Fotografie byly pořízeny bezprostředně po vycházce a 12. března.
Jan Kotěra.
Dům č. p. 239 stojí na baště sv. Ludmily, která spolu s baštami sv. Jiří a sv. Tomáše unikla zničení při stavbě Belgrediho třídy díky zásahu architektů Vlastislava Hofmana a Vladimíra Zákrejse, kteří zde navrhli stavět své oblíbené řadové domky se zahrádkami podle anglického vzoru (tzv. cottage). Takto měla být zachována i bašta sv. Máří Magdaleny, ale pozemky na ní skoupil Karel Kramář a nechal si na nich od architekta Ohmana postavit vilu. Domy zde stavěla řada architektů zvučných jmen, včetně právě Jana Kotěry.
Pamětní deska Charlotty Masarykové je od Josefa Suchardy.
Alois Dryák, Tomáš Amena, Václav Klatovský. Alois Dryák vystudoval na pražské umělěckoprůmyslové škole pod vedením Friedricha Ohmana a spolu s Amenou vyhrál například soutěž na Obecní dům, který byl ale nakonec zadán dalšímu účastníkovi Balšánkovi a členovi poroty Polívkovi, protože vízězný návrh nebyl dost dekoratovní. Takovéhle přecházení výsledků soutěží ovšem bylo v konzervativní Praze za první republiky běžné.
Zástavba v ulici Na Valech začala vyrůstat ve stejné době jako domy na bastionech, tedy v letech 1910 - 1914. Původní projekt vypracovali Alois Dryák a Tomáš Amena, ale protože se stavět nepřestalo ani za války a Dryák musel narukovat, většinu zakázek si rozebrali jiní architekti. Podle původního Dryákova návrhu tak byl například v letech 1913 - 14 rohový dům čp. 16, ve kterém později bydlel Vlado Clementis.
Všechny domy jsou ve stylu pozdní (klasicizující) secese, kterou u nás podle vídeňského vzoru propagoval rakouský architekt Josef Hoffmann. Jsou pro ni typické dórské a jónské sloupy.
František Velich, ve své době progresivní architekt.
Úřednické domy ve stylu kotěrovské moderny dal před první světovou válkou postavit stavební úřad města Prahy, jehož byl Velich zaměstnancem. Velich navrhl dvoutraktovou dispozici bytů, aby se do nich dostalo co nejvíce světla, a uvnitř bloku pro jeho obyvatele vznikla zahrada. Zelená barva fasády měla v celém bloku původně jediný odstín a fasáda samotná měla plastickou strukturu.
Prokop Šupich, Wágnerův poslední český žák.
Tyto barokizující domy byly postaveny začátkem dvacátých let minulého století.
Josef Bertl, Pavel Janák.
Secesní budova bývalé kadetní školy pochází z roku 1905 a je dílem Josefa Bertla. Funkcionalistický komplex, který už směrem do ulice ukazuje tvář sorely, je jednou z posledních Janákových realizací.
Josef Gočár.
Kubistický dvojdům se zahradou.
Josef Weingärtner.
Soutěž na budovu archivu (postavenou v letech 1931 - 32) vyhrál Jaroslav Frágner, ale stavba byla nakonec svěřena Weingärtnerovi, který byl v archivu zaměstnaný.
Emil Králíček.
Oprýskaný dům se žlutou, jemně dekorovanou fasádou a kubistickým portálem do zahrady. Ze sedmdesátých či osmdesátých let má, stejně jako celá řada dalších domů, plastický nástřik, pod kterým původní fasáda nemůže dýchat a plastické motivy se rozpadají.
Tento pěkný bílý dům s vitrážemi na schodišti postavila firma Neumann a Hollmann, jméno architekta však známo není.
Sochař J. V. Schwarz.
Plastika Oblak byla v nynějším parku Charlotty Masarykové instalována v šedesátých letech minulého století.
František Schlaffer.
Dům s prostornými pokoji osvětlenými velkými okny a s verandami dokončený roku 1919.
Architekt městského stavebního úřadu Martínek (převážně se věnoval budovám škol).
Architektonická moderna z roku 1912. V horním patře bydlela první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková. Pracovala společně s manželem a i samostatně, byla velice úspěšná a dožila se vysokého věku.
Jaroslav Vančura, který vystudoval na umělěckoprůmyslové škole u Janáka.
Funkcionalistický rohový dům ze třicátých let.
Josef Zasche. Narodil se roku 1871 v Jablonci (pro který později postavil hned dva kostely).
Zasche ji postavil v letech 1904 - 1905 pro Karla Wilferta, malíře a sochaře, jenž je také autorem slunečních hodin na fasádě. Na svou dobu je pozoruhodná absencí štukové výzdoby, kterou supluje pouze jemný keramický dekor. Původně se jí říkalo Modrá vila podle šedomodré barvy fasády. Za dnešní žlutý nátěr je odpovědné ministerstvo zahraničí. Stojí na půdorysu ve tvaru písmene L a v průniku jeho ramen je umístěna schodišťová věž.
Miroslav Stöhr, autor například synagogy na židovském hřbitově na Žižkově.
Vila byla původně omítnutá, ale když si ji kopuil majitel továrny na keramické obkládačky, dal jí její dnešní vzhled.
Pro novou budovu Národní knihovny se počítá s pozemkem v severozápadní části Letenské pláně, v místě tramvajové smyčky. Je to jediná parcela na pláni, která smí být využita pro výstavbu, neboť ještě v sedmdesátých letech na ní stály poslední zbytky dřevěných kolejních pavilonů, které v kubistickém stylu projektoval ve dvacátých letech minulého století Miloš Vaněček.