prorůstá věků skálou,
a štěpů tisíci
jej bolest roubuje,
milostí tvrdě stálou.
Kdo činely hvězd směl v půlnoci hřměti
a s bubínky jeter hnát k smělým útokům?
Šik krajin svalnatých rvát ze zakletí,
nad vírem ptopasti jimstavět dům?
Když vazák s trámovím mně v ohni láme se
a prázno ožehlé je zbylým jměním,
plášť bohatství v šat chudoby si měním,
čí píseň, povel věčnosti, se v uco ponese?
Dvě propasti se o mésrdce sváří,
ta první kostnatým prstem hrabe hrob,
a hloubka u nohou svou zakuklenou tváří
mě žene strašné tíze do útrob,
hlas druhé metá palmennou podnož výš
a ostění nebes zkouší krokvicí víry
a zpočte a změří blankyt široširý,
až, Pane, nástup na schodiště povolíš!
Pak nevýslovno spoutám vazbou hrdla,
krok rozvážné smrti zrychlím rejem tanečním,
jak šťáva oblačná v klasech ztvrdla,
i chvat touhy ztiším klidem svátečním,
a plny vroucnosti se snesou výšiny
na křídla holubů, a vlaštovčími kruhy
spět budou zahrady i květiny v svět druhý
a chválou rozkouří se zemské nížiny.
Tmou podvázané dni
a bláto k jitru lne;
jak popel do tváře
se vžírá kalnost v zem,
po strasti svízelné
líc krásy odložen,
a duši bičuje
chlad výčitek a stín;
ó pověz touhu svou,
důvěrné hrdlo žen!
Až k nebi vzpínají
své nahé paže teď
a šed je jejich hlas
jak kmen a holý strom,
a nebes pevní zeď
se chvěje v hlase tom,
i země v útrobách
se temně srovnává
a chcese vyslovit
jak mramorový lom.
V něm světlé kořeny dní nových bobtnají
a jásot výše zní
a z tmy mrazné vykřesán,
v něm půlnoc neztají
nám naděje své stan,
hvěz mocné gloria
si v křišťál vybrousí
u jeslí touhy své –
a přijde všech slov Pán.
Už nad srdcem se klenou věnce lip
a v ryzím rozvanutí duše v den se ztrácí,
z žil uzlů rozvázaných kolmo taje slib
všech muškátových rtů a let prací.
Čas tvůj je svěřen v obrys balvanů,
v hmat kořenů i v něžnost květných dlaní,
jest zídkou obkročen a vtěsnán do lánů
žní zvlněných a plných odhodlání.
Jest přibit k městům věky v pohořích
a náhle blyští se jak zákrut řeky.
Tam na kříži plech rzivý zjeví hřích
a k usmíření vede život prostořeký.
Hrob v ticho spuštěný a hroudy hvězd
klid v rakvi hliněné zřetelně rozezvučí;
oč blíž je den, i smrti suchá pěst
a kov klasy pšeničné vytepá na obruči.
A zase mečíky a hledík prýštějí
a ornát sluneční již nezná chvíli smutnou.
Víc ještě v světlo velnou, vzkřikonou mocněji,
až srpy průzračné nás u kořenů utnou.
Plameny lásky, do nichž smutek duje,
sžíravé slunce sladce obklopí,
hrst žlutých měsíčků nit ovinuje,
věrnosti mlčelivé konopí.
Výsluní zahrad s temným nitrem hlíny
řekla si v touze slovo zřetelné;
dní rozteskněných v plné klíny
závratí něhy duše má víc lne,
slyší, jak vítr tichna v zlatém loži
přes ústa měkká splývá v „miluji“;
v sen nehybný si touha křídla složí,
na víčka průhledná se vůně slétnou jí,
a z hloubky její všechen kořen ssaje,
macešek žal i máty hořký smích;
ze vzdechů vroucích jako z růží ráje
ptačí zpěv vyráží a zas je záhon tich,
a duše šeptat vítr v loži,
přes ústa měkká splývá v „miluji“,
teskno však zahořklé se na rty její složí
jako chlad lupenů, jež v jilmech žalují.
Dnes březen střásl pancíř ztrnulosti
a rukou větrnou si otřel z čela sníh,
vtal obzor hliněný a suché trávy vích
se vzňal v dým zelený nad jísnem minulosti.
Zas časně zrána nazpět v hvězné jmelí
pln síly azur odkládá si noci plášť
a každou věc, jež stála ještě zvlášť,
v kruh jara zapřáhne a s krajinou ji stmelí.
Šíj polí pod jho sluneční se dává,
pluh rychle táhnouc vpřed se naklání
a slyší skřípot kol a žní a blesků práskání,
až v křoví zavolá křepelka popelavá.
Vžluť žvyvých trávníků si slunce sedá
a hřeby se zlatem rozpálí,
vzduch vroucí včelami a hlína opály
v sloup zpěvu nebem zjítřený se zvedá.
A duše v sobě tají krev jak rudý ornát
jsouc vzhůru vržena i praporci všech jív;
a v přísném úvazku, jak vítr mění sniv
svá křídla v poslušnost, nám dá se poznat.
Čas jehněd, oblaků a modrých požárů
a dole šeptající ústa vlažné hlíny!
Ze spánku mluvila svá slova nejsladší
a ruce kořenů protrhly mušelíny
závojů nehybných, jež léta převeliká
utkala ze stébel a z brázd a z lýky.
Už žhaví ocel svítání a čepel slunečná
slov Gabrielových peň duše v hloubce štípí.
Hnulo se lůno vzdušné pokory
a šumot včel si chystá nitro lípy.
Přichází tiše den, a bosou nohou kráčí,
když se Pán podívá vlídně i na bodláčí.
Jak v okně záclona je shrnut jarní déšť
i pláč a noční strach; zář vráží do zahrady.
V ňadra niv stoupá míza mléčných dní,
jak panna pokorná květiny kleknou rády;
s výšiny slunce žhne a shlíží na ně.
když všechny praví o sobě: hle, dívka Páně.
Řeč tuto miluje má duše denně víc
a tryská z ní můj zpěv, ó jabloňové květy!
Říkám si slavný, kořenný ten chvalozpěv,
jak sosen šumění hlas řek v něm rozemletý,
hučení výšek, vzdušné víry lásky,
i odevzdanocts ptáků, bolest bez otázky…
Krok zvučně se rozlehl, kořeny vzbudily se,
své břímě perutné teď podávají klenbě,
v tisíce větví rozpučel se křemen
a něhou chladivou kvetou prahy lysé.
Hvězd obryzy v duši vod čistě se počínají,
pleť dívčí hladiny, snů tůně křišťálová,
vyzývá zhloubi mízu ohněm vzňatou
a modrem vůní rozvane ji k ráji.
Tmy koruna zrá plná jablek granátových,
jak tónů jiskření, křesané z tebe, ó země;
z kamenných doupat však váhá blanokřídlý měsíc
teď vznést se a sklánět se do květů nových.
Jak sepiaté dlaně jsou kořeny, věže i lůna,
jak šeptající rty květ večera, noci a stromů,
korouhve polírozvinutých dálkou –
jak vyslyšená prosba zní tma mnohostrunná.
Z rozvalin měst a z ohnišť na horách
příkrovem lesů haraší dnes strach.
S popelem sžíravým pod nebem jako cín
v měřici zániku zarovnán bujný čas
sypán jest k slastem tlejícím.
Něco se propadá v obrazu křiklavém.
Vzpurný hřích vydla tě ohni v plen,
nárazem bolesti syčí to z hadích hnízd,
úzkost, tmu syrovou jako jed jítřivý
v pokání úporném vyráží blesku píst.
Hovořím s popelem vlastní své žádosti.
Holá jak jara dlaň duše se oprostí
od tíhy zřícenin, od křeče prokletí,
v lehounkém rozkyvu březího stromoví
slunci se vzdá a přestane boleti.
Ozvěny žalu zavírají ústa
a květiny se stáčejí do svého poupěte,
hrčivý potok zavíjí se vtrávě,
had syčící, jemuž se vyhněte!
v kořeny boří se strom s vítr těžce
strhává za zlatou uzdu oblaka,
kov skřivanů nazpět zvoní v krajin měšce,
jež po boku nesou města bohatá,
na jazyk slétají se slova, jak vločky tají,
a česno polyká mdlé sliny němoty,
ohlížíš se, sám jsi, dni jsou rozmetány,
jen páru hnětou vesnic zamodralé rty.
Sám jsi a prázdné důlky otázek se plní,
rýžoviště noci sám si otáčíš.
Strhej závity smrti! a vůně stoupá znitra,
jak vínem jiskřivým se plní nebes číš.
Sám jsi a v pochvě chudoby je ztajen
hrot smrti vítězný a v pláči úsměv plá,
jsi nejmenší ze všech, a přece kořen duše
prorostl smyslů okna osleplá.
*
Zalykají se ústí řek a moře vzdouvá břehy, čas návratu
přišel, vítr si připial opánky,
přischlé jazyky jabloní, jar a vůní
mé slovo očistilo, v temnu řeřaví studánky.
Všechno je mé, leč jsem tak jiný
než ty, ó beránku, květe a kameni!
Minulý smutku můj, jsi věrnost hlíny
a v růži vyvřelo tvé těžké příjmení!
Všechno je mé a jako vzdušný gejsír
vyšlehne s křídly orlů v klece plamenné,
pro srdce poslušné, pro pokoru slunce,
v sepětí vítězném tak náhle
všechno je mé!
Sám v skalnaté samotě vytesán,
ucho budoucna napiaté k nebesům,
zvon z věže vytržený, zníš teď v horách sám,
orla svoláváš k temným útesům.
Lis ohnivých výšek žhne utažen,
ze skal soumračných vytéká vína proud,
třesk pukajících nocí prudce obnažen
vřelým zřídlem duše chce vytrysknout.
Proč hučení blesků mu k duši lne,
o stráň svízelí vzkvetlou proč tolik dbá?
Jak sladká řeč sestry jsou bolesti násilné,
kahan vyhnanství, v němž plá modlitba.
A v koruně kamenného stromu bdě
věků proměny, kotouče pohrom zná,
žeh zraků upřených čerň pekla spaluje,
městem věčnosti zní píseň vítězná.
V plášť svatého jména mne přioděv
v růžek obrazu svého mě kreslí Pán.
Ó pros, by přijat byl i můj zpěv
hořkem skládaný, dle chuti rozpoznán.
Jarem zas prošlehl žlutého proutí vlas,
z květnatých jazyků srší píseň včel,
Boží hod sluncem plnokvětý duben otevřel
a v zahradu jiskřivou, jitřní, si volá vás.
Zlomena pečeť je břidličná a krásu hvězd
se země čísti lze v zlatých nápisech;
tajemství Noci zjasnělo ve dnech třech
a v jásotu písně vítězné všem otevřeno jest.
Rány už nebolí, slavně dnes hučí zvon,
korouhev Kristova vlá už nad zsinalostí skal.
Ten, jenž se všeho vzdal, teď z hrobu vstal
v zář vznícenou teple jak houslí tón.
Smeteny chřestí útvary vlád
a zisk svůj sčítá si odvěká zkáza.
Nad lesy, nad hlinou teple vlát
sluneční vítr však neustává,
pramení voda v zřídlech svých,
klokotá v ptácích něha její,
dál v tajemno početí milostných
hodiny nový den odbíjejí.
Kořeny stromů vrůstají hloub
a v zemi mocněji vpíjí se láska.
Ze srdcí všech až k nebi hoří již sloup
modliteb nových a ohnivě třaská
červenec zrna i láva lip,
naděje nové v květech sládnou
a housten v klasech boží slib,
zrá a nezvadne mocí žádnou.
Znovu a znovu řeřaví zem,
zas v bohatství hojném vplá skrytá sláva.
Žvatlají děti o Pánu vítězném,
ve chrámech ztichla žalost usedavá.
Minuly časy jak chladný stín,
zmládlými háji vlast se černá
a žulový strmí Karlův Týn
tam, kde je Bohu země věrná.
Ó vyslovit se zplna a netajit vám nic
jak rozhořelý jeřáb, jak zčervenalá líc,
dáti se na milost v upřímném doznání,
spíš než jste vyzváni!
A k barvě šípků přilnout a křičet tady jsem,
chvat kroků zastavit na stráni pod lesem,
v jasanů vzplanutí zpívat si první hřích,
pak dát se v smích.
A přijde radost zpátky vám splatit starý dluh
a z listí plamenného se ukáže sám Bůh.
Nad keři volá vás pochvíle vznešená:
pojď, přistup, duše má!